Kapitola 150

POHLED ADDIE

Pozdní odpolední slunce vykreslovalo dlouhé stíny na pozemku mé babičky. Seděla jsem na starobylé kamenné lavičce a pozorovala své děti při hře. Moje čtyřčata – narozená jen pár minut po sobě, ale každé tak jedinečné – se honila za motýly v upravených zahradách. Jejich smích byl melodií, která konejšila mou unavenou duši. V pěti letech už vykazovala tak výrazné osobnosti,