„Připomeň mi, proč bych na tebe neměl zavolat policii za tohle... nestoudné obtěžování?“ zeptal se a ušklíbl se, zatímco si vychutnával whisky. Stál u baru a sledoval ji, jak se utápí v alkoholu. Nebyl to obraz, který by mu chtěla ukázat, ale jakou měla jinou možnost?

„Obtěžování?“ odfrkla si Elle a pak do sebe kopla whisky, kterou jí nalil, jedním prudkým pohybem.

Pálení v krku ani nevnímala, když práskla prázdnou sklenicí o stůl. Vidění se jí mírně rozmazalo, ale bylo jí to jedno. Alkohol byl to jediné, co ji drželo nad vodou, aby se nezhroutila. Je v troskách. Cítila se jako troska. Vypadala jako troska.

„A stalking,“ dodal Alaric a v hlase mu odkapávalo pobavení. „To je trestný čin, není?“

Na okamžik byla Elle v pokušení mu ten úšklebek z tváře smazat ranou. „Už jsem ti řekla —“

„Jo, jo, přistihla jsi přítele při nevěře. Zmínila jsi to už třikrát,“ přerušil ji a ležérně zakroužil whisky ve sklenici. „Ale jak mám vědět, že je to pravda? Možná jsi tu jen proto, abys špehovala mě a mé projekty. Jsme koneckonců rivalové, ne?“

Elle si odfrkla a popadla další sklenici whisky. Měla vědět, co může čekat, když ho uviděla. Alaric Vane nebyl typem člověka, který by projevoval soucit – raději by mluvil o obchodu, než aby ukázal špetku zájmu.

„Zpomal,“ Alaricův hlas pronikl skrze mlhu, tónem připomínajícím spíše rozkaz než doporučení.

Elle k němu prudce otočila hlavu a zúžila oči. „Tobě je do toho co?“ vyštěkla ostře. „Určitě si to užíváš. Pravděpodobně se mi teď v duchu směješ.“ Pokusila se vykročit k němu, ale ucítila, jak se s ní začíná točit svět. Ze rtů jí uniklo zaklení.

Alaric se uchechtl, byl to nízký, hrdelní zvuk, ze kterého jí navzdory vzteku přeběhl mráz po zádech. „Máš pravdu,“ řekl a opřel se zády o bar, oči upřené na ni. „Vypadáš teď vážně uboze. Rozhodně to není ta Elle, se kterou jsem vyrůstal.“

Ta slova zasáhla citlivé místo a prořízla její opileckou mlhu jako nůž. V tu chvíli ho nenáviděla – nenáviděla, jak ji vždycky dokázal vytočit. Její pohled ztvrdl, zatímco se snažila ovládnout. Místnost se mírně naklonila, ale neustoupila. Před Alaricem neustupovala nikdy.

Když Alaric viděl její současný stav, znovu se uchechtl.

„Ach, jdi do háje, Alaricu,“ vyštěkla. „Přestaň se mi smát.“

Ani nehnul brvou. Na její výbuch nereagoval. Místo toho k ní udělal krok a jedním plynulým pohybem překonal vzdálenost mezi nimi. Elle cítila teplo, které z něj sálalo, a napětí mezi nimi praskalo jako drát pod vysokým napětím.

„To je všechno, na co se zmůžeš?“ zamumlal tichým a posměšným hlasem – jako vždycky.

Elle sevřela pěsti u boků a cítila tep vzteku smíšený s něčím jiným – s něčím, co si nechtěla přiznat.

Než Elle stihla odvrátit hlavu, Alaricova ruka vystřelila vpřed, prsty pevně sevřel její bradu a přinutil ji, aby se na něj podívala. Jeho oči byly ostré a probodávaly prostor mezi nimi směsí frustrace a něčeho temnějšího.

„Není to ubohé?“ řekl tichým, posměšným hlasem. „Že žena, kterou si mám vzít, pláče pro jiného muže?“

Ta slova ji zasáhla jako facka. Elle se sevřel hrudník. V krku jí vzkypěl vztek. Zatnula zuby a v uších jí bušil tep. To poslední, co chtěla, bylo cítit se zranitelná právě před ním, ze všech lidí na světě. Ne teď. Ne poté, co se od něj před lety rozhodla odejít a přinutila svého dědečka, aby zrušil jejich zasnoubení ve chvíli, kdy potkala Juliana.

A teď tu stála – před Alaricem, hroutící se jako nějaká slabá, zlomená troska. Na okamžik ji napadlo, že skočit z okna budovy by bylo snazší než tohle. Pak si ale vzpomněla na to, co viděla a slyšela dříve, a uvnitř ní vzplál hněv jako láva těsně před výbuchem. Ne. Čelit Alaricovi bylo lepší než nechat ty lidi projít jejich zradou.

