„Píp“

„Píp“

„Píp“

„Píp“

„Píp“

Moje uši ožily při určitém otravném zvuku, zatímco jsem se snažila otevřít oči. Trvalo několik minut, než si mé oči zvykly na okolí, a zpočátku jsem byla zmatená z toho, kde vlastně jsem.

Postupně se mi vracely vzpomínky a pomalu jsem si začala vybavovat, kde jsem a proč se cítím tak slabá a otupělá.

Téměř okamžitě vešla sestra, uviděla mě a oči se jí rozzářily, jako by nečekala, že budu vzhůru.

Sklonila se ke mně a zkontrolovala mě.

„Dobrý den, jak se cítíte?“ zeptala se jemně.

Snažila jsem se promluvit, ale vyšlo ze mě jen zachraptění.

Okamžitě vyběhla ven a za vteřinu se vrátila se sklenicí vody.

Hltavě jsem ji vypila a uvědomila si, jakou jsem měla žízeň.

Odkašlala jsem si a zkusila to znovu.

„Jsem v pořádku, co se mi stalo?“ zeptala se tichým, zastřeným hlasem.

„Už jsme si skoro mysleli, že jsme vás ztratili,“ řekla.

„Počkejte, musím dát vědět doktorovi, že jste konečně vzhůru,“ dodala a spěšně odešla.

Hned nato přišel lékař a přiskočil k mému lůžku. Provedl několik vyšetření, než na mě konečně promluvil.

„Jak se cítíte?“ zeptal se a pozorně mě sledoval.

„Cítím se slabá a celá bolavá,“ odpověděla jsem a znělo to už o něco lépe.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Po operaci jste se nechtěla probudit. Zkoušeli jsme různé metody, abychom vás přivedli zpět, ale nereagovala jste. Byla jste tři měsíce v kómatu a mysleli jsme, že jste pryč,“ informoval mě.

„Tři měsíce,“ opakovala jsem a snažila se si to spojit, protože mé vzpomínky byly jako v mlze. Po pár sekundách mi to konečně seplo.

„Julian,“ řekla jsem a rozhlédla se kolem.

„Kde je Julian? Jak mu je?“ ptala jsem se doktora.

„Ach, ten je v pořádku. Transplantace byla úspěšná a už je dávno propuštěn, asi před dvěma měsíci,“ sdělil mi.

Úlevou jsem si vydechla, šťastná, že je v pořádku.

„Kdy mě přijde navštívit?“ zeptala jsem se nadšeně.

„Ehm...“ lékař se podrbal na hlavě.

„Kdy přijde?“ opakovala jsem a začala jsem být nervózní.

„Nepřijde, zlatíčko. Od té doby, co ho propustili, sem ani nepáchl.“

„Cože!“ vykřikla jsem, což mi způsobilo ostrou bolest v břiše. Na moment jsem nemohla popadnout dech.

„Hej, klid, ještě jste se vůbec nezahojila,“ řekl a přiskočil ke mně.

„Nerozumím vám, pane doktore. Prosím, řekněte mi, kdy mě přijde navštívit můj přítel,“ prosila jsem a po tvářích mi stékaly horké slzy.

„On se nevrátí, miláčku. Slyšel jsem, že ho rodiče odvezli ze země hned, jak ho propustili,“ dodal lékař.

„To není pravda!“ dokázala jsem znovu vykřiknout, za což jsem zaplatila další ostrou bolestí v břiše.

„Musíte přestat křičet, jen si ubližujete,“ snažil se mě uklidnit.

Bylo mi to jedno, chtěla jsem jen vidět svého přítele, kvůli kterému jsem skončila v nemocnici. Žádná fyzická bolest se nevyrovnala té v mém srdci, ani ta řezavá v břiše.

Plakala jsem a před očima neviděla nic než jeho tvář. Prosila jsem ho, aby za mnou přišel, abych věděla, že tohle kruté odhalení je možná jen nějaký špatný vtip.

„Ehm, to není všechno, paní,“ odkašlal si lékař.

