Můj manžel je Valentino

Kapitola 6

ALESSIA

„Sakra!“ zaklela jsem a úzkostlivě si kousala nehet. Proč jsem mu to říkala? Proč jsem na něj byla tak naštvaná, když je to jediný člověk, který mi může pomoci získat zpět mé vzpomínky? V tu chvíli mě prudce rozbolela hlava, až jsem sykla bolestí. Zamručela jsem a musela se posadit na kraj postele.

Když jsem zavřela oči, slyšela jsem cinkání sklenic a nesrozumitelnou směs hlasů. Zdálo se, že jsou kolem lidé. Naklonila jsem hlavu a chtěla se do toho vnořit hlouběji. Ale než se všechno vytratilo, objevil se známý stín a jeho rty něco říkaly – něco, co jsem nedokázala přečíst ani slyšet.

Lapala jsem po dechu a neklidně svírala svou nemocniční košili. Když jsem vydechla, všimla jsem si prázdné postele hned vedle mě. Naprázdno jsem polkla. Znovu se mě zmocnil vztek. Popadla jsem pantofle a v zoufalství je hodila na tu postel.

„Kdybys nebyl tak skoupý na slovo, nebyla bych na tebe od začátku tak naštvaná!“ vstala jsem a rozcuchala si vlasy do naprostého nepořádku.

Otázka v mé mysli zněla: „Kdo jsem?“

Jsem Alessia, dva roky vdaná za Danteho. A máme dceru, která právě teď studuje. Nemůžu se dočkat, až ji uvidím, abych si vzpomněla na její jméno. Olízla jsem si spodní ret a usilovně přemýšlela.

Mumlávala jsem si: „Je možné, že její jméno začíná na A, protože já jsem Alessia, nebo na D, protože můj manžel je Dante? Taky je možné, že jsme naše jména spojili a rozhodli se použít to… Ale to zní hrozně kýčovitě.“

Čím víc o tom přemýšlím, tím je to šílenější.

Nakonec jsem se tedy napila vody, abych se uklidnila, a podívala se na monitor srdečního tepu. I když nejsem v kritickém stavu, byl tam monitor.

Mezitím jsem si na něco vzpomněla.

Chystala jsem se dotknout svého břicha, ale dřív, než se mi to podařilo, pocítila jsem ostrou bolest. Povzdechla jsem si a ramena mi klesla zklamáním.

„Dokonce mě bodli do břicha,“ stiskla jsem rty k sobě. Všimla jsem si pantoflí, které jsem hodila na postel, kde ležel Dante, a s nadějí v hlase se zeptala: „Vrátíš se sem aspoň?“

*

Po třech hodinách se Dante nevrátil. Byly už čtyři odpoledne. To byl obvykle čas, kdy studenti končí ve škole, takže jsem si byla jistá, že mě naše dcera přijde navštívit. Během těch tří hodin se toho stalo hodně. Přestože Dante nepřišel, dorazil jeho tajemník, přinesl mi spoustu jídla a nic z něj neodnesl zpět.

Právě teď nepřítomně zírám do stropu a čekám na Danteho. Nějakým způsobem jeho přítomnost zaplňuje prázdnotu, kterou tento pokoj vyzařuje, když tu není.

Zasténala jsem. „Proč jsem na něj vůbec tak vyjela?“

Jak čas plynul, ozvalo se trojí zaklepání na dveře. To je Dante! Nadšeně jsem se posadila a pak sykla bolestí, kterou mi způsobilo břicho. Nakonec jsem ani nedokázala slézt z postele a jít otevřít. Stráže venku byly natolik laskavé, že dveře otevřely, ale tvář, kterou jsem očekávala, tu nebyla. Místo toho se objevily čtyři jiné tváře, které mě donutily se hluboce zamračit.

Okamžitě mi v jejich přítomnosti bylo nepříjemně.

„... Sio… Alessio, jsi to ty?“

Žena, která vypadala na padesát, ke mně přišla a přehnaně mě objala kolem hlavy. Síla jejích rukou nebyla tak velká, takže mi neublížila. Přesto mi s nimi nějak nebylo dobře. Přepadlo mě zlé tušení.

Za ženou stál muž, který ke mně přistoupil a vzal mě za ruku, zatímco druhou mě poplácal po rameni.

„Slyšeli jsme od doktora, že trpíš amnézií. Říkal, že jsi měla i břicho probodnuté kusem skla. Jak se cítíš teď?“

Naklonila jsem hlavu. Vypadali povědomě, ale nedokázala jsem si vybavit, kde jsem je viděla.

Další dva tiší lidé mě jen pozorovali a pak ta žena konečně promluvila.

„Proč nic neříkáš? Já jsem tvá tchyně, Alessio!“

Představila se hlasitým tónem. Pak promluvil muž, který mě držel za ruku.

