Cillian:

„Vypadáš roztržitě, miláčku,“ řekla moje žena Giselle a vytrhla mě z myšlenek.

Množství práce, kterou jsem měl, bylo zdrcující, a přestože o tom věděla, zdálo se, že ji to ve skutečnosti nezajímá. Pokud ji vůbec něco zajímalo, tak jen to, co získá a co z toho bude mít ona – což mi přišlo sobecké i otravné, ale teď nebyl čas se o tom hádat.

Podíval jsem se na ni přes rameno a rozhodl se neodpovídat. Musel jsem se věnovat práci a to poslední, co jsem potřeboval, bylo, abychom se začali dohadovat. A vzhledem k tomu, že jsem věděl, že náš rozhovor by se dříve či později v hádku zvrhl, vypovídalo to hodně o tom, jak naše manželství v posledních letech vypadalo.

Bylo to pět let od naší svatby a během toho manželství jsem dospěl k přesvědčení, že se k sobě skutečně nehodíme. Vztek, který jsem cítil sám na sebe za to, že jsem nechal odejít člověka, o kterém jsem věděl, že je pro mě dokonalý, byl nepopiratelný. Byla to však také věc, kterou jsem si nemohl přiznat. Udělal jsem svou volbu navzdory varováním a možnosti do toho nejít. Byl jsem to já, kdo bojoval proti všem, jen aby mohl být s ženou, která mě neviděla jako nic jiného než bankovní účet, který může využívat.

Vypovídalo to víc než dost o tom, že jsme se my dva, i když jsme byli manželé dlouhou dobu a byli jsme spolu už předtím, neobtěžovali založit rodinu. Jednou o tom sice mluvila – chtěla si mě pojistit jako manželka v době, kdy se k ní všichni otočili zády nebo jí dávali najevo, že mezi ně nepatří. Musel jsem však přiznat, že jsem to byl já, kdo se tomu bránil a nechtěl to s ní.

„Cilliane, už měsíce jsi duchem nepřítomný a tohle už opravdu začíná přesahovat meze,“ řekla Giselle a znovu mě vytrhla z přemýšlení. Zhluboka jsem se nadechl, ovládl svůj vztek a otočil se k ní. Nemělo smysl ji teď rozčilovat. Žena, ke které jsem se chtěl vrátit, můj květ, byla v nedohlednu. Léta jsem bojoval, abych ji našel, ale nebyl jsem hlupák – nebyla ve městě a nechtěla být nalezena. Jinak bych po ní našel aspoň nějakou stopu.

Její otec a já jsme stále spolupracovali, a i když jsem věděl, že je na mě zklamaný a naštvaný za to, že jsem jeho dceři zlomil srdce, ten muž se rozhodl udržovat mezi námi profesionální odstup. Staré problémy jsme nevytahovali, ani na mě ani jednou nevyjel, ale nedovolil mi vyslovit jméno jeho dcery. To jsem mu nemohl mít za zlé. Ta žena o mě bojovala, to jsem nemohl popřít. Byl jsem to já, kdo se rozhodl ji nenávidět a vykopnout. Nebyla to vůbec její chyba.

„Mám toho moc k řešení, Giselle,“ řekl jsem, vzal její tváře do dlaní a jemně po nich přejel palcem. Věděl jsem, že by nakonec vyvolala scénu a klidně by s tím přišla i do firmy, a to jsem nechtěl. Nepotřeboval jsem ji dnes v budově vidět; věděl jsem, že bych se nakonec zachoval ošklivě, a to nebylo nic, co bych si přál. „Víš, že mě stres z práce občas zmůže, a s tím množstvím věcí, které teď musím řešit, opravdu potřebuji klid. Prosím, neptej se mě na příliš mnoho věcí, na které nechci odpovídat. Vím, že chceš pomoci, ale Giselle, lásko, musím to vyřešit sám.“

„Jsem tu, abych tě podpořila, miláčku, ale když se mi nesvěříš a nedovolíš mi to…“

