Kapitola 161

Killianův pohled

Ranní slunce pronikalo okny mé kanceláře, zatímco jsem se nepřítomně přehraboval v papírech, mysl mi však neustále odbíhala k témuž místu, kde vězela už několik dní – k Addiiným dětem. Možnost, že by mohly být moje, mě pronásledovala v každém okamžiku. Jejich tváře, tak podobné té mé, se mi vypálily do paměti od onoho náhodného setkání. Pokaždé, když jsem zavřel oči,