„Ještě jednou ti děkuji, Eleno,“ řekla Eleanor jemně.

Obě seděly na polstrovaných křeslech na jednom z balkonů s výhledem do noci. Eleanor se mírně natočila k Eleně a nespouštěla z ní oči.

Elena zpočátku jen přikývla. Na taková slova nebyla moc stavěná… vděčnost, emoce s někým, koho sotva zná.

Ale chápala, co tím Eleanor myslí.

„Myslím to vážně,“ dodala Eleanor, oči jí změkly a ruce si složila do