POHLED KILLA

Sleduji Addie, jak odchází z místnosti; její křehká postava se třese, ale hlavu drží vysoko a snaží se zachovat si zbytek důstojnosti, který jí zbyl. Vidím jí v očích tu bolest, ale je mi to jedno. Nedovolím si, aby mi to nebylo jedno. Zaslouží si to po tom všem, co mi udělala.

Opřu se na pohovce a cítím, jak se dostavuje známá otupělost; pálivá chuť whisky nijak nepomáhá zmírnit frustraci, která mi vře pod kůží. Naliju si další sklenici a kopnu ji do sebe na jeden lok, ale alkohol mi jen málo pomáhá zapomenout na minulost a bolestné vzpomínky.

Proč bych měl cítit vinu? Proč by mě měla zajímat její bolest, když ji před těmi lety nezajímala ta moje?

Addie. To jméno mi kdysi přinášelo vřelost a štěstí do srdce, ale teď přináší jen odpor. Nenávist. Bývala to moje nejlepší kamarádka. Holka, které jsem se svěřoval, ta, které jsem věřil ze všech nejvíc. Ale ona mě zradila tím nejhorším možným způsobem.

Zavřu oči a nechám vzpomínky z doby před lety zaplavit mou mysl. Byli jsme jen teenageři, ale tehdy jsem si myslel, že jsme s Addie nerozluční. Trávili jsme spolu tolik času, smáli se, sdíleli tajemství a slibovali si věci o naší budoucnosti. Kdysi jsem si myslel, že ji miluju, myslel jsem si, že se k sobě dokonale hodíme. Byl jsem mladý a naivní a nechal jsem ji, aby mě oklamala.

Ale všechno se změnilo toho dne u jezera. Toho osudného dne.

Pořád cítím tu studenou vodu kolem sebe, nastupující paniku, když jsem spadl z toho zatraceného mostu. Vždycky jsem byl slušný plavec, ale proud byl toho dne příliš silný. Pamatuji si, jak jsem sebou ve vodě házel, lapal po dechu, vidění se mi rozostřovalo, jak jsem bojoval o to, abych zůstal nad hladinou. Myslel jsem, že zemřu. A pak... nic.

Když jsem se probudil v nemocnici, první osobou, kterou jsem uviděl, byla Sera. Seděla u mého lůžka, tvář měla bledou a oči vytřeštěné obavami. Myslel jsem si, že to byla Addie, kdo mě zachránil. Koneckonců tam byla se mnou, když jsem spadl. Ona byla ta, která uměla plavat. Dávalo to smysl.

Ale když mi Sera, která po mně toužila od prvního dne, co mě uviděla, řekla, že to byla ona, kdo mě vytáhl z vody, že riskovala vlastní život, aby mě zachránila, zatímco Addie stála na břehu a nic nedělala, jen se dívala, jak se topím, bez jakékoli stopy empatie, všechno se to zhroutilo.

Zpočátku jsem tomu nemohl uvěřit. Odmítal jsem tomu věřit. Ale Serina slova se mi vryla hluboko do hlavy i do srdce... „Ani nezavolala o pomoc, Kille. Jen tam stála. Musela jsem něco udělat.“

To byl okamžik, kdy se ve mně něco zlomilo. Jak mohla Addie, holka, které jsem svěřil svůj život, jen tak stát a dívat se, jak umírám? Proč se mě nepokusila zachránit?

Došlo mi, že všechno, co jsem si o ní myslel, byla lež. Cítil jsem se jako blázen, že mi na ní kdy záleželo, že jsem si myslel, že by mohla být tou pravou. Sera byla naopak ta, která mě zachránila. Riskovala svůj život, zatímco Addie neudělala nic, jen se dívala, jak se topím.

Od toho dne se mé city k Addie změnily v něco temnějšího, v něco pokřiveného. Nepřestal jsem ji jen milovat, začal jsem ji vášnivě nenávidět. Jak bych mohl jinak? Dokázala mi, že nestojí za mou důvěru, za mou náklonnost. Byla to zbabělkyně. Zrádkyně.

A teď jsme tady, uvězněni v tomhle předstíraném manželství kvůli jejímu chamtivému otci a manipulacím mého dědečka.

