POHLED ADDIE

Na okamžik zaváhám, stojím ve dveřích a srdce mi buší v hrudi. Kill sedí na pohovce, jeho výraz je chladný a jeho oči se s mými setkávají se stejným ledovým pohledem. V jedné ruce drží sklenici whisky, přestože je sotva ráno.

„Sedni si,“ řekl ostrým a rozkazovačným tónem.

Nechci. Každá část mého já křičí, abych utekla, abych se od něj dostala, ale nohy se pohybují samy a nesou mě k židli naproti němu. Pomalu se posadím a udržuji mezi námi co největší odstup, záda mám rovná a ruce zaťaté v klíně. Bolest v těle mi připomíná, co mi udělal, jak mi násilím vzal mou hrdost a důstojnost, ale nutím se to ignorovat.

Dlouze se napije ze sklenice, než ji položí na stůl; zvuk cinknutí o dřevo prořízne těžké ticho.

„Musíme si stanovit nějaká pravidla, když teď spolu žijeme,“ řekl Kill chladným hlasem, kterému chybí jakákoli empatie. „Tohle manželství nebude fungovat, pokud nebudeš znát své místo.“

Cítím, jak se mi svírá hruď a uvnitř mě kypí hněv, ale kousnu se do jazyka. Nedovolím mu vidět, jak moc mě jeho slova bolí. Ne po včerejšku.

„Jaká pravidla?“ zeptám se hlasem sotva hlasitějším než šepot. Bojím se toho, co řekne, ale musím to slyšet. Musím vědět, jak hluboká tahle noční můra vlastně je.

Kill se nakloní dopředu, položí sklenici na stůl mezi nás a svraští na mě obočí. „První pravidlo: Nikdy mě nebudeš zpochybňovat. Jsem tvůj manžel a tvůj pán a budeš dělat, co se ti řekne. Žádné hádky, žádný odpor.“

Sevrru ruce k sobě v klíně, nehty se mi zarývají do dlaní. Představa, že ho budu poslouchat, že se mu podřídím po tom všem, co udělal, mě nutí na něj křičet. Ale neříkám nic. Příliš se bojím toho, co by se mohlo stát, kdybych zašla příliš daleko.

„Druhé pravidlo,“ pokračuje ostrým a ledovým tónem, „nebudeš s nikým mluvit o tom, co se mezi námi děje. Ani s přáteli, ani se služebnictvem, s nikým. Naše záležitosti jsou soukromé a takové i zůstanou.“

Cítím, jak se kolem mě stěny uzavírají, jeho slova se omotávají čím dál těsněji a dusí mě. Chytá mě do pasti, odřezává mi všechny cesty k útěku. Hrdlo se mi svírá, ale stále mlčím.

„A zatřetí,“ Killův hlas klesne hlouběji a jeho oči ztmavnou něčím, z čeho mi naskakuje husí kůže, „na veřejnosti se budeš chovat jako dokonalá manželka. Nikdo nesmí pojmout podezření, že je něco v nepořádku. Budeš se usmívat, budeš laskavá a budeš plnit své povinnosti jako paní Killian Sterlingová. Rozumíš?“

Cítím, jak mě v koutcích očí pálí slzy. Přikývnu, hlas mám uvězněný v hrdle.

„Dobře,“ řekne a opře se v křesle. Jeho chování se mírně změní, jako by rozhovor skončil a on byl s mou podřízeností spokojen.

Ruce se mi v klíně třesou, nehty se mi zarývají do dlaní, abych zabránila slzám vytéct. Jemu je to jedno. Nemělo by mě to překvapovat, ale slyšet ho to říct tak na rovinu mi rve srdce způsobem, který nedokážu popsat.

