Kapitola 1.

„Mami, tati, paní Valentová, pane Valente, už jsem tady.“

Je to tak. Moji tchyně a tchán rozhodli, že dokud nedám svému manželovi dítě, nesmím je oslovovat mami nebo tati.

„Kde je Dante a proč jsi sama?“

Zamrkala jsem. „Je na služební cestě.“

Pan Valente práskl do stolu a v jeho tváři se zračila neskrývaná nelibost.

„Jsi jeho manželka, a nedokážeš mu ani zabránit v odjezdu?!“

Nenápadně jsem semkla rty. „Omlouvám se. Snažila jsem se ho zastavit, ale řekl, že je to důležitá cesta.“

Naši rodiče si jsou velmi blízcí a bohatí rodiče až příliš často rozhodují o sňatcích svých dětí, které se kvůli synovské a dceřiné úctě nesmí vzepřít.

A tak musím rodičům i tchánovcům čelit sama, zatímco on je na služební cestě.

Je to ironie – v tomhle manželství jsem úplně sama.

Tentokrát se slova ujala má matka a zdůraznila:

„Víš, že se Dante soustředí na svou kariéru. Jak s ním můžeš mít dítě, když nezvládneš ani tak jednoduchou věc?“

Zamračila jsem se. Věděla jsem to. Tahle večeře neměla za cíl zjistit, jak se mi daří, ale přitlačit mě k otěhotnění.

Netuší, jak moc se mi představa těhotenství protiví. Nikdy totiž neobětovali ani chvíli tomu, aby mě skutečně poznali.

„Všichni,“ promluvil můj otec poté, co dopil obsah své číše. „Víme jistě, že Danteho zajímá hlavně kariéra, takže o nic jiného se nejspíš moc nestará. Možná dítě plánuje, ale tohle zkrátka nepovažuje za ideální čas. K početí dítěte jsou potřeba oba rodiče, tak jak můžete nutit mou dceru, když Dante není nikde v dohledu?“

„Drahý!“

Matka mého otce varovala a moji tchánovci si odkašlali. Ve srovnání s mými rodiči mají pan a paní Valentovi menší vliv, protože v tomto oboru nepůsobí tak dlouho. Dalo by se tedy říct, že moji rodiče jsou jim nadřazení.

Ale moji tchánovci se přede mnou chovali arogantně. Proč si nepromluví se svým synem a nedají mu pár pohlavků, aby dostal rozum?

„Drahá,“ usmála se na mě paní Valentová sladce, jako had poražený lvem. „Omlouvám se, že na tebe tak spěchám. Jen se nemůžu dočkat, až uvidím svá vnoučata, jak pobíhají kolem a říkají mi babičko. Copak to není to, co chceš i ty?“

Pomyslela jsem si: ‚To je to, co chcete vy, abych chtěla já.‘

Lehce jsem se usmála. „Budu se snažit, paní Valentová.“

„Dobře, dobře. No, pojďme si dnešní večer užít! Na zdraví!“

Žádná zábava, nenávidím to.

Večeře byla otravně živá. Pořád se mě vyptávali na jména, která bych případně dala svému dítěti, ale věděli snad, že jména, která mi doporučovali, bych nikdy nepoužila? To určitě.

Po té úmorné večeři všichni odešli a já řekla svému řidiči, ať jede domů, že chci být sama.

Prohrábla jsem svou kabelku, vytáhla doutník, zapálila si a vydechla kouř. Tak unavující večeře si zaslouží celý doutník.

„Chci si odpočinout,“ zamumlala jsem, když mi náhle jakási ruka vytrhla doutník z úst, zašlápla ho a dotyčný se na mě zmateně podíval. Pohlédla jsem na svého jediného manžela Danteho a při pohledu na něj jsem se zamračila. Měl tu drzost přicházet a odcházet, jak se mu zlíbí, jako by mě v tom nenechal našim rodičům čelit úplně samotnou.

„Co tady děláš sama a ještě ke všemu kouříš? To mě vážně nemůžeš ani jednou poslechnout?“

Zlostně jsem na něj pohlédla. „Co TADY děláš TY a kdo JSI, abys mi říkal, jestli mám nebo nemám kouřit?“

Jak vůbec věděl, že jsem tady?

Oprášil si ruce, vyndal jeden ze svých mentolových bonbonů a strčil mi ho do úst, i když jsem se bránila. Na oplátku jsem bonbon vyplivla a narovnala se. Nechtěla jsem být odkázaná na jeho milost jen proto, že jsme manželé.

„Nejsem malé dítě.“

„Nesmíš kouřit,“ řekl lhostejně.

„Nesmysl.“ Odvrátila jsem se a chtěla jít ke svému autu.

