Když jsem viděl Elowen odcházet z rezidence, zvědavost mě přemohla a rozhodl jsem se ji sledovat. Podle toho, co měla na sobě, bylo jasné, že nejde nikam do vybrané společnosti. Hned poté, co nastoupila do bílé Corolly, což byl pravděpodobně Uber, jsem jel za ní.

Skončila u obchodu s potravinami. Nevěděl jsem, kam jinam jsem čekal, že půjde, ale nepřemýšlel jsem. Jen jsem chtěl poznat dívku, kterou jsem měl brzy nazývat svou manželkou. Chtěl jsem vědět víc o té zlomyslné holce, se kterou jsem měl strávit příští dva roky.

Nebyl jsem zrovna nenápadný, protože se několikrát otočila a snažila se zjistit, jestli ji někdo nesleduje. Měl jsem odejít ve chvíli, kdy jsem zjistil, kde je, ale něco mě nutilo v tom pokračovat. Cítil jsem se trochu provinile za to, že jsem v ní vyvolal takovou paranoiu.

To rozhodnutí zjevně nebylo nejlepší, protože mě náhle zastavil pracovník ostrahy. Někdo si všiml, jak Elowen sleduji, a nahlásil mě.

„Já ji znám! Nesleduji ji!“ zvolal jsem ve snaze se bránit.

„Kdybyste ji znal, takhle byste za ní nechodil!“ odsekl hlídač.

Podíval jsem se na Elowen a uviděl, jak mě pozoruje s naprostým překvapením. Rty se jí zkroutily do úšklebku a já měl pocit, že popře, že mě zná. Rodiče by mě zabili, kdyby mě zatkli. Polkl jsem, když jsem viděl, jak k nám kráčí.

„Slečno, tento muž vás sledoval. Znáte ho?“ zeptal se jí hlídač.

„Sleduje vás už hrozně dlouho. Jste v pořádku?“ ozvala se asi dvacetiletá dívka, která k Elowen přistoupila. Pravděpodobně to byla ona, kdo mě nahlásil.

„Moc vám děkuji. Jsem v pořádku,“ řekla Elowen dívce s úsměvem na rtech. „Bohužel ho ale znám.“ Byl jsem překvapený, když to Elowen řekla; nicméně mě zaplavila úleva.

„Vážně?“ ujistil se hlídač, na což ona přikývla. Teprve pak mě pustil za paži.

„Můj snoubenec je idiot. Prostě mě rád provokuje tím, že mě tajně sleduje. Už několikrát jsem mu říkala, že z toho jednou bude mít malér, ale nikdy mi nevěřil. Možná teď už uvěří.“ Žasl jsem nad tou historkou, kterou dokázala během pár minut vykonstruovat. Byl jsem jí ale vděčný, protože mi zachránila krk. I když jsem byl rád, že z toho nebudu mít problém, nelíbila se mi představa, že jí budu dlužit laskavost.

„Aha, myslela jsem, že jste v nebezpečí. Víte, jak je dneska svět plný úchylů,“ řekla ta dívka. „Omlouvám se.“ Věnovala mi omluvný úsměv.

„To je v pořádku. Já bych měl děkovat vám, že dáváte na mou holku pozor.“ Pak jsem se otočil k hlídači: „Teď už můžu jít, že?“

„Ano, omlouvám se za nedorozumění.“

Nakonec jsem kráčel mlčky vedle Elowen. Styděl jsem se a nevěděl, jak jí to vysvětlit. Upřímně řečeno, nebylo co vysvětlovat. Prostě jsem ji špehoval.

„Vsadím se, že ti můj pohyb připadal dost nudný, co?“ ušklíbla se a podívala se na mě. Triumfovala. Mlčel jsem a nevěděl, co říct. „Řekni mi, Juliane. Kam jsi čekal, že půjdu? Jaké divné místo si tvá mysl vybájila? Chci říct, vím, že nejsi zrovna můj největší fanoušek, takže by mě zajímalo, kde by se podle tebe někdo tak hrozný jako já mohl vyskytovat.“

„Podívej, mrzí mě to. Nepřemýšlel jsem,“ vzdal jsem se.

„To je vidět.“ Pokrčila rameny a dál tlačila vozík. „Mimochodem, už můžeš jít. Už víš, kde jsem, ne?“

„Můžu tě hodit domů. Nemám nic jiného na práci,“ nabídl jsem.

