Slyšel jsem, jak venku pokračuje party, smích a veselí, zatímco někdo tak mladý trpěl jen pár metrů odtud.

Život je kurevsky divnej. Někteří lidé mohou trpět, zatímco ostatní nemají ani tušení a prostě si žijí svůj každodenní život jako obvykle.

Měl jsem chuť tam jít a zařvat na ně, ať vypadnou do prdele, což bylo hloupé. Nikdo z těch lidí neměl s tím, co se jí stalo, nic společného. To, co mě opravdu sralo, byl fakt, že jsem ještě nemohl jednat, a chtěl jsem být v pohybu, ale v tuhle chvíli jsem ji potřeboval spíš držet.

Tohle všechno měnilo a já se na ni nemohl jen tak vrhnout, jak jsem měl v plánu. Bylo očividné, že je stále zraněná, stále se léčí, takže budu muset dávat pozor a odhadnout, jak na tom v hlavě je.

Jedna věc je jistá, v té podělané ulitě nezůstane ani o minutu déle. Proč by měla skrývat, kdo je, jen kvůli těm srabáckým hajzlům? Nic špatného neudělala a podle toho, co vidím, jí vzali už víc než dost.

„Andílku, můžu se tě na něco zeptat?"

Přikývla hlavou na mém krku.

„Jak se cítíš? Potřebuju to vědět, abych věděl, co pro tebe mám udělat.“

„Jak to myslíš?"

„Myslím právě teď. Jak jsi na tom s touhle věcí? Máš strach, vztek, bolest, co...? Chci vědět, v jakém stavu je tvá duše a mysl.“

„Nejsem si jistá. Byla jsem tím vším... Nikdo jiný se mě na to nikdy nezeptal. Myslím, že všichni prostě předpokládali, že vědí, jak bych se měla cítit, ale ty jsi první, kdo mi položil tuhle otázku.

Je to dobrý pocit, že ses zeptal, a nutí mě to teď přemýšlet..."

„A co cítíš, zlato?"

Chvíli jí to trvalo, než se trochu pohnula a nakonec se vedle mě posadila. Oči měla červené od pláče, ale ani to jim neubíralo na kráse.

Natáhl jsem dlaň a uchopil ji za tvář, a když se o mou ruku otřela jako mládě laně, ukradla mi tu mou podělanou duši.

Odtáhl jsem ruku, stále teplou od její kůže, zatímco se narovnala.

„Cítím hlavně vztek. Na ně, na sebe, na Dahliu.

A pak cítím vinu za to, že se na ni zlobím, když je mrtvá. A pak cítím vinu, že já tu jsem a ona ne, ačkoliv jsem se ji snažila varovat.“

„Ten kluk byl starší, byl na vysoké, takže věci, které mu říkala, které jí říkal on, mi byly nepříjemné. Jako bych viděla skrz ty jeho kecy, ale ona ne.“

„Kdyby mě jen poslechla, nic z toho by se nestalo. Ale je hloupé se na ni pořád zlobit, když je pryč. Moje nejlepší kamarádka je pryč a já s tím nemohla nic udělat.“

„Nenávidím se za to, že jsem tam stála jako ustrašený malý králík, zatímco ji týrali.“

„Ale dokázala jsi je zahnat.“

„Co to o mně vypovídá? Proč jsem nic z toho nepoužila, abych jí pomohla?"

„Chodíš na lekce boje? Jsi trénovaná v nějakém umění?"

„Ne, jen jsem znala to, co mě táta za ty roky naučil, a prostě to asi sepnulo. Ale když byli nahoře a ona na mě křičela, nemohla jsem se pohnout. Měla jsem moc velký strach.“

„Jasné a bezprostřední nebezpečí, takže zapracoval tvůj pud sebezáchovy. Nikdo neví, proč tělo na strach reaguje tak, jak reaguje, nebo proč někteří lidé dokážou v určitých situacích nemožné. Jediné, co ti můžu říct, andílku, je, že jsi měla přežít, a proto jsi tady. A neměla bys za to cítit žádnou vinu. Co dál?"

„Nevím, ale občas se zasměju, a pak se slyším, jak se směju, a jsem smutná. Připadá mi špatné se smát, jako bych si tu noc měla pamatovat do konce života a už nikdy se nesmát ani nebýt šťastná.“

„Tak proč se nezabiješ, když nechceš žít?"

Podívala se na mě s hrůzou, ale já to nemínil vzít zpátky. Očividně s touhle holkou o těchhle věcech nikdo nemluvil, nebo pokud ano, tak to odvedli mizernou práci.