„A co včerejší noc?“ zeptám se a hlas se mi třese navzdory snaze zůstat klidná. „To je taky součástí pravidel?“

Na okamžik mu v očích něco bleskne, ale zmizí to dřív, než to stihnu pochopit. Nakloní se dopředu, lokty si opře o kolena a jeho výraz je tvrdý a chladný, když mě nebezpečně probodává pohledem. „Včerejší noc byla chyba. Pil jsem příliš mnoho a ty jsi tam byla. Není to moje chyba, pokud nezvládáš to, co se stane, když se neumíš starat o své věci a rozhodneš se mě provokovat.“

Šokem mi poklesla ústa. „Provokovat tě? Já jsem ne...“

„Ty jsi ne co?“ vyštěkne a přeruší mě. „Ty jsi nechtěla tohle manželství? Já taky ne, Addie! Ale jsme tady, uvízlí v tomhle srabu, protože tvoje rodina potřebuje smlouvu a chce moc; můj dědeček mě k tomu donutil. Myslíš si, že jsi jediná, kdo trpí? Nejsi ničím výjimečná.“

Cítím, jak mi do tváří stoupá horko a puls se zrychluje hněvem. Jak tam může sedět a obviňovat mě z toho, co udělal? Jak může předstírat, že včerejší noc byla jen nějaká náhoda, nějaký následek situace, do které jsme byli oba dotlačeni?

Nechtěla jsem tohle manželství stejně tak, jako ho nechtěl on; nikdy jsem neplánovala sdílet stejný prostor s takovým kreténem.

„Já jsem o tohle taky neprosila,“ řeknu a hlas se mi třese hněvem a frustrací. „Ale to ti nedává právo mě...“

„K čemu?“ Jeho hlas ještě víc ochladne. „Chovat se k tobě jako k té ubohé malé holčičce, kterou jsi? Brát si to, co je moje? Teď jsi moje žena, Addie. Ať se ti to líbí nebo ne, znamená to, že mi patříš. Tvoje tělo, tvoje mysl, tvůj život... to všechno je moje. Jen jsem si vzal, co mi patří, Addie...“

Zalapám po dechu, cítím, jak mi vře krev. Jak se opovažuje mi něco takového říct, místo aby se za své chyby omluvil? Rozhodla jsem se, že mu řeknu, co si o něm myslím. „Nejsem tvůj majetek, Kille. Jsem člověk. Mám city a to, co jsi mi udělal...“

„Není to nic,“ řekne a znovu mě přeruší. „Děláš z komára velblouda. Chováš se jako oběť, přitom jsem ti jen připomněl tvé místo. Narodila ses, abys byla něčí manželkou, něčím nástrojem. To je život, který sis vybrala tím, že jsi celé ty roky mlčela a dělala všechno, co ti otec a macecha řekli.“

Tělo se mi třese vztekem, slzy mě pálí v očích a já bojuji, abych je udržela. „Ty o mně nic nevíš. Nevíš, čím jsem si prošla.“

„A je mi to jedno,“ odpoví Kill stejně chladně jako dřív. „Jsi teď tady a budeš se řídit mými pravidly. Pokud vybočíš z řady, pokud se mi jakýmkoli způsobem vzepřeš, postarám se o to, aby tvůj život byl ještě mizernější, než už je. Rozumíš?“

Dívám se na něj a srdce mi buší v hrudi. Chci na něj křičet, říct mu, jak moc ho nenávidím, jak moc opovrhuji tímhle manželstvím, tímhle životem. Ale neudělám to. Nemůžu. Protože vím, že bez ohledu na to, co řeknu, to nic nezmění. Kill si už ve své mysli rozhodl, kdo jsem – majetek, nástroj, něco, co se použije a odhodí.

„Rozumím,“ zašeptám a hlas se mi láme.

Kill přikývne, spokojen s mou odpovědí, a opře se v křesle. „Dobře. Teď mi jdi z očí. Nechci tě vidět až do večeře.“

Vstanu ze židle, nohy se pode mnou chvějí, jak se otočím a kráčím ke dveřím. Tělo mě bolí s každým krokem, ale bolest v srdci je horší. Když dojdu ke dveřím, otevřu je a opustím místnost, aniž bych se ohlédla.