Před třemi lety~

Doktor Sterling si úlevně vydechl, když bylo sešívání pacientova hrudníku hotové a mohl odložit chirurgické nůžky na tác. Vyšel z operačního sálu a úklidové povinnosti přenechal rezidentovi a sestrám. Po dvou dnech prakticky beze spánku byl neuvěřitelně unavený. Potřeboval heřmánkový čaj a pohodlnou pohovku ve svém pokoji, aby si odpočinul od napětí.

„Prosím, sundejte ze mě všechno to operační vybavení, Nancy. Je v tom hrozné horko.“

Sestra se tiše zasmála. Tato žena ve středním věku obratně pomohla doktoru Sterlingovi svléknout chirurgický plášť a veškerou výbavu od hlavy až k patě, pod níž zůstal formální světle modrý oblek obepínající jeho svalnaté tělo.

„Díky. Jsem vyčerpaný a chci jít okamžitě domů.“

„Omlouvám se, ale myslím, že na vás v pokoji někdo čeká.“

„Kdo? Pokud vím, nemám na dnešní odpoledne s nikým schůzku.“

Doktor Sterling si povolil kravatu, která ho jako by škrtila.

„Přišel asi před půl hodinou a trval na tom, že na vás počká, i když jsem mu řekla, že operujete.“

„Je to jeden z mých pacientů?“

„Pan Kensington. A je to velmi vytrvalý pacient.“

Doktor Sterling vyšel z operačního sálu se zamračeným čelem. Přemýšlel, co má Charles Kensington v plánu, když za ním přišel do nemocnice. Nejdřív si myslel, že to souvisí s jeho pooperačním stavem, ale když uviděl Charlese Kensingtona sedět vzpřímeně na jedné z židlí, začal věřit, že jeho návštěva nemá se zdravím nic společného.

„Co pro vás mohu udělat, pane Kensingtone?“

Charles Kensington vstal ze židle. Vyzařovalo z něj štěstí. Jeho postava, která se minulý týden zdála křehká, se v okamžiku proměnila v čiperného starého pána.

„Zítra ráno si na radnici vezmete moji vnučku.“

„Cože? Už jsem vám říkal, že já—“

„Bude se vám to líbit. Je to milá a krásná dívka. Svou vnučku vám plně svěřuji. Nezklamte mě, Juliane,“ poklepal Charles Julianovi lehce na rameno.

Julian pomalu vydechl. „Souhlasila s tím?“

„Rozhodně souhlasila. Zítra ráno se s ní setkáte. Postarám se o to, aby na radnici přišla a vzala si vás.“

Julian věděl, že se zbláznil, protože přikývl a souhlasil s prosbou svého pacienta, že si vezme ženu, kterou nikdy neviděl. Ale na ústup už bylo pozdě. Zítra ráno si tu ženu opravdu musí vzít a přijmout svůj osud.

„Dobrá. Zítra ráno si ji vezmu.“

-00-

Serena spěšně vystoupila z taxíku s mobilem u ucha. Požádala řidiče, aby na ni počkal, a sama spěchala na radnici.

„Sereno, kde jsi? Musíme okamžitě k bráně. Za necelou hodinu nastupujeme.“

„Já vím, ale mám důležité zařizování. Letenku a pas mi můžeš nechat u odbavovací přepážky. Sejdeme se u brány.“

„Kde teď jsi? Nezahrávej si se svou kariérou. Jsi jen necelý krok od Apex Gala v Miláně. Chceš si svůj celoživotní sen jen tak zničit?“

„Buď zticha, Thorneová. Nepotřebuju, abys mě dnes ráno poučovala. Mám toho nad hlavu, jasné? Nepotřebuju, abys k tomu přidávala další zmatek.“

„Řekni mi, kde teď jsi.“

„To ti řeknu později. Teď na to opravdu nemám čas. Ahoj.“

Serena málem zakopla na posledních schodech před radnicí, když si strkala mobil do černé kabelky. Rychle vešla do haly a zamířila k jediné recepční na pravé straně.

„Dobré ráno, jak vám mohu pomoci, slečno?“

„Ano,“ vyhrkla Serena. Sundala si sluneční brýle a položila kabelku na stůl.

„Budu se vdávat...“ Mozek jí pracoval na plné obrátky, aby si vzpomněla na jméno muže, kterého si má vzít. Ale zapomněla ho! Nepřišlo jí na mysl ani jedno jméno, přestože se snažila vzpomenout. Místo toho se jí vybavilo jméno jejího bývalého přítele, který se s ní před dvěma lety rozešel.

„Budu se vdávat za svého budoucího manžela. Kde je místnost pro naši svatbu?“

„Dobrá. Jméno?“

„Serena Kensingtonová. Můj dědeček, Charles Kensington, nás včera registroval na dnešní svatbu.“

„Dobře. Místnost číslo tři. Jděte rovně a pak doprava. Třetí místnost vlevo.“

„Děkuji.“

Serena spěšně kráčela ke svatební síni. Vážně netušila, co tam bude dělat. Do svatby zbývala ještě hodina. Včera si myslela, že to bude v pohodě a nezničí jí to plány na cestu do Milána. Ale včera večer dostala od asistentky náhlou zprávu, že jejich let byl přesunut na dřívější čas. Serena opravdu nemohla obětovat svůj největší sen stát se supermodelkou, ale také nemohla zklamat dědečka. Jediný způsob, jak to vyřešit, bylo jít na radnici dřív a požádat oddávajícího, aby svatbu začal s předstihem.

