„Pan Julian nepřežije další měsíc. Podle testů, které jsme provedli, by to nezvládl ani do konce měsíce. Musíte mu sehnat dárce ledviny.“

Podívala jsem se na Juliana a srdce mi bušilo v hrudi, když jsem ho viděla ležet na posteli, celého bledého a bez života.

Julianovi diagnostikovali onemocnění ledvin před několika týdny. Naše životy plynuly v klidu, dokud nezačal hubnout a neztratil chuť k jídlu. Nepřikládali jsme tomu velkou váhu, dokud ho nezačala svědit suchá kůže a nezačal se zadýchávat. Šli jsme do nemocnice, kde mu diagnostikovali onemocnění ledvin, a zatím se pro operaci nenašel vhodný dárce.

Nevyplakané slzy mi zamlžily zrak, když jsem si vybavila přesná slova, která doktor před chvílí pronesl. Všimla jsem si, jak moc se Julian změnil. Jeho kdysi pružná, opálená kůže byla bledá a mdlá, i rty měl popraskané a bez barvy.

„Elowen...“ zaslechla jsem své jméno tichým, chraplavým hlasem.

Rychle jsem si otřela slzy a uviděla, že je vzhůru.

„Ahoj, miláčku,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv.

„Ty pláčeš?“ zeptal se unaveně.

„Ne, jen jsem se zamyslela. Jak se cítíš?“ zeptala jsem se, abych odvedla pozornost od jeho otázky.

„Nevím,“ vydechl těžce. „A co ten dárce, u kterého včera dělali testy?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Bohužel se k tobě nehodil, mrzí mě to,“ řekla jsem a pohladila ho po paži.

Zklamaně si povzdechl.

„Neboj se, miláčku, brzy najdeme někoho vhodného,“ snažila jsem se ho uklidnit, i když jsem sama měla hrozný strach.

„Kdy je to brzy?“ rozkašlal se.

Rychle jsem mu podala vodu a nechala ho napít.

„Vím, že se snažíš být optimistická, ale mně není dobře. Pokaždé, když se najde dárce, výsledky se neshodují. A mám pocit, že můj konec se každým dnem blíží,“ dodal beznadějně.

„Takhle nemluv!“ zvolala jsem a bolest u srdce se stupňovala.

„Najdeme dárce a ty se uzdravíš,“ řekla jsem pevně.

Hluboko uvnitř jsem věděla, že má pravdu. Den ode dne se zhoršoval a nikdo z nás s tím nemohl nic dělat. Museli jsme jen doufat, že najdeme vhodného dárce dřív, než bude pozdě.

Pak jsme si chvíli povídali o drobnostech a já se snažila odlehčit atmosféru.

Dveře se otevřely a dovnitř vešla jeho matka, paní Adeline.

„Ach, Juliane...“ pustila tašku a přispěchala k synovi.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ji, i když jsem nečekala odpověď.

Nezklamala mě, ani po mně neštěkla pohledem.

„Jak ti je, broučku?“ zeptala se a nakláněla se nad ním.

„Jde to, mami,“ odpověděl.

„Jsi si jistý?“ vyptávala se dál. „Necítíš se unavený? Neměl bys plýtvat energií zbytečným mluvením,“ dodala a vrhla po mně nenávistný pohled.

„Neboj se, mami,“ usmál se na ni, zatímco nad ním dál bděla a kontrolovala ho, jako by hledala bůhvíjaké znamení.

Ozvalo se zaklepání a do pokoje vstoupil lékař.

„Dobrý den, pane doktore,“ pozdravila jsem.

„Dobrý den,“ odpověděl s úsměvem.

Došel k Julianovi, krátce ho vyšetřil a něco si zapsal.

Když skončil, podíval se na nás a povzdechl si.

„Mohu mluvit otevřeně?“ zeptal se.

„Ano,“ odvětila paní Adeline.

„Jeho stav se zhoršuje a dárce potřebuje co nejdříve, jinak se nám to vymkne z rukou,“ řekl.

„Pane bože!“ vykřikla Julianova matka.

„A je pro nás těžké najít dárce, který by mu odpovídal. Nemá moc času,“ uzavřel lékař.

Slzy se mi znovu draly do očí. Pouhá myšlenka na to, že bych ho mohla ztratit, mě bolela u srdce.

„Mohl bych s vámi na okamžik mluvit?“ požádal lékař Julianovu matku.

„Dobře,“ zavzlýkala a oba vyšli ven.

Podívala jsem se na Juliana a srdce mi usedalo, když jsem viděla jeho výraz. Chytila jsem ho za ruku a snažila se ho utěšit.

„Budeš v pořádku, rozumíš?“ řekla jsem a potlačovala pláč.

„Brzy najdeme dárce a všechno bude dobré,“ pokračovala jsem.

