Chápala jsem, že mě nemá rád, ale musel to dávat tak okatě najevo? Bylo jasné, že věří, že jsem ho do toho vmanévrovala já. Nevěřil, že jsem nevinná, a já nevěděla, jak ho o tom přesvědčit.

Šla jsem zpátky do domu, protože jsem nevěděla, kam jinam jít. Naštěstí jsem v obývacím pokoji hned narazila na Stellana a Rosu.

„Já... chtěla jsem vám poděkovat, že jste se mě zastali,“ řekla jsem, na okamžik se na ně podívala a pak uhnula pohledem. Nepamatovala jsem si, jestli jsem udělala něco špatně, nebo ne; nicméně jak jsem před nimi stála, zmocnil se mě stud. „Vážně jsem nic z toho neplánovala,“ dodala jsem zkroušeně.

„Pojď sem, Elowen,“ promluvila Rosa s mírným úsměvem na rtech a pokynula mi, abych se posadila. Udělala jsem, co řekla, a roztřeseně se nadechla. Před jejich synem jsem byla silná, ale všechno to bylo hrané, protože jsem nechtěla, aby si myslel, že jsem slabá. Před nimi jsem se vnitřně třásla. „Nevypadáš jako dívka, která by plánovala něco tak zlého. Pevně věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu, Elowen. Možná je to, co se stalo, k lepšímu. Možná se k Julianovi hodíš mnohem víc než Bianca,“ řekla mi Rosa.

„Nejsem tak špatná, jak mě možná Bianca a Margot vykreslily,“ pokusila jsem se bránit.

„Nic z toho, co Margot říká, bych nikdy nebrala vážně,“ uchechtla se Rosa a já se trochu zasmála. „Chci, abys na to, co se stalo, přestala myslet, jak jen to půjde, platí? Dovol mi ukázat ti, kde budeš do svatby bydlet.“ Zvedla se a já udělala totéž. Už je to tak dlouho, co se ke mně někdo choval tak hezky.

Šly jsme spolu až k pěkně vypadajícímu domku na samém konci zahrady. „Jestli se bojíš být sama, můžeš klidně zůstat s námi. Jen jsme si mysleli, že bys mohla potřebovat trochu soukromí.“ Nechápala jsem, jak může být někdo tak ohleduplný.

„Tohle je víc než dost. Moc vám děkuji,“ řekla jsem. Byla jsem upřímně vděčná.

Vešly jsme dovnitř a já byla ohromena krásou toho domku. Byl útulný, skládal se ze dvou pokojů, kuchyně, koupelny a prostorného obývacího pokoje. Zamířila jsem k jedné z ložnic a samozřejmě si vybrala tu s vlastní koupelnou. Líbilo se mi dřevěné vybavení domku. Celé místo díky němu působilo velmi hřejivě.

„Je něco, co bys na tomhle místě chtěla změnit?“ zeptala se mě Rosa poté, co mě provedla.

„Tohle je víc než dost. Můžu vás obejmout, paní Sterlingová?“ Byla jsem z toho všeho v sedmém nebi.

„Jen pokud mi začneš říkat Roso.“ Usmála se a rozevřela náruč. Rychle jsem ji objala a ona udělala totéž. Už je to tak dlouho, co mě někdo takhle objal. Přísahám, že jsem se jí chtěla v náručí rozplakat. Pevně mě držela a cítila jsem, jak mě hladí po zádech, jako by byla moje vlastní matka.

„Pojď, vrátíme se do domu. Od rána jsi nic nejedla,“ řekla, když jsme se odtáhly. Při zmínce o jídle jsem si uvědomila, jaký mám hlad.

Když jsme se vrátily do domu, Rosa řekla jedné z pokojských, aby mi připravila snídani. Zatímco jsem jedla, dorazily moje věci v pytlích na odpadky, což byla dostatečná urážka.

„Nemysli na to. Jsou jen malicherní. Chceš, aby ti někdo věci srovnal?“ zeptala se mě Rosa a já přikývla. Byla jsem ráda, že moje oblečení dorazilo, protože jsem se vážně chtěla osprchovat a převléknout do něčeho pohodlnějšího.

Julian a jeho táta se k nám v kuchyni připojili, zatímco jsme si s Rosou povídaly. Pohled na Juliana mě nutil odejít. Nevěděla jsem, jak s ním strávím dva roky. Byla jsem si jistá, že to bude peklo.

„Co řekneme médiím? Vyfotili mě s Biancou mockrát,“ uvažoval Julian.

„Mezi tebou a Biancou nebylo nic potvrzeno. Postaral jsem se o to, aby vaše svatba zůstala v tajnosti až do poslední chvíle, protože jsem vždycky věřil, že se kdykoli může stát nějaká katastrofa. Dokonce ani vaše svatební oznámení ještě nebyla rozeslána, takže jsme v bezpečí,“ odpověděl mu Stellan. Ten muž byl docela chytrý.