Elle pálily oči. Vyškubla bradu z jeho sevření. Nenechá jim to projít! Její dech byl prudký, když zírala na Alarica a její hněv přetékal. Hlava se jí točila z alkoholu i ze všeho, co právě vytrpěla. Vedena čistým vztekem vyhrkla slova, která překvapila i ji samotnou: „Tak si mě vezmi.“

Na okamžik nemohla uvěřit tomu, co jí právě vylétlo z úst. Proč mluvila dřív, než její mozek stihl zareagovat? V duchu to svedla na alkohol.

Nemyslela to tak, ale jakmile byla slova venku, nemohla je vzít zpět. Byla příliš naštvaná, příliš zraněná a příliš mimo, než aby jí to bylo jedno.

Alaricův výraz na zlomek sekundy ztuhl, oči se mu rozšířily jen natolik, aby dal najevo, že to nečekal. Jeho smích začal nízko, duněl hluboko v hrdle, než naplno vytryskl. Byl to smích plný neuvěření, pobavení a možná i trochy výsměchu.

„Vzít si tě?“ opakoval a stále se smál. V očích mu tančilo pobavení, jako by právě řekla ten nejvtipnější vtip na světě.

Elle zatnula čelist, prsty se jí zarývaly do dlaní, jak na něj zírala. Zvuk jeho smíchu jen přiléval olej do ohně v jejím nitru. Cítila, jak jí srdce bije rychleji a v žilách jí pulzuje adrenalin. Dobře. Chce se smát? Tak ať se směje!

„Jo,“ řekla, tentokrát silnějším hlasem a s bradou vzpurně zdviženou. „Vezmi si mě.“

Alaricův smích ustal a jeho výraz zvážněl. Zíral na ni, pobavení z jeho tváře mizelo, jakmile k němu konečně dorazila vážnost jejího tónu. Mírně zúžil oči a studoval ji, jako by se snažil zjistit, jakou hru to hraje.

I ona zúžila pohled. Cítila na sobě žár jeho očí a z nějakého neznámého důvodu ji to činilo smělejší, bezohlednější a zoufale toužící po jakémkoli úniku z bouře, která v ní zuřila.

„Myslíš si, že je to vtipné?“ vyštěkla a hlas se jí chvěl. „Dnes mělo být mé výročí s Julianem. Měla jsem mu dnes večer dát všechno – všechno.“ Nadechla se a uklidnila se. Pak pomalými, rozvážnými pohyby sáhla nahoru, rozepnula si kabát a nechala ho sklouznout z ramen. Jemná látka dopadla na podlahu a odhalila smyslné spodní prádlo, které si vybrala jen pro Juliana.

V Alaricových očích se kmitlo něco nečitelného, když po ní přejel pohledem. Nic neřekl, nepohnul se, jen ji sledoval a jeho pohled tvrdl.

Elle se mu podívala do očí, vztek a zranitelnost v ní bojovaly, ale neodvrátila pohled, nemohla... „Vezmi si mě,“ opakovala, její hlas ho provokoval a vyzýval. „Pořád jsi nablízku, pořád mi připomínáš, čeho jsem se vzdala. Tak si to prostě vezmi! Vezmi si mě a budeme s tím hotoví!“

Alaric zatnul čelist. Oči mu ztemněly a na okamžik ani jeden z nich nepromluvil. Vzduch mezi nimi ztěžkl, nasycený nevyřčenými slovy, starými vzpomínkami a roky nevyřešeného napětí.

Elle však jeho pohled vydržela a odmítala ustoupit. Nevěděla, jestli to myslí vážně, nebo se ho jen snaží přimět, aby něco cítil – cokoli. Ale v tu chvíli chtěla vidět, jestli tu výzvu přijme, jestli se chytne na návnadu.

Alaric vykročil vpřed a zkrátil vzdálenost mezi nimi. Jeho oči se do ní zaklesly. Nesmál se. Neposmíval se jí. Místo toho se naklonil blíž, jeho dech byl teplý na její kůži, hlas tichý a kontrolovaný.

„Je to to, co opravdu chceš, Elle?“ Její jméno sklouzlo z jeho rtů a ten zvuk způsobil, že jí srdce vynechalo úder. Přistoupil ještě blíž, aniž by z ní spustil oči. „Protože jestli to řekneš znovu,“ jeho hlas se prohloubil, „smát se nebudu.“

Elle se rozbušilo srdce, v uších jí duněl tep. Tohle nečekala. Nečekala, že ji vezme vážně.

Poprvé zaváhala, ale neustoupila. Stála si za svým, její emoce se vířily v chaotické směsi vzteku a něčeho jiného – něčeho syrového a nepopiratelného.

A v tu chvíli si uvědomila, že možná nakonec přece jen nežertuje.

Těžce polkla. Pak, než stihla o čemkoli dalším přemýšlet, vyslovila: „Vezmi si mě.“