„Ne, tohle je konec,“ řekl s prázdnotou v hlase.

„Ne, ne, ne, to neříkej, prosím,“ rozplakala jsem se a už jsem slzy neudržela.

„Měl jsem pro nás všechno naplánované,“ pokračoval a po tvářích mu stékaly slzy.

„Nic se ti nestane, jasné?“ řekla jsem rozhodně.

„Jak to?“ zeptal se. „Hledáme dárce už týdny a nikoho jsme nenašli. Už mě nebaví doufat, musíme čelit realitě. Já to nezvládnu.“

Byla to pravda. Už týdny jsme marně hledali a jeho zdraví se horšilo každým dnem.

Nebyla jsem připravená ho ztratit, a tak jsem ze sebe vyhrkla: „Nechám se otestovat a uvidíme, jestli se shodujeme.“

Tiše se uchechtl.

„Proč si myslíš, že bys zrovna ty měla být vhodná po tolika neúspěšných pokusech? A i kdybys byla, nedovolím ti, abys byla mým dárcem,“ prohlásil.

„Prosím, nechte mě to aspoň zkusit, nechci tě ztratit,“ naléhala jsem.

Stále odmítal s tím, že mě nenechá podstoupit takové riziko kvůli němu. Uklidňovala jsem ho, že chci jen vědět, jestli by to vůbec bylo možné.

Jde o to, že jsem za celý svůj život nepoznala skutečnou lásku. I když jsem byla jedináček, rodiče mě vždycky přehlíželi, jako by mi dávali za vinu něco, za co jsem nemohla.

Co se týče vztahů, lidé mě jen využívali a já končila se zlomeným srdcem.

Julian byl jediný, komu na mně skutečně záleželo. Nebyl dokonalý, ale byl z nich nejlepší. I když to byl maminčin mazánek a dělal všechno, co mu matka řekla, i když nám to způsobovalo problémy, pořád byl fajn.

Byla jsem rozhodnutá nechat si udělat testy, abych věděla, že jsem pro něj udělala aspoň něco.

Zůstali jsme potichu, každý ponořený do svých myšlenek.

Po nějaké době se vrátila jeho matka a oznámila, že podle doktora mu zbývá nanejvýš týden.

Pořád se nad ním ochranitelsky skláněla, dokud neusnul, tak jsem se omluvila a zamířila do pracovny lékaře.

Když jsem tam došla, zaklepala jsem, a když se ozvalo „dále“, vstoupila jsem.

„Dobrý den, chtěla bych podstoupit testy, zda jsem vhodnou dárkyní pro transplantaci ledviny pana Juliana,“ řekla jsem nervózně.

„Dobře. Ví o tom, že se jdete nechat otestovat?“ zeptal se a vstal od stolu.

„Ehm, ano, ví to,“ zalhala jsem.

„Tak tedy pojďte se mnou,“ řekl.

S tím jsme šli do laboratoře. Nejdříve mi udělal rentgen hrudníku a pak pokračoval s dalšími testy. Bylo mi řečeno, že výsledky budou za pár hodin.

Poté jsem se vrátila do pokoje k Julianovi.

Jeho matka u něj v křesle také usnula, tak jsem se rozhodla rychle skočit domů, osprchovat se a převléknout, než budou výsledky hotové.

„Uff!“ vydechla jsem, když jsem hodila tašku na gauč, zamkla dveře a cestou do koupelny se začala svlékat. Pustila jsem sprchu a nechala na sebe dopadat proudy vody, zatímco jsem rekapitulovala události posledních týdnů.

Říkala jsem si, jestli budu pro Juliana vhodnou dárkyní. Upřímně jsem se bála toho, jaké výsledky budou. Bála jsem se, že se k němu budu hodit, a zároveň jsem měla hrůzu z toho, že se k němu hodit nebudu a ztratím ho.

Asi o dvě hodiny později jsem osvěžená a plná naděje vyrazila zpět do nemocnice.

Když jsem tam dorazila, Julian stále spal, ale jeho matka už tam nebyla, tak jsem se k němu posadila.

Probudilo mě až zaklepání na dveře, což vzbudilo i Juliana. Musela jsem usnout. Do pokoje vstoupil lékař s úsměvem na tváři a mně se rozbušilo srdce.

„Gratuluji, jste pro něj dokonalý dárce,“ řekl lékař nadšeně.

„Jaký dárce?“ zeptal se Julian a rozkašlal se.

„Dárce pro vaši transplantaci ledviny,“ odpověděl.

„Doporučoval bych přistoupit k transplantaci co nejdříve, v zájmu jeho bezpečnosti,“ dodal lékař a podíval se na mě.

„To v žádném případě, nedovolím jí, aby se pro mě obětovala!“