O několik minut později nás Arthur vezl do salonu, kde jsem si měla vyzkoušet svatební šaty. Než jsme odešli, Cillian mi dal svou kartu s tím, že si mám koupit vše, co potřebuji; prohlásil, že je příliš zaneprázdněn, než aby jel s námi, a tak požádal svou sekretářku, aby mě doprovodila. Cesta probíhala v tichosti, hlavu jsem měla plnou myšlenek.

I když jsem byla ponořená do vlastních úvah, nemohla jsem přehlédnout úkosné pohledy, které po mně sekretářka neustále házela.

„Pravděpodobně si říká, co s ní její šéf zamýšlí,“ pomyslela jsem si a v duchu se zasmála.

Po nějaké době jsme zastavili u masivní budovy. Vypnul motor, všichni jsme vystoupili a zamířili dovnitř.

Oči se mi rozšířily, když jsem uviděla název hrdě vystavený na vrcholu budovy. Tohle místo jsem viděla jen na internetu, nebylo to místo, kam by mohl jen tak někdo vejít.

Ochranka nás obdařila vřelým úsměvem, když jsme procházeli kolem a mířili ke dveřím. Uvnitř se mi oči rozšířily ještě víc při pohledu na interiér té gigantické budovy. Všechno tu přímo křičelo luxusem.

Všude byly elegantně vystaveny nejrůznější vzory oblečení a kostýmů a všechny vypadaly úchvatně.

Téměř okamžitě k nám přikročila pohledná dáma s profesionálním úsměvem. Byla to blondýnka s jasně modrýma očima a krásnou tváří. Její oblečení jí nesmírně slušelo a zdůrazňovalo její svůdné křivky.

Když k nám došla, pozdravila nás a ukázala řadu dokonalých zubů. Okamžitě poznala Arthura a nasměrovala nás do soukromější části.

Zavedla nás do velmi velké místnosti, kde byly vystaveny svatební šaty různých barev, odstínů, stylů a textur. Na okamžik jsem zůstala stát jako přimražená, oslněna tou nádherou.

„Svatební šaty jsou připraveny, pojďte tudy,“ řekla a ukázala do rohu místnosti.

„Páni,“ vydechla jsem při pohledu na ty úchvatné šaty, ke kterým nás dovedla. Byly přesně takové, jaké jsem si vždycky představovala, a ještě krásnější. Na zlomek vteřiny mě napadlo, jak úžasné by to bylo, kdybych se skutečně vdávala za lásku svého života. Zahnala jsem tu myšlenku a jemně se šatů dotkla.

„Chcete si je vyzkoušet?“ zeptala se ta milá dáma.

„Ano,“ vydechla jsem, stále jako v tranzu.

Usmála se, zavolala někoho, aby šaty vzal, a já byla odvedena do zkušební kabinky.

Pomohla mi do šatů, pečlivě je urovnala a padly mi dokonale, jako by byly ušité přímo pro mě.

„Moc mi sluší,“ řekla jsem a prohlížela si svůj odraz v zrcadle. Sledovala jsem, jak šaty zachycují světlo a třpytí se. Vypadala jsem dokonale.

„Ano, paní, dali jsme si záležet, abychom dodrželi přesné míry z minule, když jste tu byla,“ řekla s úsměvem.

„Z kdy?“ zeptala jsem se zmateně.

„Byla jste tu před dvěma týdny s panem Cillianem na měření, pamatujete?“ řekla.

Chvíli jsem vypadala zmateně, a pak mi to docvaklo! Musela to být Cillianova snoubenka v kómatu. Už mi bylo řečeno, že jsem jí podobná, i když já sama jsem ji neviděla.

„Aha,“ řekla jsem a usmála se.

Když jsem se dostatečně pokochala pohledem do zrcadla, požádala mě, abych se šla ukázat ostatním, a tak jsme vyšly ven.

Když jsme k nim kráčely, překvapilo mě, že tam vidím Cilliana.

„Páni,“ vydechla jeho sekretářka, když mě uviděla.

V místnosti náhle zavládlo ticho, všechny oči se upíraly na mě a já jsem pod tím náporem pohledů nejistě sklopila zrak.

„Vypadáte dobře,“ slyšela jsem Cilliana, jak si odkašlal a podíval se do telefonu.

„Děkuji,“ řekla jsem a podívala se na něj.

Poté jsme se vrátily do kabinky, já se převlékla zpět do svého a oni šaty zabalili. Když jsem byla hotová, vrátila jsem se k ostatním a čekali jsme, až balení dokončí.

„Nečekala jsem, že vás tu uvidím,“ řekla jsem Cillianovi ve snaze navázat hovor.

„Ano, volali mi, abych si vyzvedl oblek. Původně jsem zapomněl, že jsem si u nich na svatbu také objednal oblek,“ odpověděl.

Po několika minutách mu přinesli oblek a on si ho šel do kabinky vyzkoušet.