Nehodlal jsem se přidat k té řadě neschopných. Potřebovala tvrdý budíček, než si jednoho dne podřeže žíly nebo tak něco. Tohle její uvažování bylo úplně zcestné a takhle by se nikdy neuzdravila, jen by se to časem zhoršovalo.

„Proč říkáš něco takového? To je... to je kruté.“

„Ne, andílku, to, co děláš sama sobě, je kruté. Upíráš si štěstí a chodíš kolem a snažíš se vypadat a být jako někdo jiný. Takže smích je tabu, jakákoliv zábava je tabu..."

„Vždyť jsem tady, ne?"

„Jsem si jistý, že Eleanor ti nedala na výběr. Znám svou matku, takže jsi nepřišla proto, že jsi chtěla, ale spíš jsi poslouchala rozkaz. Udělala jsi ze sebe robota bez lidských emocí..."

„Vždyť jsem se o tebe před chvílí u domu tvých rodičů nasucho třela. O čem to mluvíš?"

A k tomu se, dá-li Bůh, vrátíme později. K tomu i k mnohem většímu, ale později, až ti srovnám ty tvoje sračky v hlavě. Tím jsem si byl jistý.

„Jo, a jsem si jistej, že si to za chvíli začneš vyčítat, jako jsi to dělala se vším ostatním od té události.“

„Proč jsi takový hnusný hajzl?"

Plácla si rukou přes pusu a já se rozchechtal na celé kolo. Nemohl jsem si pomoct, svalil jsem se na ni, shodil ji na postel a válel se smíchy.

„Vidíš tu mrchu, co se právě ozvala? To je ta, kterou chci poznat.“

Rychle jsem ji políbil a odkulil se.

„No tak, jdeme.“

„Nechce se mi tam zpátky.“

„Smůla, jdeš. Tvé dny schovávání skončily. Nic jsi neprovedla. Nešla jsi nahoru, protože jsi podvědomě věděla, že jsou čtyři proti tobě, neměla jsi zbraň a nic, čím bys je odrazila. Takže jsi ve skutečnosti použila jediné zbraně, které jsi měla k dispozici – telefon a pak hlavu, což je taky zbraň, jen jiného druhu. Tak vidíš, andílku, nebyla jsi k ničemu a nakonec jsi vyhrála.“

„Jediné, co teď musíme udělat, je vypořádat se s tvým mylným přesvědčením, že máš důvod se cítit provinile. Tak pojď.“ Zvedl jsem ji a na zlomek vteřiny ji podržel, než jsem se otočil ke dveřím.

Jakmile jsme byli venku, lidé se dívali a nejspíš přemýšleli, co spolu děláme, když jsem ji držel pevně za ruku. Neodpovídal jsem na žádné němé otázky a šli jsme ke stolu, kde seděl Sterlingův syndikát s rodinami.

„Ahoj dámy, tohle je Seraphina.“

Představil jsem ji každé z manželek, než jsem se posadil a usadil ji vedle sebe. Mým prvním impulsem bylo si ji posadit na klín, ale nemyslel jsem si, že je na to už připravená.

„Dojdu ti pro jídlo. Chceš jít se mnou, nebo ti tu bude dobře?"

Vstala se mnou, tváře jí hořely červení. Taková stydlivka. Zase si začala zuby drásat ret.

„Půjdu s tebou.“ Vzala mě za ruku a následovala mě od stolu.

„Ahoj Cilliane, Eleanor říkala, že tu brzy budeš.“ Castellan nám zablokovala cestu. Kurevská mrcha.

Ucítil jsem, jak se mi Andílkova ruka v té mé zachvěla, a stiskl jsem ji. Castellanin pohled sklouzl ze mě na naše spojené ruce a její tvář zbrunátněla vztekem.

Otevřela pusu, nepochybně aby řekla něco kousavého, ale byla přerušena.

„Zrovna se jdeme najíst. Později.“

Ta hádanka, kterou je můj Andílek, mě odtáhla k bufetovým stolům a nechala tam omráčenou Castellan s otevřenou pusou. Možná je to nevkusné, ale nemohl jsem se přestat smát.

Miloval jsem ten oheň v ní a udělám všechno, co bude v mých silách, abych ho z ní zase vytáhl. Abych rozbil tu její ulitu a vytáhl ji ven.

Castellan se to odmítnutí nebude líbit, ale komu to je sakra u prdele?