Kapitola šestá: „...Nenech si těmi kluky plést hlavu. Nestojí za to.“

Když jsem v noci stála na chodníku, uvědomila jsem si, že nemám odvoz. Nechtěla jsem se vracet dovnitř a čelit Felicity a Vivienne se slzami tekoucími po tvářích a rozmazanou řasenkou. Takže jsem zvolila jedinou možnost, kterou jsem měla, a vyrazila jsem pěšky, zatímco jsem si zběsile utírala slzy.

V tu chvíli jsem vlastně ani nevěděla, proč brečím. Bylo to proto, že mi Killian ukradl polibek, když jsem ho nechtěla? Ale to nemohl být ten důvod, protože to se stalo už dneska ve škole. Nebylo to s takovou silou, ale stejně.

Bylo to proto, že mu přišlo v pořádku líbat přede mnou jinou holku a myslel si, že se to nikdy nedozvím a že jsem prostě jen další z jeho známostí na jednu noc? Bylo to proto, že ty polibky, které jsme sdíleli, se mnou něco udělaly, zatímco Killian mě bral jen jako další holku, se kterou se může vyspat? Byla jsem tak zmatená, že v tuhle chvíli ani neznám odpověď na své vlastní otázky. A nebyla jsem si jistá, jestli ji vůbec chci znát.

Zaslechla jsem zvuk troubícího auta vedle sebe. Nejdřív jsem to ignorovala a doufala, že člověk uvnitř to prostě pochopí a pojede si po svém. Ale štěstí dnes v noci nestálo na mé straně.

Boční okénko sjelo dolů a já se otočila. Uviděla jsem Gage, jak sedí na místě řidiče se starostlivým výrazem. Upřímně jsem nevěděla, co mám cítit!

Svým způsobem to byla Gageova chyba, že jsem se ocitla na chodníku v šatech a snažila se jít v těchhle podpatcích. Konec konců, to on mi řekl, kde Killian je, a tehdy celé to drama začalo. Věděla jsem, že se chovám iracionálně, ale moje vyčerpaná mysl nedokázala přijít s lepším vysvětlením.

To jsem jako čekala, že za mnou Killian přijde a odveze mě domů?! Že bude tím gentlemanem, kterým zjevně nebyl?!

Povzdechla jsem si a zkřížila paže na hrudi. „Co chceš, Gagei?“

Jestli ve tmě viděl moje mývalí oči, slzami zmáčené tváře a třesoucí se ramena, nic neřekl, a za to jsem mu byla vděčná. Ráda bych si udržela alespoň ty zbytky hrdosti, co mi zbyly.

„Elaro, to půjdeš až domů pěšky?“ zeptal se mě jemně.

„Nevidím důvod, proč by tě to mělo zajímat,“ vyštěkla jsem a okamžitě toho litovala. Nebyla to Gageova chyba, že jsem na silnici a kráčím na podpatcích ve snaze dostat se co nejdál od té párty a Killiana.

Nebyla jsem mrcha na náhodné lidi a nehodlala jsem s tím začínat teď.

Jestli mu moje odpověď přišla urážlivá, nedal to najevo. „Dovol mi, abych tě hodil domů. Bydlíš až na druhém konci města. Prosím.“

Měl pravdu. Můj dům byl doslova na druhé straně města. Vůbec nevím, jak jsem si mohla myslet, že zvládnu dojít domů pěšky. Vůbec jsem nebrala v úvahu podpatky, které jsem měla na sobě, ani to, že u sebe nemám žádné peníze.

Ačkoli jsem měla telefon, neměla jsem v úmyslu volat ani jednomu z rodičů, aby mě přijeli vyzvednout. Bylo skoro dvanáct a já nebyla připravená na ten příval otázek, kterým bych musela čelit, kdyby mě takhle viděli.

„Proč to vůbec děláš?“ zeptala jsem se tichým hlasem.

„Nemohl bych v noci spát, kdybych tě nechal jít takhle. Samotnou a nešťastnou. To si nezasloužíš. Rád ti pomůžu.“ Usmál se na mě.