Když vyšel ven, oči se mi prakticky zvětšily na dvojnásobek, jak jsem si ho měřila.

„Sakra,“ pomyslela jsem si. Vypadal tak dobře.

Viděla jsem, jak se jeho sekretářka i ta pohledná dáma hladově pasou očima a ani se to nesnažily skrývat. Nemohla jsem jim to zazlívat, dělala jsem totéž.

„Vypadáte dobře,“ řekla jsem do ticha, ve kterém na něj všichni zírali.

„Já vím,“ odpověděl sebevědomě a já se neubránila protočení očí.

„Sedne vám dokonale, jako druhá kůže,“ řekla ta dáma a pohladila ho po paži, ale udělala to tak, aby to vypadalo, že mu jen urovnává oblek.

„Dobrá, vypadneme odsud,“ řekl, nevěnoval jí pozornost a vrátil se do kabinky.

O chvíli později už auto zase jelo, s našimi věcmi v kufru.

Cillian jel vlastním vozem, takže se vrátil do své kanceláře a nám řekl, ať jedeme nakupovat a ať si pořídím vše, co potřebuji.

Cesta byla tichá, nikdo neměl chuť začínat rozhovor nebo pouštět hudbu.

„Jak se jmenujete?“ zeptala jsem se sekretářky, chtěla jsem ji trochu poznat.

„Seraphina,“ odpověděla a dál datlovala do telefonu.

„Já jsem Elowen,“ představila jsem se.

„Já vím,“ zněla její krátká odpověď. Zdálo se, že se jí mluvit nechce, tak jsem ji nechala být. Jen jsem se prostě nudila.

Brzy jsme dorazili k dalšímu obrovskému nákupnímu centru a vešli dovnitř.

Byli jsme odvedeni do oddělení s oblečením, ale Arthur s námi nešel. Zůstal venku a pozorně sledoval okolí, až mě napadlo, že to není jen řidič.

Vybrala jsem si nějaká trička, šortky a pár šatů, protože po pravdě řečeno, můj šatník byl prakticky prázdný; zdálo se, že Julian ho také „vyčistil“.

I když jsem nechtěla vypadat jako chamtivá mrcha, co se snaží zneužít Cillianovy peníze, oblečení jsem nutně potřebovala a moje peníze ještě nebyly převedeny.

„Páni, to je drahé,“ postěžovala jsem si, když jsem uviděla cenovky.

Začala jsem některé věci vracet, když se na mě Seraphina znechuceně podívala a řekla: „Není to drahé a kvalita je špičková,“ odsekla přezíravě.

„Kromě toho, nejsou to vaše peníze,“ dodala.

„Já vím, že nejsou, jen říkám, že je to drahé,“ snažila jsem se ospravedlnit.

Po chvíli jsme měly plné ruce a kráčely k pokladně.

Seraphina mi prakticky vybrala skoro všechno, o čem si myslela, že by mi slušelo, a všechny mé námitky přešla mlčením. Vybrala pár věcí i pro sebe. Na mé stížnosti odpovídala, že to nejsou moje peníze a navíc se vdávám za miliardáře, takže bych měla být připravená rozhazovat.

Nebyla jsem ten typ, co rozhazuje cizí peníze, rozhodně ne peníze někoho, koho sotva znám. Dostanu zaplaceno a to mi stačilo.

Po zaplacení nám Arthur pomohl odnést četné tašky do auta a vyjeli jsme.

„Další zastávka je u vás doma,“ informoval mě Arthur.

„Dobře,“ odpověděla jsem a vzpomněla si, že se dnes stěhuji k Cillianovi.

Navigovala jsem ho a po nějaké době jsme zastavili u mého domu.

„Nebude mi to trvat dlouho, nemám toho moc na balení,“ řekla jsem Arthurovi, vystoupila a šla domů.

„Dobře, dejte mi vědět, až budete hotová, pomůžu vám s věcmi,“ zavolal za mnou.

Když jsem vešla dovnitř, začala jsem si balit to nejnutnější. Moc toho nebylo.

Náhle mi došlo, že můj byt je prakticky prázdný. Od návratu z nemocnice jsem si ničeho moc nevšímala, protože jsem sotva dokázala jasně uvažovat.

Smutně jsem zavrtěla hlavou, když jsem si uvědomila, co všechno z domu zmizelo. Julian mi nevzal jen ledvinu, vybílil mi i účet a vykradl byt.

Když jsem si sbalila to málo, co zbylo, naposledy jsem se rozhlédla a vyšla ven, s taškou za sebou.

Neměla jsem u sebe moc věcí, jen zbylé oblečení a věci, které jsem běžně používala.

Když jsem zamkla a zamířila k nim, Arthur se na mě pobaveně podíval.

„To je všechno?“ zeptal se.

„Ano, víc věcí nemám,“ odpověděla jsem, zatímco ode mě vzal tašku a pomohl mi ji naložit do auta.

Když bylo hotovo, odjeli jsme směr můj nový domov.