Balkon hotelu Sterling Majestic nabízel výhled na město pulzující bohatstvím, tajemstvími a mocenskými hrami. Dom stál se sklenkou vína v ruce a cítil, jak mu chladný noční vzduch omývá tvář. Vedle něj se k němu tiskla Genevieve, paže mu majetnicky ovinula kolem pasu, jako by si ho nárokovala.

„Jak dlouho hodláš tuhle hru hrát?“ zeptal se.

Genevieve se tiše zasmála a rty mu zavadila o ucho. „Začíná to být velmi zajímavé, Dominicu. Nekaz tu zábavu.“

Zamumlal něco v odpověď, aniž by souhlasil nebo odporoval, a oči upíral k obzoru. Myšlenky mu zabloudily k té servírce.

„Nemůžu uvěřit, že souhlasila tak rychle,“ řekla Genevieve a přerušila jeho úvahy.

„Říkal jsem ti, že je to Wilderová,“ odpověděl Dom lhostejným tónem.

Genevieve naklonila hlavu, blond vlasy jí splývaly přes rameno, zatímco si ho prohlížela. „Vážně, zlato, podplácet ji penězi by se mělo považovat za podvádění. Kde je v tom nějaká výzva?“

Dom mírně otočil hlavu a vrhl na ni ostrý pohled. „Pravidla to nezakazují, Genevieve. A co jsi čekala? Že ji na rande vylákám sladkými řečmi? Už jen běžná konverzace s ní je bolestivá. Nabídl jsem to, čeho jsou Wilderovi otroky – jedinou věc, na kterou slyší.“ Rty se mu zkroutily do ušklebku. „A ona se na tu návnadu chytila jako ryba na háček.“

Genevieve se zachvěla, ale ne chladem. Úsměv se jí rozšířil a oči se jí zaleskly šibalstvím. „Bože, zlato, z té tvé nenávisti k nim mě mrazí. Chápu to, máš důvod je nenávidět, ale... není to tak, že by ti ublížila celá ta rodina. S Luciusem se zapletl jen její bratr.“

Domův výraz ztvrdl, ostré rysy v obličeji se mu napjaly. Hlas měl chladný a uvážlivý. „A co je její bratr, Genevieve?“

„Wilder,“ zašeptala s potměšilým úsměvem, očividně potěšená jeho reakcí. „Ale miláčku, musím uznat – sledovat tě, jak se ošíváš pokaždé, když o ní mluvíš, dělá tuhle hru mnohem zábavnější. Tvá bolest a nepohodlí? To je naprosté zlato.“

Dom neodpověděl. Dopil zbytek vína a znovu obrátil pohled k městu. Jeho myšlenky byly temnější než noční obloha.

—

Elena stála za barem v Onyx Lounge, utírala sklenice a snažila se ignorovat svírání v žaludku. Byly to dva dny, co naposledy viděla Dominica Sterlinga, a nebyla si jistá, jestli v ní převažuje úleva, nebo zklamání.

Jeho zpráva jí stále ležela v hlavě a vysmívala se jí.

Tři schůzky. Pět tisíc za každou.

Nebylo to normální. Nic na tom nebylo normální. Jaký muž platí tolik peněz za rande? Kdo vůbec platí za rande?

V polovině utírání se zastavila, její vlastní odraz ve skle upoutal její pozornost. Takový chaos ve svém životě nepotřebovala.

Dveře do Onyx Lounge se rozletěly. Elena otočila hlavu a ztuhla.

Dominic Sterling.

Nebyl sám. Po bocích mu stáli jeho dva přátelé, Tristan a Nathaniel, a smáli se něčemu, co neslyšela. Ale Domův pohled se vteřinu poté, co vstoupil do baru, upřel přímo na ni.

Elena cítila, jak jí srdce vynechalo v prsou, a rukama se chytila pultu, aby udržela rovnováhu. Nemohla se pohnout. Nemohla odvrátit zrak. Kráčel k ní a jeho temná, dominantní přítomnost přitahovala pohledy všech v salonku.

V krku jí vyschlo, jakmile překonal vzdálenost mezi nimi.

„Zítra po práci,“ řekl Dom tichým, klidným hlasem. „Vyzvednu tě.“

To bylo všechno. Žádné vysvětlování, žádné zdvořilosti. Jen prohlášení pronesené s naprostou jistotou.

Než Elena stačila najít hlas, otočil se a odešel do zadního rohu baru, kde se jeho přátelé už usazovali v boxu.

Elena se prudce nadechla a křečovitě sevřela pult. Kolena měla jako z rosolu a byla si jistá, že se červená.

„O co šlo?“ zašeptala za ní Tessa, její kolegyně, a dloubla do ní loktem.

„O nic,“ vyhrkla Elena roztřeseným hlasem.

Tessa povytáhla obočí. „O nic? To byl Dominic Sterling. Ten nechodí jen tak za kdekým, Eleno.“

„Nech to být,“ zamumlala Elena a soustředila se na sklenici v ruce. Srdce jí ale bušilo tak silně, jako by jí mělo vyskočit z hrudi.

Hlédla směrem k boxu, kde Dom seděl s přáteli. Už se na ni nepodíval, smál se něčemu, co řekl jeho kamarád, ale ona se nemohla zbavit pocitu, že si je dokonale vědom každého jejího pohybu.

Panebože, do čeho jsem se to namočila...