Poklepal si na hruď a v očích měl slzy. „Já jsem tvůj otec, ty hloupé dítě. Vedle mě je tvá matka, ach, dítě… děsíš mě.“

Zamrkala jsem. Nevěděla jsem, co cítit. Trapně jsem vytáhla ruku z dlaně člověka, který tvrdil, že je můj otec, a nasadila nucený úsměv.

„Dobrý den, já jsem Alessia.“

Od té doby, co Dante odešel, jsem nevěděla, jak s nimi mluvit. Jak jsem s nimi vycházela a jak jsem se k nim chovala? Moji rodiče mi nebyli moc příjemní, a co teprve tchyně? Dívala se na mě způsobem, který nebyl vyloženě urážlivý, ale přesto jsem se pod jejím pohledem cítila velmi nesvá. Zdálo se mi, že tito lidé nejsou ti, se kterými bych si byla blízká.

Sklonila jsem hlavu na znamení úcty.

„Omlouvám se. Momentálně si na nic nepamatuji.“

Můj otec okamžitě zavrtěl hlavou. „To je v pořádku, to je v pořádku. Jsme tu, abychom ti pomohli.“

Žena vedle něj, moje matka, se na mě usmála. „Přesně tak, drahá. Moc nás mrzí tvá nehoda a to, co ti způsobila. Ale především, kde je tvůj manžel? Viděla jsi ho?“

Naprázdno jsem polkla.

Měla bych lhát?

Nevinně jsem se na ně podívala. „Já… já mám manžela?“

Tchyně zděšeně zalapala po dechu a naklonila se ke mně tak rychle, jak jen mohla. „Alessio, ty jsi zapomněla i na svého manžela? Doktor říkal, že i on trpěl a že tu s tebou před chvílí byl.“

„Nevěřím, že je to můj manžel,“ zalhala jsem znovu. O ničem nevím, takže musím své karty využít co nejlépe. Kdo je můj manžel, co dělá a jaký je to člověk? Co tím myslel, že jsme naši dceru počali během aférky na jednu noc? Nemyslím si, že jsem ten typ člověka.

Matka svraštila obočí. „Ten, kdo tu s tebou před chvílí byl, je skutečně tvůj manžel. Jste manželé dva roky a brzy plánujete počít syna.“

„Syna… brzy?“

Hluboce jsem se zamračila. Co to říkají? Copak už nemáme dceru?

Tchyně odpověděla: „Ano, Alessio. Protože je Dante tak vytížený, nemohl nám dát vnoučata, ale nedávno jsi nám řekla tu dobrou zprávu, že se s Dantem už snažíte otěhotnět. Ale teď se stalo tohle, ach, srdce mě bolí…“

„Nemohl nám dát vnoučata?“

Olízla jsem si spodní ret, zavřela oči a zaťala pěsti. Takže žádné děti nemáme, protože byl zaneprázdněný prací. Ale proč musel lhát? Cítím se zahlcená všemi těmi informacemi, které se mi v hlavě zpracovávají. Teď už si nejsem jistá, co byla pravda a co lži.

Podívala jsem se na ně a věděla jsem, že tyhle tváře nejsou moc důvěryhodné. Z jejich tváří bylo zřejmé, že náklonnost ke mně jen předstírají – matčiny fyzické projevy citů mi nebyly příjemné. Kdyby mě milovali, vycítila bych to. Bylo by lepší, kdyby tu nebyli.

Jediný, kdo nemluvil, byl ten, kdo stál vedle tchyně. Nicméně si nemyslím, že by musel otevírat pusu, protože vypadal jako manžel mé tchyně. Jediný člověk, který mi připadal upřímný, byl můj otec. Dokonce pro mě plakal, zdálo se, že o mě má opravdu starost. Jediné, co jsem si přála, bylo… prosím, ať to není jen divadlo.

„Dobrá. Doktor říkal, že tě propustí příští týden, protože potřebují sledovat tvůj pokrok i to bodné zranění na břiše. Jo, máš svůj telefon? Ne, ne, ten bys neměla. Proto jsem ti koupil jiný,“ můj otec začal narychlo prohledávat tašku a podal mi telefon, který mi koupil. Nebyl ani vybalený z krabice. Pak mi do ruky vtiskl lístek: „Tohle jsou všechna čísla, která si musíš uložit. Tvá nejlepší kamarádka sem přijde později. Pamatuješ si na Biancu?“

Dívala jsem se na krabici v ruce a pak zavrtěla hlavou.

„Ne, nepamatuji.“

Vydechl: „No, vím, že udělá cokoli, aby tě přesvědčila. Drahá, kdybys cokoli potřebovala, neváhej a ozvi se mi. Zvednu ti to – ať už půjde o cokoli. Platí?“

Usmál se na mě, tak jsem mu úsměv oplatila. „Samozřejmě. Děkuji… že jste přišli.“

Otočili se, ještě jednou se na mě usmáli a odešli. Položila jsem telefon na stůl a povzdechla si. Kousala jsem si nehet a tiše se ptala sama sebe.

„Proč si dokážu vzpomenout na Biancu, a na ně ne?“