„Vaše první společné vystoupení bude na akci k uvedení nového parfému, na kterou jsme pozváni,“ řekla nám Rosa.

„Miláčku, vezmi zítra Elowen na nákupy pro nové šaty,“ řekl Stellan své ženě, která s úsměvem přikývla.

„Měla bych jednu prosbu, jestli vám to nevadí,“ řekla jsem nervózně v obavě, že by mohl odmítnout.

„Chceš šaty z nevydané kolekce Yves Saint Laurent?“ utrousil Julian sarkastickou poznámku, za kterou si vysloužil pohled od své matky.

„Ne, říkala jsem si, jestli byste mi nemohl někde sehnat práci,“ řekla jsem Stellnovi a pak se otočila k Julianovi. „Ale všechny záležitosti ohledně módy nechám na tobě, protože se zdá, že tě zajímají víc než mě. To, co máš na sobě jen tak na doma, stojí v podstatě celé školné studenta za první rok na vysoké.“

„To říká holka, které celé školné platil tatínek,“ uchechtl se.

„No, mělo to svou cenu. Nesměla jsem mít horší známku než jedna mínus, aby to za mě otec zaplatil. Musel jsi snad pracovat jako číšník, abys měl na školné, Juliane?“ vyzvala jsem ho a jeho zrudlá tvář dokázala, že všechno platil otec.

„Jestli se budete takhle hašteřit na veřejnosti, lidé neuvěří, že se máte rádi,“ varoval nás Stellan.

„Já si nezačínám. To on do mě pořád rýpe!“ zvolala jsem.

„Mě vytáčí už jen pohled na tebe,“ vyštěkl na mě.

„Dost!“ okřikla nás Rosa. „Elowen, co jsi studovala? Možná pro tebe v naší firmě najdeme práci.“

„Mám diplom z obchodu a módního návrhářství,“ řekla jsem jí.

„Máš nějakou praxi?“ zeptal se mě Stellan.

„Byla jsem na stáži, ale skutečnou práci jsem ještě neměla. Promovala jsem teprve před třemi měsíci,“ odpověděla jsem.

„Jaký jsi měla průměr?“ pokračoval v otázkách.

„Červený diplom, skoro samé jedničky,“ řekla jsem, což Juliana přimělo vyprsknout vodu, kterou právě pil. Proč ho to překvapilo? To mu řekli, že jsem u zkoušek jen tak tak procházela?

„To je působivé. Rozhodně pro tebe můžu nějakou práci zařídit,“ řekl mi Stellan, což mě přimělo k širokému úsměvu.

„Moc vám děkuji.“ Byla jsem za to vděčná. Potřebovala jsem se začít osamostatňovat.

Omluvila jsem se a odešla do domku, který bude mým novým domovem na příští tři měsíce.

Nevěděla jsem, co Julianovi o mně napovídali, ale měla jsem pocit, že ho nakrmili hromadou lží. Pořád jsem nemohla uvěřit, že mě Stellan chtěl pro Juliana od samého začátku, ale pan Vance, můj takzvaný otec, si místo mě vybral svou úžasnou nevlastní dceru.

Jde o to, že jsem neudělala nic, čím bych ho rozhněvala. Vždycky jsem byla klidná a dařilo se mi vyhýbat problémům. To mu ale nestačilo. Ani jsem nevěděla, co se ode mě očekává. Nevěděla jsem, kde jsem udělala chybu, že se se mnou takhle zachází.

Musela jsem si jít koupit nějaké potraviny, protože jsem neplánovala zatěžovat Stellana a Rosu tím, že mě budou živit. Už tak jsem je zatěžovala svým pobytem.

Osprchovala jsem se, převlékla se do legín a mikiny a vydala se ze sídla ven. Jela jsem Uberem do nejbližšího obchodu s potravinami, protože moje auto bylo stále u mé bývalé rodiny. Když jsem šla ke vchodu, měla jsem pocit, že mě někdo sleduje, ale kdykoli jsem se rozhlédla, nikoho jsem neviděla.

Tento pocit jsem přisuzovala své neodůvodněné paranoii a snažila se v klidu pokračovat v nákupu. Překvapivě to bylo poprvé, co jsem šla na nákup potravin úplně od nuly. Ano, chodila jsem nakupovat už dřív, abych si koupila věci, které mi chutnaly, ale tohle bylo poprvé, co jsem nakupovala jako nezávislá dospělá osoba pro své vlastní bydlení, a ten pocit se mi docela líbil.

„Já ji znám! Nesleduju ji!“ slyšela jsem někoho za sebou vykřiknout, což mě přimělo se otočit.

Říct, že jsem byla překvapená, když jsem uviděla nějakého člena ostrahy, jak pevně drží Juliana za paži, by bylo slabé slovo. Co ten tu sakra dělal?