Killian na to nereagoval. Místo toho řekl: „Děkuji ti za posledních pár dní. Omlouvám se, že jsem ti zkazil pověst. Seženu auto, které tě odveze zpět.“

Isabella Wentworthová si kousla do rtu a láskyplně na něj pohlédla. „Mně nikdy nemusíš děkovat. Všechno jsem pro tebe udělala ze své vlastní vůle.“

Nikdo netušil, že těchto posledních pár dní bylo nejšťastnějších v jejím životě. Všichni si mysleli, že ji Killian miluje. I když to nebyla pravda, vychutnávala si každý okamžik.

Killianovo auto sledovalo Evangeline celou cestu až k vile.

Když Evangeline vešla do ložnice, on zcela přirozeně otevřel dveře a vešel dovnitř.

Právě se převlékala a měla zip na šatech rozepnutý jen do poloviny. Když uslyšela kroky, polekala se, otočila se a uviděla před sebou Killiana.

„Ty neumíš klepat?“ řekla a klidně si zip zase zapnula.

I když to dobře skrývala, Killian v jejích očích viděl mírnou paniku.

Ležérně se posadil na pohovku a v jeho klidném hlase byl cítit chlad. „Tohle je můj domov. Mohu vstoupit do jakéhokoli pokoje, do kterého se mi zachce. Proč bych měl klepat? Ale zdá se, že jsi opravdu netrpělivá, až si svlékneš šaty. Snažíš se mi to vynahradit za naši svatební noc?“

Takový výrok by měl být pro dvaadvacetiletou dívku velmi trapný, ale zdálo se, že s Evangeline to ani v nejmenším nepohnulo.

„Prostě mi řekni, jestli jsi nespokojený. Není třeba se mnou mluvit tak spatra.“

Killian povytáhl obočí a vstal. Krok za krokem se k ní přibližoval, objal ji kolem pasu a prudce si ji přitáhl do náruče.

Ozvalo se ostré zasyčení a Clara najednou pocítila na boku chlad. Její šaty byly nyní úplně rozepnuté.

Než stačila zareagovat, Blackwood natáhl ruku, chytil horní část jejích šatů a zároveň ji přitiskl na postel.

„Přestaň s tím!“

Tentokrát už Evangeline opravdu zpanikařila. Snažila se z postele vstát, ale Killian ji držel dole a naklonil se nad ni.

Jeho hluboký, magnetický hlas jí příjemně zněl v uchu. „Copak nevíš, že muži jsou zvířata, která nemyslí mozkem? Nedokážou se ovládnout, zvláště když jde o tak nezkušenou mladou dívku, jako jsi ty.“

Jeho tmavé oči, hluboké jako propast, ji jako by vtahovaly do sebe. Evangeline nikdy nebyla žádnému muži tak blízko, srdce se jí rozbušilo.

Brzy se však uklidnila. „To jsou jen obyčejní muži. Ale ty, Killiane Blackwoode, máš vynikající sebeovládání. Ani zástup krásek na tvém klíně by s tebou nepohnul, natož dívka jako já.“

Killian na ni přimhouřil oči. „Opravdu si to myslíš?“

Byl to ten důvod, proč nedělala povyk, když se několik dní nevrátil domů?

Evangeline přikývla. „Samozřejmě. I když to bylo poslední přání mé babičky, nehodlala jsem si vzít jen tak někoho.“

Ano. Předtím, než se sňatkem souhlasila, požádala někoho, aby o Killianu Blackwoodovi zjistil víc. Ostatně, co kdyby to byl nějaký úchyl?

Killian se toho chytil. „Když jsi tak chytrá, nevíš, že to, co jsi řekla v hotelu, jen vyvolá podezření v mé rodině?“

Evangeline přesně věděla, o čem mluví. Muselo jít o její prohlášení, že se stal dědicem rodiny Blackwoodových už v osmnácti letech.

Ale její odpověď mu byla sebevědomá a plná spravedlivého rozhořčení. „Vdala jsem se za tebe a nežádala jsem tě o ochranu, ale zatímco mě tvá sestra šikanovala, ty jsi jen seděl a nic jsi neudělal. Byla jsem naštvaná, tak jsem to řekla schválně!“

Killian vstal a znovu si uvědomil, jak umíněná žena dokáže být.

Někoho uštědřit facku, zlomit mu zápěstí, a přesto tvrdit, že byla šikanována.

„Evangeline, měj na paměti, proč jsi se za mě provdala. Pro mě jsi jen nepřátelská žena. Tak si o mně nic nefantasíruj. Nikdy k tobě nebudu nic cítit a nikdy se tě nedotknu. Jak jsi řekla, půjdeme si každý svou cestou. Jestli zjistím, že plánuješ cokoli proti mně nebo mé rodině, postarám se o to, aby tě potkal osud horší než smrt.“