„Alessio.“

„Nech mě být, Dante. Vzhledem k tomu, že jsem mluvila s našimi rodiči, mám právo odmítnout trávit čas s tebou.“

Vytrhla jsem své zápěstí z jeho sevření, uchechtla se a šla dál. Když jsem se vrátila domů, bylo to peklo – už seděl u jídelního stolu se spojenýma rukama. Jak rychle musel jeho řidič jet, aby byl doma dřív než já? Nenávidím to. Nenávidím jeho i jeho rodiče. A víc než to, nenávidím samu sebe za to, že jsem si ho vzala.

A ze všeho nejvíc nenávidím úplně všechno!

„Pojď sem a povečeříme.“

Zamračila jsem se. „Není třeba. Jsem sytá.“

„Tvůj otec mi řekl, že jsi moc nejedla.“

Ušklíbla jsem se a zkřížila ruce na prsou. „Moje tělo, moje pravidla. Jím kdykoli a kdekoli chci.“

„Nebuď neposlušná a pojď sem.“

Chytil mě za zápěstí dřív, než jsem stihla utéct. Přitáhl si mě k sobě a mě popuzoval ten jeho povýšený postoj. Zasténala jsem a snažila se mu vykroutit, ale marně, ani se nepohnul.

„Dante, ty… pusť mě!“

On si jen povzdechl a stále mi držel obě zápěstí v jedné ruce. Podíval se na mě bez emocí. „Nebuď neposlušná a jez. Hospodyně mi řekla, že jsi celý den nejedla.“

Uchechtla jsem se. „Takže o mně víš všechno. Ironie, že? Byla to ta samá osoba, která mi řekla, že jsi odjel na služební cestu. Proč se neoženíš s tou hospodyní?“ Byla jsem dost drzá na to, abych se ho na to zeptala, ale to jen proto, že nás od rozvodu dělilo šest měsíců.

Podívala jsem se na jeho ruku, která mě krmila lžící dušeného vepřového s rýží. I když jsem musela uznat, že jídlo chutnalo dobře, jeho přítomnost mu dodávala pachuť.

„Předtím jsi spala. Řekla jsi mi, ať tě nebudím, a teď se zlobíš?“

Snažila jsem se dost na to, aby každý můj pokus o odpor selhal. Proč je tak silný?!

Takhle se chová, jen když tu není nikdo jiný, kdo by viděl, jak krutý a domýšlivý dokáže být.

Chtěl, abych s ním jedla, i když jsem očividně neměla chuť k jídlu. A pokaždé, když tohle dělá, skončíme u intimností, na které teď rozhodně nemám náladu.

„P-pusť mě!“ Ze všech sil jsem vyškubla zápěstí z jeho rukou a zlostně se na něj podívala. „Už máš dost?!“

Podíval se do misky. „Pět soust. Myslíš, že to stačí k tomu, aby tvoje tělo fungovalo?“

„No a co? Dělám si, co chci!“

Změřil si mě pohledem. „Zhubla jsi. Jez víc.“

„Řekla jsem, že nechci. Proč jsi tak neodbytný?“

„Protože nechci, aby moje žena byla vychrtlá.“

Při těch slovech jsem sebou trhla. Jeho žena? Kdy jsem se stala jeho ženou? Ovládá mě a je to čím dál horší.

Ďábel jeden!

Proklínám ho!

Zasténala jsem a silou se mu vytrhla. Když se mi to konečně podařilo, oddechovala jsem a naštvaně si prohlížela zarudlá zápěstí.

„Zlobíš se na mě?“ slyšela jsem jeho otázku, nad kterou jsem se jen ušklíbla.

„Není to snad dost jasné?“

Opřel si hlavu o hřbet ruky. „Řekni mi, co mám udělat, abych tě udobřil.“

Ušklíbla jsem se na něj. „Nech mě na hodně dlouhou dobu na pokoji, Dante.“

Odvětil: „Věřím, že v naší smlouvě nám zbývá ještě šest měsíců.“

Protočila jsem nad ním panenky. „No a co? Je mi to jedno. Rozveďme se co nejdříve. Bude to pro nás oba nejlepší.“ Povzdychla jsem si a mnula si zápěstí, abych zmírnila bolest.

„Proč jsi si tak jistá, že se rozvedeme, hmm?“

„Nikdy jsi mě nepřivedl do jiného stavu. A pochybuju, že se mnou chceš strávit celý život, protože já s tebou rozhodně ne.“

Chvíli jsme na sebe takhle zírali, než jsem se ještě víc rozlítila a odešla. Myslela jsem, že mě bude pronásledovat, jako to dělá obvykle, ale on zůstal sedět na židli.

Když jsem se po koupeli konečně svalila na postel, cítila jsem v obou zápěstích bolest a viděla, že jsou rudá.

„Nestydatý chlap,“ zírala jsem na dveře a předpokládala, že dnes v noci naruší mé soukromí a bude si dělat, co se mu zachce, ale uběhly dvě hodiny a já jsem usnula, ani nevím jak.

Dnes v noci za mnou nepřišel, aby se miloval. Jak překvapivé.