Elena Wilder stála jako přimrazená u vchodu do obývacího pokoje a prsty křečovitě svírala popruh své pracovní tašky. Její sestra Sienna ji vyrušila během příprav do práce a trvala na tom, že s ní matka musí probrat něco důležitého.

„Eleno, sedni si,“ rozkázala její matka, Beatrice Wilder, která se rozvalovala na ošuntělé pohovce jako královna na trůně. Její zářivě červená rtěnka tloukla s vybledlou tvářenkou na obličeji a upravenými nehty vyťukávala rytmus o sklenici vína.

„Nemůže to počkat? Musím do práce,“ odpověděla Elena přiškrceným hlasem. „Nemůžu si dovolit přijít znovu pozdě.“

Matka povytáhla obočí. „Do práce? Myslíš to dělání služky těm bohatým snobům v Onyx Lounge? Prosím tě.“

Elena se kousla do jazyka. Věděla, že nemá smysl se nechat vyprovokovat. Tu práci potřebovala. Onyx Lounge nebyl jen zdrojem příjmu; bylo to její záchranné lano, první krok v plánu našetřit dost peněz, aby mohla opustit Havenbrook a nechat stigma jména Wilder za zády.

Caleb, její starší bratr, seděl shrbený v rohu a listoval v telefonu. Jeho lhostejnost k rodinnému chaosu byla téměř obdivuhodná. Aspoň se držel stranou od nekonečných hádek.

„O co jde, mami?“ zeptala se Elena a trpělivost jí pomalu docházela.

Beatriciny rty se zvlnily do úsměvu. „Máme dobré zprávy.“

Elena skepticky zamrkala. „Dobré zprávy?“

„Ano!“ vložila se do toho Sienna, nejstarší ze sester, a prakticky zářila nadšením. „Dostala jsem zlatou pozvánku na gala večer Havenbrook Zenith!“

Elena zamrkala znovu, tentokrát pomaleji, a snažila se zpracovat, v čem mají ty dobré zprávy spočívat. Zenith Gala – nejexkluzivnější, nejokázalejší událost pro bohaté a mocné – byla jejímu světu vzdálená asi jako měsíc.

„A to je dobrá zpráva… v čem přesně?“ zeptala se Elena upřímně zmatená.

„Účast bude fajn,“ zamumlal Caleb, aniž by vzhlédl od telefonu.

„Fajn?!“ Siennin hlas vyletěl o oktávu výš. „Máš vůbec tušení, co to znamená? Budou tam nejbohatší mládenci světa! Tohle je ono!“

„A jak se tvoje jméno ocitlo na seznamu?“ zeptala se Elena ostřeji, než zamýšlela.

„Koncepce,“ řekla Beatrice samolibě a zakroužila vínem ve sklenici.

Elena nechtěla pátrat po tom, o jaké „koncepce“ se jedná. Věděla, že odpověď by nebyla příjemná.

„Dobře, takže Sienna jde na nějaký nóbl večírek. Co to má společného se mnou?“ zeptala se Elena a zkontrolovala čas na telefonu. Opravdu si nemohla dovolit přijít pozdě.

Beatrice se naklonila dopředu a její hlas klesl do spikleneckého tónu. „Tohle je naše šance, Eleno. Sienna jen musí padnout do oka správnému muži. Miliardáři. Někomu, kdo nám všem může změnit život.“

Elena potlačila nutkání protočit panenky. Samozřejmě, další z matčiných intrik. Všechno v životě Beatrice Wilder se točilo kolem lovu bohatých mužů a její dcery nebyly výjimkou.

„Mám ze Sienny radost,“ řekla Elena suše a zvedla se k odchodu. „Gratuluju a hodně štěstí na večírku. Musím jít.“

„Sedni si, Eleno,“ vyštěkla Beatrice a její tón se přiostřil.

„Nemůžu přijít pozdě–“

„Sedni!“

Elena se neochotně zhroutila zpět na pohovku a střelila pohledem po hodinách na zdi. Už teď to měla jen tak tak.

„Poslouchejte, všichni víte, jak moc trpíme a o co všechno jsme přišli poté, co mě ten starej parchant dostal do vězení. Tohle je jedinečná příležitost, která navždy změní naše životy.“

„Jak se to vůbec týká mě? Nebo byla pozvaná celá rodina?“

„To bys tak chtěla…“ uchechtla se Sienna. „S tím tvým obličejem tě na takový večírek nikdo nepozve.“

Caleb se zasmál, čímž na sebe upoutal pozornost.

„Sienno, přestaň předstírat, že Elena není z téhle rodiny nejhezčí,“ řekl Caleb s očima stále upřenýma na telefon.

„Fuj, takhle to neříkej, jsi můj bratr,“ usmála se Elena, která se vždycky snažila bratrovi dostat pod kůži.

„Zmínil jsem se, že je taky nejhloupější?“

„Snažím se.“

„Dost, vy dva,“ pokárala je Beatrice.

„Mami, vážně musím do práce. Ať je to cokoliv, zjevně se mě to netýká.“

„Vždycky o tom mluví tak hrdě, jako by to byla skutečná práce,“ řekla Talia, prostřední sestra, s opovržlivým smíchem.

„Já aspoň něco dělám!“ vyštěkla Elena.

Než se hádka stihla dál vyhrotit, Beatrice zavibroval telefon. Zkontrolovala displej a na tváři se jí rozlil lišácký úsměv. „Ve stejnou dobu, na stejném místě, Barry? Budu tam,“ řekla do telefonu hlasem odkapávajícím sváděním.

Elenou projela vlna hnusu. Nemusela hádat, o čem ten hovor byl. Byl to matčin obvyklý byznys – bavit nějakého bohatého muže výměnou za hotovost, dárky nebo laskavosti.

Když Beatrice zavěsila, obrátila svou pozornost zpět k Eleně. „Jde o to, že musíme všichni přispět, aby tvoje sestra měla na ten večírek všechno, co potřebuje. Včetně tebe.“

„To je směšné, mami! Se mnou nepočítejte,“ řekla Elena ocelovým hlasem.

Beatrice přimhouřila oči. „Nebuď sobecká, Eleno. Tohle je pro rodinu.“

„Nemám peníze.“

„Ale máš,“ vložila se do toho rychle Talia. „Šetříš si hromadu peněz na vysokou.“

„Jak jsi řekla – na vysokou.“

„Tohle je důležitější než vysoká a už jsem ti tisíckrát řekla, že jsi Wilderová, ty na vysokou nemáš ani pomyšlení,“ řekla Beatrice a kontrolovala telefon.

„A já jsem milionkrát řekla, že nejsem jako vy! Nechci být jako vy, nechci jen tak sedět a čekat, až přijde nějaký boháč a změní mi život.“

„Takže si myslíš, že jsi něco víc než my?“

„Panebože! Odcházím. Sienno, jsem si jistá, že si poradíš, a pokud si toho svého miliardáře nebo manžela najdeš, pamatuj si, že od něj nechci ani korunu.“

Elena popadla tašku a zamířila ke dveřím.

Vysoká škola v jiné zemi je její cesta ven a nikdo jí to nezkazí.

Nepřeje si nic jiného než zmizet z tohoto města a vymazat to proklaté jméno, které nosí, ze své existence.

„Ach, jsi Wilderová, zapomeň na to.“

„Jsi Wilderová, nemáš do toho co mluvit.“

„Holka, jsi Wilderová.“

„Jsi Wilderová. Drž hubu a roztáhni nohy.“

„No ne, Wilderová si tu hraje na mravnou.“