Vydechla jsem, odevzdala se svému osudu a nastoupila do auta.

„Děkuju, Gagei.“

Jen se na mě usmál a přikývl.

Říkala jsem si, proč jeden konkrétní zelenooký kluk nemohl být víc ohleduplný.

Cesta domů byla plná ticha. Ticha, které nebylo potřeba vyplňovat. Gage chápal, že potřebuji být sama se svými myšlenkami a znovu získat kontrolu nad svými emocemi. Nevyslýchal mě, ani se mě neptal, jak mi je, místo toho prostě jen tiše řídil.

Když zaparkoval auto před mým domem, věnoval mi lehký úsměv. „Dávej na sebe pozor, Elaro.“

Neuniklo mi, že věděl adresu mého domu, aniž bych mu musela říkat, kam má jet. Byla jsem ale upřímně příliš vyčerpaná na to, abych se ho vyptávala na jeho stalkerské sklony.

„Budu, děkuju.“ Usmála jsem se na něj, odepnula si pás a vystoupila z auta.

Zlehka jsem mu zamávala, odemkla si dveře domu a vešla dovnitř.

Zřetelně jsem slyšela zvuk televize v obýváku a věděla jsem, že oba moji rodiče jsou vzhůru a dívají se na nějakou noční show nebo co.

Nechtěla jsem jim teď čelit. Ne s mým rozmazaným make-upem a jasnými známkami toho, že jsem před chvílí brečela.

Celý smysl toho, že jsem jela s Gagem, byl vyhnout se otázkám, které by mi rodiče položili, kdyby mě viděli v takovém stavu.

Měla jsem v plánu potichu vyjít schody a vklouznout do svého pokoje. Ale překvapení se nekonalo, protože dřív, než jsem vůbec stoupla na první schod, táta zavolal moje jméno.

„Elaro, jsi to ty?“

„Ehm, jo, to jsem já.“ Po brečení jsem měla chraplavý a škrábavý hlas a moji rodiče to hned poznali. Během minuty stáli oba pod klenbou obývacího pokoje bok po boku se starostlivými a ustaranými výrazy.

„Jsi v pořádku, Elaro?“

„Jo, mami.“ Odkašlala jsem si, aby můj hlas zněl méně chraplavě. „Budu u sebe v pokoji.“ Věnovala jsem jim lehký úsměv, který mi spíš připadal jako grimasa.

Než stihli cokoliv říct, vyběhla jsem schody, zabouchla dveře svého pokoje a zhluboka si oddechla. Nebyla jsem v náladě na to něco vysvětlovat.

Vešla jsem do své koupelny, abych si odlíčila make-up a převlékla se. Chtěla jsem si dát sprchu, abych ze sebe smyla veškeré pozůstatky dnešní párty, ale nenašla jsem v sobě zrovna teď dost síly. Rychle jsem přešla ke své manželské posteli a zabořila se pod vínovou peřinu.

Asi po deseti minutách se moje dveře otevřely a do pokoje vklouzl proužek světla. Táta vešel dovnitř a s ním ho následovala moje oblíbená vůně: horká čokoláda.

Obvykle před vstupem do mého pokoje klepe, ale když ví, že jsem rozrušená, prostě vejde. Ví, že kdykoli se cítím pod psa, ležím plně oblečená v posteli, truchlím a dveře bych mu neotevřela.

Rychle přešel místnost přesnými kroky a došel k mé posteli. Můj táta byl vysoký muž, a to natolik, že si musel připlácet, pokud chtěl při cestování v letadle pohodlné sedadlo. Máma si ho nikdy nezapomene dobírat, kdykoli k tomu dojde.

Posadila jsem se na posteli, připravená vypít horkou čokoládu, kterou pro mě udělal. Dělá ty nejlepší horké čokolády na světě. Kdykoli měl někdo z nás špatný den nebo byl rozrušený, vždycky nám udělal horkou čokoládu. V tomhle je ohleduplný.

