Před třemi lety~

„Je opravdu drzá. Přesně ten typ ženy, kterému bych se jako milence vyhnul.“

Julian se s rukama v bok ohlédl za žlutým taxíkem, který právě odjížděl od budovy radnice. Byla to ona, kdo do něj vrazil, protože telefonovala a nedávala pozor na cestu, a pak prostě odešla, aniž by se mu omluvila. Skvělé!

Pomalým zavrtěním hlavy se rozhodl, že se nebude chováním té ženy dál zabývat. Julian zamířil přímo k recepci. Pohlédl na hodinky a s úlevou zjistil, že jde o půl hodiny dříve. Záměrně chtěl počkat, až jeho budoucí žena vstoupí do budovy radnice, aby viděl, zda je skutečně tak krásná, jak Charles Kensington celou tu dobu tvrdil.

„Jak vám můžeme pomoci, pane?“

„Och, na někoho čekám. Na svou budoucí ženu.“

„Na kolik hodin máte naplánovanou svatbu?“

„Na devátou. Myslím, že moje budoucí žena se tu objeví za půl hodiny.“

„Vy jste budoucí manžel slečny Kensingtonové? V naší databázi je na devátou hodinu naplánovaná pouze jedna svatba.“

„Umm... Ano. Myslím, že je to ta slečna Kensingtonová, o které mluvíte.“

„Slečna Kensingtonová je tu už od osmi hodin. Je v místnosti číslo tři.“

„Vážně? Půjdu hned tam. Děkuji.“

Julian zpanikařil, ale snažil se, aby to na něm nebylo příliš znát. Zvláště ne před jeho budoucí ženou. Byl opravdu hloupý, když si myslel, že vnučka Charlese Kensingtona dorazí přesně v devět a vůbec ho nenapadlo, že by mohla přijít dřív než on.

„Omluvte mě, jsem tu, abych se oženil se Serenou Kensingtonovou.“

Julian se snažil vybavit si jméno Charlesovy vnučky, které mu včera odpoledne zmínil. Doufal, že se neplete, protože včera se na Charlesova slova v telefonu moc nesoustředil.

„Ach, vy jste ženich. Prosím, posaďte se.“

„Kde je Serena Kensingtonová?“ Julian se rozhlédl doleva a doprava. Byl si jistý, že v místnosti je jen on a plešatý muž v uniformě s logem matriky. Kromě nich tam nikdo jiný nebyl.

„Vaše žena odešla před několika minutami. Musí stihnout let do Milána. Vaše žena už podepsala všechny své části a zbytek nechala na vás.“

Julian se snažil pochopit situaci, která nastala. Opravdu netušil, co se děje, dokud mu úředník na matrice nezačal vyprávět o operaci a dalších smyšlených věcech, které on nikdy neudělal. Julian usoudil, že ho jeho budoucí žena – nebo napůl žena – právě podvedla jako nějakého hlupáka.

„Rozumím. Myslel jsem, že tu ještě bude, až přijdu, protože jsem svou operaci skončil dřív.“

„Měla velký spěch. Dokumenty jsem připravil. Stačí, když podepíšete svou část, a pak budete oficiálně registrováni jako manželský pár.“

Julian si přečetl kolonku vedle svého jména, která byla podepsána velmi krásným rukopisem. Julian se usmál, když četl Serenino jméno napsané zlatým inkoustem. Představoval si, že tvář jeho ženy bude stejně krásná jako ty tahy, které vyryla do bílého papíru. Ale když si vzpomněl na to, jak lstivě zmanipulovala úředníka matriky, začal pochybovat, zda je ta žena tak milá, jak Charles Kensington vždycky říkal.

„Hotovo. Své části jsem podepsal.“

„Výborně. Já to orazítkuji a vy můžete tyto dokumenty okamžitě odnést ukázat dědečkovi své ženy. Je mi jejího dědečka líto, umírá. Opravdu si přeje vidět svou vnučku vdanou za muže, kterého miluje.“

Zdálo se, že Serena Kensingtonová není tak sladká, jak Charles tvrdil. Ta žena si nevymyslela jen příběh o něm, ale i o svém dědečkovi. Julian byl jejím záludným jednáním naprosto zklamán. Neměl se s takovou ženou ženit a měl by sňatek zrušit, dokud má čas.

„Promiňte.“

„Ano?“

Místo aby úředníkovi řekl, že chce sňatek zrušit, Julianovy oči utkvěly na něčem lesklém na stole.

„To je její vizitka?“

„Slečna Kensingtonová tu nechala svou vizitku pro případ, že by věci nešly hladce. Ale všechno proběhlo v pořádku. Nemusím jí volat a žádat ji, aby přišla jindy.“

„V tom případě tu ta vizitka nemusí být.“

Julian si tiše odkašlal, zatímco ho úředník sledoval, jak si stříbrnou vizitku zasouvá do peněženky.

„Je to modelka. Chci jen chránit její soukromí tím, že tu nenechám její vizitku.“

„Správně. Jste vskutku ochranitelský budoucí manžel. Zdá se, že muže, jako jste vy, opravdu potřebuje k ochraně.“

Julian se zamračil. Stále víc ho zajímala postava ženy, která se za pár minut oficiálně stane jeho manželkou. Ta žena vypadala na předvídatelný typ. Je jako kniha? přemítal Julian.

O třicet minut později dostal Julian všechny dokumenty ke sňatku se Serenou. Rychle prolétl obsah listin a suše se zasmál. Rozhodně to nebylo jako svatba, kterou si představoval.

„Gratuluji vám i slečně Kensingtonové. Jste oficiálně manželé. Kéž by tu byla s vámi. Ale... inu,“ muž pomalu pokrčil rameny.

„Děkuji.“

Julian si s ním líně potřásl rukou. Jen jako formalitu. Krátce se usmál a okamžitě opustil radnici, která mu v tu chvíli připadala jako něco odporného. Nenáviděl všechny ty lži, které ho toho rána obklopovaly.

Manželství je sračka, pomyslel si cestou na parkoviště. Když procházel kolem kamenných schodů, Julian se zastavil a přimhouřil oči, když si vzpomněl na ženu, která do něj vrazila, když se chystal vstoupit do radnice. Čelist mu ztuhla vztekem. Alespoň viděl její vlasy a postavu, i když se mu nepodařilo zahlédnout její tvář. Byla to žena se zlatavými vlasy po ramena, drobné postavy, v lodičkách s podpatky ostrými jako jehly, kterými by se daly propichovat steaky, a se zadečkem ve tvaru srdce, který se krásně pohupoval, když spěšně kráčela k taxíku, který na ni čekal.

„To byla Serena Kensingtonová. Bylo jasné, že tohle manželství nechce. A já také ne.“