„Giselle, oba víme, že každý máme svůj svět. A já osobně nerad sdílím svůj pracovní svět a už vůbec ho nerad míchám s domovem,“ zastavil jsem ji. Skutečnost, že byla původně mou sekretářkou, znamenala, že se vyrojilo mnoho drbů, když jsem se rozvedl a o měsíc později si vzal ji. Stálo mě to hodně – od zaměstnanců, kteří museli být propuštěni za to, že ji nerespektovali, až po investory, kteří se rozhodli stáhnout své akcie, protože se báli o jejich znehodnocení vzhledem k tomu, že Evangeliin otec je mým partnerem. Naštěstí byl ten muž dost laskavý na to, aby mi nezničil podnikání, a v partnerství pokračoval. I když se o tom nezmínil, věděl jsem, že to byla nejspíš Evangeline, kdo s ním o tom mluvil.

Někteří, ne-li většina, říkali, že ona byla důvodem našeho rozvodu. Evangeline jim nikdy neodpověděla, což bylo překvapivé. Ta žena prostě tvrdila, že šlo o vzájemnou dohodu o rozvodu, a i když to tak nebylo, rozhodla se nezničit mé jméno.

Věděl jsem, že tohle by Giselle nikdy neudělala. Giselle by udělala vše pro to, aby zničila mě, mou pověst i mou rodinu. Ale Evangeline mi dokázala, že by mi neublížila, i kdyby ji to mělo stát všechno, a věděl jsem, že náš rozvod ji stál hodně. Minimálně ji to zpočátku stálo bolest, kterou jsem jí způsobil. Byla to věc, kterou jsem na sobě nenáviděl, ale nikdy jsem se nepokusil to změnit.

„Zdá se mi, že zapomínáš, že jsem původně byla tvou sekretářkou. Jestli někdo ví, jak tvá práce chodí, Cilliane, tak jsem to já,“ řekla a zkřížila si ruce na hrudi. Protočil jsem oči a odešel do koupelny, přičemž jsem její postoj ignoroval. To poslední, co jsem teď potřeboval, bylo se s ní hádat. Stačilo, že se mě začínala vyptávat na to, kdy počneme dítě. Ze začátku jsem to chtěl já. Chtěl jsem, abychom založili rodinu a chtěl jsem dědice.

Ale čím jsme si blíž, tím víc se mi myšlenka na budování rodiny protiví. A nemohl jsem pochopit proč. Možná mě k ní přitahovalo jen to, že to bylo zakázané. Ale když jsme to zlegalizovali, všechno se prostě zvrtlo. To jiskření mezi námi se vytratilo, a to nebylo něco, co bych si dokázal snadno přiznat.

„To byla minulost, Giselle. To oba víme,“ řekl jsem a ani jsem se na ni nepodíval. Cítil jsem, jak za mými zády kroutí hlavou, ale to mě nezajímalo. Měl jsem práci, které jsem se musel věnovat, a to jsem věděl moc dobře; proto mě tohle manželské drama vůbec nelákalo.

Zamračil jsem se, když mi zazvonil telefon, a zvedl jsem obočí nad tím, že to byla moje sekretářka. Ta žena se mě nikdy neodvážila volat, když jsem byl doma. Bylo to proto, že ji Giselle zastrašila, aby to nedělala. Vyhrůžky, které ta žena dostala, jí zabránily v tom, aby o mně vůbec uvažovala jinak než pracovně.

Pokud vůbec něco, ta žena se se mnou neodvážila mluvit, pokud nešlo o striktně pracovní záležitost, a nemohl jsem to Giselle vyčítat. Bála se, že by se opakovala stejná minulost, kterou nechala prožít Evangeline, a to jsem věděl velmi dobře. Rozhodl jsem se jí to tolerovat, a proto jsem vyšel z ložnice, abych hovor přijal.

„Poslouchám, Sloane?“ zeptal jsem se a ani jsem se neobtěžoval ženu pozdravit. Ostatně jsem ji nezdravil nikdy, takže ji má odpověď nepřekvapila.

„Šéfe, chlapi ji našli,“ řekla a já se zmateně zamračil. Její další slova mě zastihla naprosto nepřipraveného; srdce mi kleslo až do žaludku a měl jsem pocit, jako by se mi v hrdle zadrhl dech. „Našli vaši bývalou ženu, paní Evangeline…“