Kapitola 2

Zasténala jsem, převalila se a prohrábla si vlasy, než jsem s obtížemi otevřela oči. Dnes jsem měla volno. Upřímně, každý den je můj volný den, protože nemám práci. Jsem buď hospodyňka, nebo spolubydlící, ani sama nevím.

Posadila jsem se, zívla a povzdychla si.

Pak jsem ale naklonila hlavu a podívala se na obvazy kolem svých zápěstí.

„Co… co je to?“

Zamračila jsem se, podívala se ke dveřím a uchechtla se.

„Tohle je to, co dokážeš udělat pro to, abys utišil můj hněv? Jak dětinské.“

Když jsem šla dolů, zklamaně jsem vydechla a zatnula zuby. Vidíte? Odešel, aniž by se se mnou nasnídal.

To se dalo čekat.

„Paní, vaše snídaně,“ uklonila se mi hospodyně. „Pán mi řekl, abych vám dala doplňky stravy, a já je připravila. Jsou na stole, paní.“

„Dobře.“

Ale samozřejmě jsem nechtěla, aby tento den zůstal jen u lenošení.

Musím někam jít, protože jsem právě obdržela velmi dobrý e-mail, e-mail, na který jsem dlouho čekala.

Po rozvodu s Dantem musím mít jistotu, že mám vlastní práci, abych se uživila, byla stabilní a nepotřebovala k pomoci majetek svých rodičů.

„Slečna Alessia?“

Široce jsem se usmála na muže, který na mě zamával. Spěchala jsem k němu a potřásla mu rukou.

„Omlouvám se za zpoždění vaší žádosti. Tentokrát se sešlo hodně zájemců, asi přes padesát. Museli jsme tedy každou z nich důkladně prozkoumat, abychom měli jistotu, že přijmeme spolehlivého a otevřeného člověka, jako jste vy.“

Zářila jsem: „Je mi ctí.“

Číšník nám přinesl pití a dva různé dorty. Můj byl jahodový a jeho čokoládový.

„Nevěděl jsem, co máte ráda, tak jsem si udělal malý průzkum a došel k závěru, že dámy mají nejčastěji rády jahody. Osobně...“

Doplnila jsem jeho slova: „...máte rád čokoládu. Musíte zbožňovat hnědou barvu, od tašky přes boty a kravatu až po ten košíček.“

Usmál se. „Jste všímavá. No, je to tak. Takže, co se chci zeptat, proč jste si mezi ostatními návrhářskými firmami vybrala právě VIOLETTE?“

„Neexistuje žádná jiná firma jako Violette. Nejenže odpovídá mé specializaci, ale její estetika, mise a vize mě skutečně uchvátily. Samozřejmě, jsou to jen líbivá slova, ale Violette Couture se mi líbí už dávno, protože mi ji někdo… učinil nezapomenutelnou.“

„Někdo…?“

Mávla jsem rukou. „Někdo, díky komu jsem si uvědomila své sny. A víte, moje oblíbená barva je právě fialová – Violette.“

Propukl v smích. „To dává smysl. No, doufám, že se uvidíme příští týden na vaší stáži. Budete pracovat pod paní Hestií.“

Vyvalila jsem oči. „Páni, netušila jsem, že se dostanu k tak významné osobnosti v tomto oboru.“

„Musíte si dát pozor, protože ona… umí být trochu svérázná. Jo a má ráda víno, takže se v něm musíte vyznat.“

Kývla jsem hlavou. „Dobře. Připravím se, děkuji.“

„Ano, rád jsem vás poznal.“

„Já vás také.“

Po krátkém rozhovoru odešel, protože měl další povinnosti, zatímco já jsem se ještě chvíli zdržela, než jsem odešla.

Nakoupila jsem si materiály, které potřebuji k zahájení stáže, a byla jsem nadšená. Co mě ale děsí, je to, jak to řeknu Dantemu a jestli mu to vůbec mám říkat.

Odjela jsem do kavárny a vešla dovnitř s notebookem. Kavárnu vlastní moje jediná nejlepší kamarádka Bianca.

Díky tomu, že žije se svým přítelem, vypadá každým dnem zářivěji a je se svým současným životem velmi spokojená. Pokud jde o to, kdy se bude konat svatba, nikdo zatím jejich plány nezná.

„Tak co, přišla jsi proto, že jsi konečně těhotná?“

Zavrtěla jsem hlavou. „S tím na mě ani nezačínej. Víš co, já si myslím, že dřív otěhotníš ty.“

Cvakla jazykem, podala mi frapé a pak se posadila naproti mně. „Už jen šest měsíců a budeš od něj volná.“

Zvedla jsem koutky úst.

„Já vím, připadá mi to k nevíře, že konečně, po dvou a půl letech. Působí to neskutečně…“

„Hele, to neříkej. Viděla jsem a četla v románech, že když cítíš pouto k něčemu, co jsi normálně nenáviděla, znamená to jen, že neunikneš svému osudu. Tvým jediným koncem je zůstat s ním navždy.“

Trhla jsem sebou. „Prosím tě, ty jsi nějaká věštkyně, co zná můj konec? Já jen… myslím na to, kolik toho musím po rozvodu udělat, a nemůžu se dočkat té svobody. A toho, jak se můj život potom změní.“

Položila ruku na mou, pohladila ji a zazářila.

„Věřím, že se osvobodíš od rodičů i od manžela. Kdybys potřebovala pomoc, stačí zavolat.“

„Samozřejmě.“

Potom vstala. „No, tak si tu odpočiň. Musím jít pomoct příteli.“

„Dobře, díky.“

Když odešla, otevřela jsem notebook a podvědomě se zeptala sama sebe: ‚Neuniknu svému osudu, co?‘

Udělám všechno pro to, abych tomu osudu unikla. Ať už to znamená cokoli, abych unikla z toho pekelného života s Dantem, udělám to.

„Paní, jste zpátky,“ podala mi hospodyně ovocnou šťávu. Zamračila jsem se na ni, když se mi uklonila. „Všimla jsem si, že v posledních dnech vypadáte unaveně a máte méně energie. Doufám, že ať vás trápí cokoli, budu vám moci pomoci ulehčit vaše břemeno.“

Lehce jsem se usmála. „Díky. Tvůj pán…“

„Ach, ano. Před chvílí volal, že se dnes večer kvůli naléhavým záležitostem nevrátí.“

Uchechtla jsem se. „Často pryč a nevrací se domů. Vidím, co děláš, Dante.“ Po vyprázdnění sklenice jsem se na hospodyni usmála a mrkla na ni. „No, protože se můj milovaný manžel dnes večer nevrátí domů, půjdu se také trochu pobavit.“

„... Prosím, paní?“

Ušklíbla jsem se. „Hlavně nezapomeň zamknout dveře, musím jít někam ‚naléhavě a důležitě‘,“ zatočila jsem klíčkem od auta v ruce. „Kdyby tvůj pán volal, protože mě hledá, řekni mu, že jsem někde, kde mě naléhavě potřebují.“

„A… co mu mám říct, paní?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Neříkej mu to, je to moje… malé tajemství.“

„Paní–“

„Dobrou noc, chůvo.“

Odešla jsem stejně rychle, jako jsem se vrátila. Poslední dva roky jsem byla tak poslušná. Chybělo mi užívat si a bavit se. A šest měsíců stejně není tak dlouhá doba.

Když jsem dorazila ke vchodu, rychle jsem zaparkovala auto, radostně si vykřikla a vystoupila, kráčejíc se sexy houpáním v bocích.

Tohle mi chybělo – kluby!