Můj manžel je Valentino

Kapitola 5

POHLED DANTEHO

Podrážděně jsem si povzdychl. Nenáviděl jsem, jak nevinně mi teď připadala. Jak mohla předstírat takovou nevědomost po tom všem, čím jsme si prošli? Nebo bych měl říct během našeho manželství?

Zbývá už jen šest měsíců do rozvodu a ona musela dostat amnézii zrovna v tuhle chvíli. Byla to náhoda, nebo osud?

Věděl jsem, že to není jen tak nějaká maličkost. Kdyby tu noc nebyla tak neposlušná, nikdy by se to nestalo. Vždycky se chová hrozně mocně, ale nakonec vždycky selže a nadělá mi problémy. Přesně jako teď.

A teď, počkat, co se bude dít dál, když jsem jediný, kdo ví, co se mezi námi stalo? Rozbolela mě z toho hlava, jak jsem se snažil zachovat klid a chladnou hlavu navzdory potížím, ve kterých jsme se ocitli.

„Proč neodpovídáš? My spolu nemáme dítě?“

Zamračil jsem se na ni. „Máme,“ zalhal jsem po krátkém zaváhání, „zrovna je ve školce.“

„Zrovna teď? To jí nikdo o naší nehodě neřekl?“

„Tys mi přece řekla, že jí máme všechno říct až po škole, aby se nerozptylovala při učení. Nedělej tu na mě takovou neviňátko.“

Poklepal jsem si na loket, zatímco jsem měl ruce zkřížené na prsou. Zajímalo by mě, jak zareaguje. Nevěřím, že ztratila paměť. Jen proto, že se udeřila hlavou o kámen? Tak snadno?

„… Je to tak? Jak se jmenuje?“

Oči jí nevinně zajiskřily, až jsem musel znechuceně odvrátit zrak. Nesnášel jsem to. Nesnášel jsem, že se musím vypořádávat s tou její nevědomostí. Navíc se na mě nikdy předtím takhle nedívala. Bylo to nezvyklé a cizí.

„Zkus si vzpomenout,“ hodil jsem po ní otázku.

„Jak to myslíš? Nepamatuju si ani své jméno, tvoje jméno, dokonce ani jména svých rodičů. Co tě vede k tomu, že bych si pamatovala její jméno?“

Už jsem to nemohl vydržet, otočil jsem se a popadl ji za paži, kterou jsem zvedl. Zasyčel jsem a drtil slova mezi zuby.

Chtěl jsem ji nachytat při tom, že ztrátu paměti jen předstírá, ale v jejích očích byla jen naivita, což můj vztek ještě zhoršilo.

Chtěl jsem do něčeho uhodit, abych ten vztek ventiloval. Odfrkl jsem si a v rozčilení udeřil do polštáře.

Zdůraznil jsem přiškrceným hlasem: „Ty si vážně vůbec nic nepamatuješ?“

„… Nepamatuju. Jsem si jistá, že už ti potvrdili, že trpím amnézií,“ vytrhla svou paži z mé ruky. „Tak mi řekni, jsi opravdu můj manžel?“

„Cože?“ zeptal jsem se nevěřícně.

Hořce se usmála. „Vůbec o mě nemáš starost. Ano, je možné, že nebudeš plakat, protože bys udělal cokoli, abych si na všechno vzpomněla, ale tvoje oči mi říkají, že tenhle úmysl nemáš.“

Ušklíbl jsem se na ni: „No a co? Stejně jsme se nebrali z lásky.“

Na chvíli zmlkla. Poté, co se vzpamatovala, zamrkala a pak zvedla bradu, aby se na mě podívala.

„Jak jsme se tedy vzali?“

„Měli jsme poměr, ze kterého vzešla dcera.“

„Takže máme dceru. Myslela jsem, že máme syna.“

„Nevypadáš překvapeně, na rozdíl od toho, co bylo předtím. Jak mám věřit tomu, že jsi po té nehodě ztratila paměť?“

Povzdychla si a nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Můžu s tím něco udělat, drahý manželi? Nevypadáš, že bys mi chtěl věnovat byť jen kousek své péče a náklonnosti. Ať ti řeknu cokoli, neuvěříš mi. Je to tak?“

Uchechtl jsem se a konečně se narovnal. Ostatně, tahle moje žena je chytrá osoba. Je pečlivá a všímavá k ostatním. Její bystrý zrak jí umožnil získat přátele mezi obchodně založenými lidmi a také většinou přesně prohlédnout jejich triky.

Musím uznat, že v tomto ohledu byla fascinující. Co se týče ostatního…

„Jedna věc se u tebe nikdy nezměnila, a to tvůj ostrý jazyk a bystrá mysl,“ pochválil jsem ji posměšně a cvakl jazykem.

Usmála se na mě způsobem, který byl zlý a výhružný. Zůstal jsem však klidný, protože jsem věděl, že tohle je její způsob, jak se vyrovnat se svým současným stavem.

„Co bys udělal, kdybych paměť neztratila?“

„Je něco, co bych měl udělat? Měla bys být vděčná, že jsem tu s tebou.“ „Chci říct, že jestli na to máš nervy, můžeš klidně jít ven a nechat tu ránu na zádech, ať se ti zhorší.“

Zvedl jsem koutky úst. „Jsem jen krůček od toho, abych tě tu nechal samotnou. To nevíš?“

Okamžitě mi to oplatila: „Tak běž a odejdi. Se svými rodiči si poradím i bez tebe. Bylo očividné, že tu stejně nechceš trávit víc času.“

Olízl jsem si spodní ret, pak jsem popadl svůj kabát z věšáku a oblékl si ho. Bylo mi jedno, že je potřísněný krví. Jediné, co jsem chtěl, bylo dostat se z toho dusného vzduchu pryč.

Chladně jsem jí řekl: „Jistě, tak za mnou nechoď fňukat, až nebudeš umět odpovědět na jejich otázky.“

Semkla rty a neřekla nic.

Alessia vypadala, že lituje toho, co řekla, ale já jsem ten typ člověka, který dělá to, co považuje za správné. A nesnášel bych, kdybych tu s ní musel zůstávat jen kvůli jejímu pocitu studu.

Poté jsem vyrazil ven a hlasitě za sebou zavřel dveře. Málem jsem do těch dveří udeřil, ale ovládl jsem se a zasyčel. Ztratila paměť kvůli své neposlušnosti a ještě má tu drzost to všechno svalovat na mě? Nechápu, proč do mě tak ryje, jako by sama neudělala vůbec nic špatného.

Řekla mi, abych ji nechal na pokoji? Dobře, protože když ji nechám na pokoji, bude to z ní dělat nejšťastnější ženu na světě, tak ji teda sakra nechám na pokoji!

Zavrčel jsem a udeřil pěstí do zdi vedle dveří.