„Všechny účty musíte zaplatit vy. Jak váš účet, který se nahromadil za ty tři měsíce v bezvědomí, tak Julianův účet ode dne, kdy byl hospitalizován, až do dne jeho propuštění, i náklady na samotnou transplantaci. Bylo mi řečeno, že jste s úhradou souhlasila a stvrdila to svým podpisem.“

V hlavě mi třeštilo už jen při zmínce o jeho jménu.

„O jakých účtech a podpisech to mluvíte?“ vykoktala jsem.

„Všechny účty a váš podpis byly použity k podepsání smlouvy, že všechno zaplatíte vy,“ dodal lékař.

„Ach...“ vzdychla jsem a cítila, jak pomalu ztrácím vědomí.

„O ne!“ slyšela jsem doktora křiknout.

„Sestru!“ zařval znovu. Usmála jsem se, protože jsem skoro necítila žádnou bolest. Žádný žal, žádnou bolest v břiše, jen čirou prázdnotu.

„Píp“

„Píp“

„Píp“

„Píp“

„Píp“

Probudila jsem se se zaúpěním do toho otravného zvuku a pomalu otvírala oči.

Rozhlédla jsem se a byla jsem v pokoji sama, stále na nemocničním lůžku.

Pokusila jsem se posadit, ale se syknutím jsem padla zpět. Hlava mě bolela a cítila jsem se, jako by mě přejel kamion.

Zanedlouho vešla sestra a zamumlala: „Konečně jste vzhůru,“ provedla pár kontrol a zeptala se, jestli něco nepotřebuji, ale neobtěžovala jsem se jí na nic odpovídat. Po chvíli odešla.

Cítila jsem, jak se mi točí hlava, když jsem si vybavovala informace, které na mě vychrlili, než jsem omdlela.

Stále pod vlivem léků jsem znovu pomalu upadla do spánku.

*

Uběhly tři dny od chvíle, kdy jsem se konečně probrala, a pořád jsem si přála, abych se raději neprobudila.

Na stolku u postele ležel papír se seznamem všech dluhů, které se za ty měsíce nastřádaly, mých i jeho, s mým podpisem dole, potvrzujícím, že uhradím všechny dlužné částky.

Ten podpis mě nepřekvapil, protože Julian o mně věděl všechno, včetně mého podpisu a PINů k účtům. Nemůžete mi to zazlívat – představte si, že s někým chodíte přes tři roky a myslíte si, že je to ten pravý na celý život. Sdílela jsem s ním doslova všechno. Hořce jsem se uchechtla, když mi došlo, že mi určitě i vybílil bankovní účty.

Znovu jsem se uchechtla, když jsem pohlédla na ten papír, který tam ležel, jako by se mi vysmíval. Nejenže jsem byla chudá, ale momentálně jsem dlužila 30 000 dolarů a nepropustí mě, dokud to nebude zaplaceno. Nejbolestivější na tom bylo, že čím déle jsem tu zůstávala, tím víc dluh narůstal. Mohla bych zkusit zavolat rodičům, ale nemluvili jsme spolu roky a věděla jsem jistě, že takovou částku nemají.

Čtvrtý den jsem přišla s plánem. V noci z nemocnice uteču.

Už jsem mohla chodit, sice ne moc rychle, ale nepotřebovala jsem pomoc. Měla jsem všechno naplánované a trpělivě jsem čekala na noc.

Když konečně nastala tma, potichu jsem opustila lůžko a zahájila útěk. Byla bych radši, kdybych měla nějaké civilní oblečení, ale tahle nemocniční košile bude muset stačit.

Opatrně jsem prozkoumala chodbu, než jsem vykročila.

Můj plán byl jednoduchý. Vyjít sebevědomě ven, jako by se šla jen projít, pak zahnout k boku budovy a dostat se ven přelezením plotu. Je sice vysoký, ale zvládnu to.

Když jsem se konečně dostala k boku budovy, kde nikdo nebyl, začala jsem šplhat. Šplhala jsem opatrně a pevně, protože na tom závisel můj život.

Ruce i nohy se mi třásly, jak jsem se dostávala výš, ale bylo mi to jedno. Usmála jsem se, když jsem byla skoro v polovině, už jsem cítila chuť svobody.

„Co si myslíte, že děláte?“ ozval se přísný hlas.