Kdysi jsem snil o šťastném životě s ní, snil jsem o tom, že s ní budu mít děti a založím rodinu. Ale všechno se změnilo. Všechny ty sny zemřely v ten den, kdy mě zradila.

Svírám hranu stolu, klouby mi bělají, když přemýšlím o včerejší noci. Neměl jsem takhle ztratit kontrolu. Vím, že to bylo špatné, ale vidět ji, slyšet její hlas, to všechno vrací zpět. Tu zradu, ten hněv, tu bolest. A ona tam prostě stojí a tváří se jako nějaká nevinná oběť toho všeho. Jako by mezi námi všechno nezničila ona. Všechna tahle nenávist je její vina.

Nesmím si ji pustit k tělu. Nedovolím to.

Vytáhnu telefon a projíždím kontakty, dokud nenajdu Serino jméno. Musím se jí omluvit za to, jak jsem s ní mluvil.

Telefon zazvoní dvakrát, než to Sera zvedne; hlas má ostrý a podrážděný. „Řekla jsem ti, abys mi už nevolal, Kille.“

„Já vím,“ řeknu chraplavě. „Ale musím s tebou mluvit. Omlouvám se za to, co jsem minule řekl. Byl jsem naštvaný a neměl jsem si to vylévat na tobě.“

Na druhé straně linky nastane ticho, než si Sera povzdechne. „To říkáš vždycky. ‚Byl jsem naštvaný.‘ Kdy s tím vztekem přestaneš a začneš přebírat zodpovědnost za své činy?“

Její slova mě zasáhla hluboko, ale nemůžu s ní polemizovat. Má pravdu. Jsem naštvaný už tak dlouho, že už ani nevím, jak s tím přestat. Ale to neříkám. Místo toho jí řeknu to, co chce slyšet. „Vynahradím ti to, Sero. Slibuju.“

„Sliby nic neznamenají, pokud je neumíš dodržet,“ odpoví stále chladným hlasem. „Jestli mi to chceš vynahradit, potkej se se mnou za hodinu v The Sovereign Plaza. Tam si promluvíme.“

Než stihnu odpovědět, zavěsí a nechá mě v mrtvém tichu ukončeného hovoru. Položím telefon a mnu si spánky, v hrudi cítím to známé napětí.

Sera byla jedinou konstantou v mém životě od toho dne u jezera. Ona je ta, která mě vytáhla z vody, ta, která mě zachránila. Ona je ta, která si zaslouží mou věrnost, mou lásku. Ne Addie.

Ale proč mě pořád bolí na ni myslet? Proč ve mně myšlenka na to, že Addie ubližuji, vyvolává takové pocity?

Ty myšlenky odeženu a vstanu, ze stolu beru klíče. Už si nemůžu dovolit na Addie myslet. Teď už pro mě není nic. Jen břemeno, se kterým se musím vypořádat, dokud nepřijdu na to, jak se z tohohle srabu dostat.

Sera je ta, na které záleží. Ona pro mě riskovala všechno a já jsem jí dlužníkem. I kdyby to znamenalo předstírat, že mi na ní záleží víc, než mi doopravdy záleží. I kdyby to znamenalo dělat věci, které dělat nechci.

Zatímco jedu směrem k nákupnímu centru, myšlenky mi bloudí zpět k Addie. Pamatuji si, jak se na mě dívala, když jsme byli mladší, jak se jí rozsvítily oči, když se usmála. Pamatuji si zvuk jejího smíchu, jak jsem díky němu měl pocit, že všechno bude v pořádku.

Ale to všechno je pryč. Už to není ta stejná holka, kterou jsem kdysi znal. A já nejsem ten stejný kluk, který ji miloval.

Sera o ní měla pravdu. Addie o mě tehdy nestála a nestojí o mě ani teď. Jediné, na čem jí záleží, je ona sama, a já ji nenechám, aby mě znovu oklamala.

Ve chvíli, kdy dorazím k obchodnímu domu, jsem rozhodnutý. Udělám cokoli, aby Sera věděla, že jsem jí věrný. Dokážu jí, že nejsem ten muž, za kterého mě Addie považuje.

Protože bez ohledu na cokoli, odmítám si dovolit cokoli cítit k ženě, která mě zradila.

Sera je má zachránkyně. Ona je ta, která si zaslouží mou lásku. Ne Addie. Nikdy ne Addie.