Moje máma měla jiné způsoby, jak se vyrovnat s hormonálními a zoufalými členy rodiny. Obejme je a trpělivě jim naslouchá, než nás vezme na naši oblíbenou dobrotu.

Moje rodina je v tomhle skvělá.

Vzala jsem si od něj hrnek. Zasmál se mé dychtivosti.

„Jsi v pořádku, Elaro?“

Zajímalo by mě, jak se rozhodli, který z rodičů za mnou půjde a promluví si se mnou. Naposledy, když se stalo něco podobného, zahráli si kámen, nůžky, papír. Ta myšlenka mi vykouzlila na tváři malý úsměv.

Na mém tátovi je nejlepší, že přesně ví, kdy má poskytnout prostor a na jaké otázky se zeptat. Jeho jemné modré oči se na mě ustaraně dívaly. Modré oči, které mám po něm.

Věnovala jsem mu další lehký úsměv a přikývla.

„Víš, že jsme tu pro tebe, že jo? Ať se stane cokoli, vždycky můžeš přijít a promluvit si se mnou a s mamkou. Nikdy tě nebudeme soudit.“

„Já vím.“ Zářivě jsem se usmála na muže, který byl mým hrdinou už od chvíle, kam až mi sahá paměť.

„Byl to nějakej kluk?“

Před odpovědí jsem zaváhala a podívala se dolů na hrnek ve svých rukou. Nikdy bych mu nedokázala lhát. Vždycky měl tu zvláštní schopnost poznat, když někdo z nás lhal.

Povzdechl si. „Nebudu ti diktovat život, Elaro. Ale věřím, že za sebe uděláš ta správná rozhodnutí.“

Přikývla jsem a znovu se na něj usmála. „Můžeš mi věřit.“

„Já vím, Elaro. Já vím.“ Usmál se na oplátku a políbil mě na čelo. „Dobrou noc, prcku. Nenech si těmi kluky plést hlavu. Nestojí za to.“

S tím mi pocuchal vlasy a zasmál se mému otrávenému výrazu. Dal mi další pusu na čelo a odešel z mého pokoje.

Co k tomu říct, jsem tatínkova holčička!

***

Další den ve škole byl docela nudný, jestli to tak můžu říct. Statečně jsem probojovala tři hodiny, držela hlavu vztyčenou a odháněla veškeré známky spánku.

Nevýhodou poslední hodiny před obědem bylo, že jsem v ní neměla ani jednu ze svých kamarádek. Takže se to změnilo z nudného na super nudné.

A učitel, který podle mě procházel krizí středního věku, neustále žvanil o algebraických rovnicích, na které z vysoka každý kašle. Připomeňte mi, proč jsem si myslela, že vzít si AP angličtinu na poslední ročník bude fajn. Jasně, kredity navíc, samozřejmě!

Zasténala jsem.

Nahlas.

Docela nahlas.

Až tak moc, že učitel přestal mluvit, třída ztichla a všichni se dívali přímo na mě.

Zabte. Mě. Hned.

Tváře mi hořely rozpakky z té náhlé pozornosti a dokonce jsem zaslechla i pár uchechtnutí od flákačů sedících vzadu. Tak moc jsem je chtěla propíchnout pohledem, ale zdržela jsem se toho, protože jsem věděla, že pan Garrett bude mít k mému vyrušení co říct. Skvělé.

„Slečno Sterlingová, je všechno v pořádku?“ Pan Garrett zvedl obočí. Pokud se snažil vypadat zastrašujícím dojmem, pak musím říct, že selhal. Muž středního věku v khaki kalhotách a s pivním pupkem mohl se zvednutým obočím těžko působit zastrašujícím dojmem.

Místo abych mu přesně tohle řekla, vnitřně jsem se usmála, protože se mi v hlavě začal rýsovat plán.

Znovu jsem zasténala a chytila se za břicho, jako bych měla každou vteřinou vyhodit oběd. „Ne, pane.“ Přidala jsem trochu zakoktání, aby to bylo uvěřitelnější – „žaludeční křeče.“

Zrudl v rozpacích. Co to mají chlapi s vyhýbáním se tématu nás krvácejících žen?