„Prosím, musím okamžitě na letiště, abych stihla let do Milána.“

„Nemůžete začít svatbu bez svého budoucího manžela, slečno.“

„Já vím. Ale on má moc práce. Je to kardiolog a dnes ráno měl důležitou operaci. Už mi dovolil začít bez něj.“

Serena věděla, že její lež zní naprosto směšně. I když neznala mužovo jméno, aspoň si pamatovala jeho profesi a s tou trochou informací, které měla, dokázala vytvořit lež. To bylo to jediné, co mohla udělat, aby svatba nebyla zrušena, protože dědečkovi slíbila, že se ten den vdá za muže, jehož jméno ani nezná.

„Prosím, tato svatba je pro nás velmi důležitá. Navíc můj dědeček je nemocný. Chce jen vidět svou vnučku šťastnou, než zemře.“

Hodiny herectví, které brala v deseti letech, jí opravdu pomohly vykouzlit na tváři falešné slzy a smutek. Úředník na matrice začal měknout. Muž nemohl snést pohled na její smutek a podal jí kapesník.

„Můj dědeček si jen přál vidět mě vdanou. Proto jsme neměli čas připravit pořádnou svatbu a bereme se jen na radnici. Prosím, nechte mě podepsat moji část teď a můj budoucí manžel udělá svou část později, až skončí s operací.“

„Ale váš budoucí manžel nám to musí aspoň ústně potvrdit.“

„Je na operačním sále a rozhodně nemůže držet telefon.“

Serena zběsile zašmátrala v kabelce a pak položila na stůl stříbrnou vizitku.

„Tady je moje vizitka. Kdyby byl nějaký problém, můžete mi zavolat. Ale jsem si jistá, že žádné problémy nebudou, protože můj budoucí manžel mi to dovolil.“

Matrikář několik sekund zíral na vizitku, než přikývl a začal připravovat svatební dokumenty.

„Ach, moc vám děkuji,“ oddechla si Serena.

„Můj budoucí manžel musí dědečkovi poslat kopii dokumentu, až ho podepíše, jako důkaz, že jsme manželé. Můj dědeček opravdu umírá.“

„Je mi líto stavu vašeho dědečka, slečno.“

Serena přikývla a strnule se usmála. V duchu se dědečkovi omlouvala, že ho zatáhla do lži, kterou si vymyslela. Věděla, že je to podraz. Dokonce se sama sobě hnusila za to, že mluví, jako by měl dědeček brzy zemřít.

„Tady jsou dokumenty, které musíte podepsat. Poté, co vy a váš budoucí manžel—“

„Já vím. Podepíšu je hned. Mám velmi málo času. Letadlo mi letí už brzy.“

Serena dokumenty okamžitě podepsala, aniž by si přečetla jejich obsah. Kdyby s ní byla Thorneová, určitě by jí vynadala, že podepisuje důležité dokumenty neuvěřitelně lehkomyslně. Thorneová na ni vždycky při každém podpisu smlouvy pro modelky přísně dohlížela. Byla velmi důsledná a puntičkářská v každé smlouvě, kterou Serena dostala. Ale v tu chvíli prostě nebyl čas. Serena si nemyslela, že by jí svatební dokumenty mohly uškodit víc, než že by sňatek mohl být zneplatněn a ona by zklamala dědečka.

Oči měla upřené jen na kolonky, ve kterých bylo její jméno. Její ruka obratně kmitla perem po papíře a za necelých třicet sekund bylo hotovo.

„Hotovo. Musím jít.“

„Děkuji. Vy a váš budoucí manžel budete zapsáni jako manželé v matrice poté, co váš budoucí manžel podepíše svou část.“

„Já vím. On udělá zbytek. Děkuji za pochopení, pane.“

Serena zpanikařila, když se podívala na hodinky a zjistila, že jí zbývá jen velmi málo času. Na letišti by měla být za patnáct minut nebo i dřív. Rozběhla se ve svých dvanácticentimetrových jehlách a v hale způsobila rozruch hlasitým klapotem podpatků.

Když sbíhala schody před radnicí, znovu jí zazvonil mobil. Serena spěšně přijala hovor od Thorneové, aniž by dávala pozor na cestu.

„Ano, budu tam za patnáct minut. Neboj se, Thorneová. Určitě mě uvidíš dřív, než nastoupíš do letadla.“

Duch!

Sakra!

Serenino tělo se zapotácelo dozadu. V duchu zaklela, protože málem upadla poté, co narazila do někoho, kdo šel v protisměru. Naštěstí byl ten muž dostatečně pohotový a zachytil ji za loket dřív, než se trapně svalila na kamenné schody.

„Jste v pořádku?“

„Ano, jsem v pořádku. Omlouvám se, spěchala jsem.“

Serena sice ocenila mužovu laskavost, s jakou se zajímal o její stav, ale hrozně pospíchala. Rozběhla se k taxíku, který na ni čekal, aniž by se svým zachráncem dál mluvila, a v plné rychlosti vyrazila směrem k letišti.