„Neplánuji žádné tajné schůzky, jestli tě trápí tohle,“ řekla a já zaklonil hlavu a tiše zasténal.

„Co můžu udělat pro to, abys na dnešek zapomněla?“

„Vlastně nic.“ Pokrčila rameny a zamířila k pokladně.

„Můžu aspoň zaplatit, jako formu omluvy?“ zajímal jsem se.

„Takhle se omlouváš? Penězi?“ Zvedla obočí a podívala se na mě.

„Nevím, co jiného mám dělat!“ rozhodil jsem rukama.

„Odejít! To je to, co bych chtěla, abys udělal!“ vyštěkla.

„Musím tě odvézt domů,“ trval jsem na svém.

„A to jako proč?“

„Abych se ujistil, že budeš v bezpečí.“ To ji donutilo k posměšnému odfrknutí.

„Juliane, nehrajme si na to, že nám na sobě záleží. Ty bys nejspíš uspořádal večírek, kdyby mě zabili,“ řekla tichým hlasem a začala pokládat nákup na pokladní pás.

„Večírek bych zrovna nepořádal,“ zamumlal jsem a strčil si ruce do kapes.

„Jistě.“ Ironicky se zasmála.

Vytáhl jsem peněženku a chystal se zaplatit, ale ona na mě vrhla zlostný pohled a řekla: „Zaplať to za mě a přísahám, že řeknu tvým rodičům, že jsem tě přistihla, jak mě špehuješ.“ To stačilo k tomu, abych peněženku zase schoval. Sakra, když se zlobila, byla děsivá.

„Aspoň mě nech tě odvézt domů,“ řekl jsem. „Nedává smysl, abychom jeli každý zvlášť.“

Chvíli mlčela a pak přikývla.

Chtěl jsem v Elowen vidět tu dívku, kterou popisovala Bianca. Tu panovačnou a rozmazlenou divu, která se tak chová, kdykoliv něco chce. Zatím po ní nebylo ani vidu, ani slechu, ale možná to bylo jen divadlo. Nemohl jsem si o ní udělat úplný obrázek po jediném dni. Rodiče se v ní nemohli tak mýlit. Byla to určitě dobrá herečka.

„Proč jsi nenechala toho hlídače zavolat policii?“ neudržel jsem se a zeptal se, když jsem nás vezl domů. Měla příležitost na stříbrném podnose, jak mě dostat do úzkých, a přesto to neudělala.

„Mám dva důvody. Zaprvé, tvoji rodiče jsou ke mně neuvěřitelně milí, takže mi nepřipadá správné udělat tohle jejich synovi. Zadruhé, já totiž dost používám mozek. Co bych z toho měla, Juliane? Poškodit tvou pověst by znamenalo poškodit i tu mou, a to je to poslední, co teď oba potřebujeme. Jsem praktický člověk.“ Měla pravdu. Nebyla malicherná a to se mi líbilo.

Zatímco jsem řídil, zazvonil jí telefon. „Ahoj Milo… Já vím, já vím, že jsem se neozývala, ale slibuju, že mám dobrý důvod. Teď ti to nemůžu říct, ale zítra ti zavolám… Slibuju, že zavolám.“

„Hned jak se vrátíme, musím si promluvit s Rosou. Chci vědět, co mám o téhle situaci říct své nejlepší kamarádce,“ řekla Elowen po zavěšení.

„Mila je tvoje nejlepší kamarádka?“ zeptal se jsem jí a ona přikývla.

„Myslím, že by bylo lepší říct jí to samé, co řekneme médiím,“ navrhl jsem. „Tedy pokud jí neplánuješ říct pravdu.“

„Pravda je vlastně mnohem víc matoucí než ta lež, kterou řekneme médiím, protože ani jeden z nás neví, co se vlastně stalo,“ poznamenala.

Po zbytek cesty jsme už o ničem jiném nemluvili, dokud jsme nedojeli k domu. Jakmile jsem zaparkoval, vystoupila a začala si brát nákup.

„Pomůžu ti s tím,“ řekl jsem a natahoval se po několika taškách.

„Děkuji. Zvládnu to. Mimochodem, díky za odvoz.“ Nenechala mě vzít ani jednu tašku a já ji sledoval, jak kráčí k domku pro hosty.

Něco na ní bylo zajímavé, ale věděl jsem, že musím být opatrný. Nechtěl jsem naletět na žádné její divadlo. Za žádných okolností jsem se nesměl stát obětí Elowen Vanceové.