V temnotě noci bylo rodové sídlo Thorneů v plamenech.

„Maminko...“

Na zemi klečela bledá dívka. Třásla se hrůzou.

Před ní ležela žena, z jejíž hrudi vyčnívala dýka. Z rány se řinula krev.

„Evo... neplač.“

„Evo, maminka nebyla dost silná. Zklamala jsem tě. Musíš žít dál a dobře...“

Po tvářích jí stekly slzy a nakonec zavřela oči.

„Maminko...“ Dívka vytřeštila oči v prázdném pohledu. Jemně zatřásla ženinou paží. Tím opatrným pohybem jako by se jí zastavil dech.

„Maminko, prosím, probuď se!“ Po tvářích se jí řinuly těžké slzy a srdce ji bolelo, jako by do něj tisíckrát bodli.

„Maminko! ...Úúúú...“

Vzduchem se rozlehl srdceryvný nářek.

Náhle to šestileté dítě vytrhlo dýku z ženina těla.

Zapackovala a rozběhla se k muži ve fialovém obleku, který stál poblíž.

„Benedicte Wentworthu, musíš zemřít!“

S očima planoucíma ryzí nenávistí zvedla dýku, aby ho bodla do břicha, a přísahala, že se k její matce v náruči smrti připojí i on!

Byla však příliš malá, co se týče síly i výšky. Podařilo se jí pouze říznout ho do stehna.

„Ty příšerné dítě, jdi k čertu!“

Benedict Wentworth procedil slova mezi zaťatými zuby. Odstrčil Evangeline stranou.

Vykřikla bolestí, zaťala pěsti a pokusila se vstát.

Dva z osobních strážců zareagovali rychle. Přispěchali a dívku přitiskli k zemi.

Benedict Wentworth si dal ruce za záda a s odporem se podíval dolů na Evangeline. „Bez ohledu na všechno ti v žilách koluje moje krev. Dokud budeš poslušná a budeš mě poslouchat, nechám tě žít. Jinak skončíš jako tvůj dědeček a tvá matka.“

Jako zeť, který se přiženil do rodiny Thorneových, snášel posměch a pohrdání všech a jen čekal, až tento den přijde.

Evangeline si kousala popraskané rty, až jí tekla krev. Její drobné tělo bylo ztuhlé hněvem. „Hah! Benedicte Wentworthu, raději mě zabij. Jinak strávím celý život tím, že tě budu trápit!“

„Ó dítě, to bys neměla říkat. Otcovražda je hřích. Srazí tě blesk.“

Arogantní hlas patřil ženě v kožichu z bílé lišky. Jmenovala se Vivian Vanceová a s Benedictem Wentworthem byli milenci z dětství. Ve stejném roce, kdy se oženil s dcerou rodiny Thorneových, mu porodila dvojčata, chlapce a dívku. Momentálně byla těhotná s jejich třetím dítětem a lékař řekl, že to bude chlapec!

Léta trpěla a teď, když majetek a aktiva rodiny Thorneových patřily Wentworthovým, mohla zaujmout své právoplatné místo jako vážená paní Wentworthová!

„Jestli má nebe oči, srazí nejdřív tebe!“ Evangeline se chtělo plakat ještě víc, ale oči měla tak suché, že ji pálily. Žádné slzy nepřicházely. Zahleděla se na Benedicta Wentwortha, který ji kdysi vyhazoval do výšky a zpíval jí, a hystericky vykřikla: „Jsi můj otec! Jsi můj nejoblíbenější člověk, otec, kterého si vážím! Proč? Řekni mi proč!“

Její rodina byla zničená a všichni byli mrtví.

Její vlastní otec byl jejich vrahem...

Noc bez hvězd jako by byla plná zoufalství.

Oheň zuřil dál a vypaloval jí nenávist hluboko do morku kostí.

Benedict Wentworth ji ignoroval. Otočil se k muži v bílém plášti a lhostejně promluvil: „Dr. Hallowayi, píchněte jí ten lék na vymazání paměti a vyhoďte ji někde na samotě. Ať se o sebe postará sama.“

Poté pomohl těhotné ženě do auta. Za ním se ozýval zoufalý křik Evangeline: „Ne... Ne! Nechci zapomenout. Tohle si musím pamatovat... Ne! Ááá...“

Dva osobní strážci odjeli téměř sto mil daleko a pod rouškou noci nechali Evangeline uprostřed cesty na úpatí hory. Takové byly příkazy Vivian Vanceové, která doufala, že ji přejede nějaké projíždějící auto.

Ale nebesa měla jiné plány.

O tři dny později, v luxusním prezidentském apartmá nemocnice, jedna dáma s šedivějícími skráněmi s hlubokým soucitem hladila Evangeline po něžné tváři.

Její asistent provedl průzkum.

To ubohé dítě, které s ní odteď bude žít v ústraní, byla její vnučka Evangeline Sterlingová.

Udělá vše pro to, aby ji milovala, chránila a vycvičila.

Až se zcela zotaví a získá zpět paměť, roztrhá ten příšerný pár vlastníma rukama.