Ale ta smutná část ve mně si jeho nepohodlí užívala. Než znovu promluvil, odkašlal si. „Chtěla byste jít do ošetřovny, nebo snad na toaletu, slečno Sterlingová?“

„Ano, pane. Děkuji, pane.“

S těmi slovy jsem si rychle posbírala všechny věci, hodila si tašku přes rameno a svižným krokem vyšla ze třídy.

Jakmile se za mnou dveře třídy zavřely, zvedla jsem ruce do vzduchu na znamení vítězství nad nudnými hodinami.

Jsem zlý génius. Zde si představte ďábelský smích!

Toulala jsem se po školních chodbách a pečlivě se vyhýbala školnímu dozoru.

Chodby byly v podstatě vylidněné, protože všichni studenti byli ve svých třídách a neměli tu správnou motivaci za ně zatáhnout.

Zamířila jsem ke své skříňce, odhodila tam knihy a vzala si všechno, co budu potřebovat na oběd a na hodinu po něm.

Svým způsobem bylo uklidňující najít chodby prázdné, když tu člověk většinou viděl jen lidi, jak se hemží a lokty si razí cestu ve zoufalém pokusu dostat se do svých tříd.

Vzala jsem na vědomí, že mi ještě zbývá nějaký čas, a tak jsem pomalu zamířila k dívčím toaletám. Mohla bych si tam poopravit svůj velmi základní make-up a zkontrolovat zprávy.

Zabrala jsem jednu z kabinek a udělala, co jsem potřebovala.

Najednou se dveře od toalet otevřely a někdo vešel. Neslyšela jsem klapot podpatků, takže jsem si byla celkem jistá, že to nebyla nějaká primadona, co by mi vygumovala mozek o nějakém novém módním trendu, o kterém se dočetla někde v časopise. Holky v naší škole byly v tomhle ohledu divné.

Otevřela jsem dveře od kabinky a vyšla ven, připravená na chvíli klidu s vědomím, že dívka venku, s největší pravděpodobností obutá v teniskách nebo balerínách, mě nebude obtěžovat nesmyslným žvaněním.

Ale když jsem vyšla ven, uviděla jsem někoho, s kým bych se stejně nikdy nebavila a kdo sem vůbec nepatřil. Vůbec. Alespoň ne na dívčí záchody.

Stála jsem tam s rukou nataženou k vodovodnímu kohoutku, abych si umyla ruce, když jsem se podívala stranou a zjistila, že na dívčích toaletách stojí Killian Vance a dívá se na mě s nečitelným výrazem.

Měla jsem už po krk těch jeho intenzivních výrazů. Probrala jsem se z omámení a zabodla do něj pohled.

Včera v noci, po tom, co jsem kvůli němu brečela, jsem se zařekla, že se vrátím ke svému dřívějšímu já, které by Killianovi nevěnovalo ani špetku pozornosti.

„Můžu ti nějak pomoct?“ Slyšela jsem led ve svém tónu a byla jsem si jistá, že mu to taky neuniklo.

Zhluboka se nadechl, jako by se chtěl sebrat, a pak několikrát otevřel a zavřel pusu.

„Hele, o tvoje omluvy nestojím, protože–“

„Já, Killian Dominic Vance, tě odmítám, Elaro Seraphine Sterlingová, jako svou družku.“ Jeho výraz se změnil ve výraz obrovské bolesti, jakmile ta slova opustila jeho ústa, a jeho rysy se zkřivily do výrazu naprostého zoufalství.

A s tím se vyřítil z toalet a nechal mě tam stát s otevřenou pusou.

Pochopitelně se mi v hlavě vyrojilo hned několik otázek.

Jak vůbec věděl mé prostřední jméno?

Kde vzal tu drzost vlézt na dívčí záchody?

Co to sakra znamená být něčí družka?

A poslední, ale ta nejdůležitější otázka v mé hlavě zněla, co se to tu do prdele zrovna stalo?