POHLED ADRIANY~

O hodinu později Matteo odešel z mého pokoje, aniž by se na mě jedinkrát ohlédl.

Poslední hodina mého života byla jako smršť, ke které se už nikdy nechci vracet, ale nemůžu si pomoct – myslím na to, že mé tělo jen tak nezapomene.

Tenhle muž, který právě tak ležérně odešel poté, co mě zneužil, zatímco jsem svírala polštáře, zpocená a nahá na své posteli, s vlasy rozcuchanými a prostěradly roztrhanými k nepoznání.

Co se to stalo? Nechala jsem toho muže, aby mi to udělal? Prostě jsem se vzdala, stejně jako tehdy Cosima.

Cítila jsem takovou nevolnost, až mě přemohl náhlý pocit na zvracení.

Tenhle hajzl, bezcitný parchant mě právě připravil o panenství.

Jako by to nic nebylo!

Všechno ve mně vřelo, křečovitě jsem svírala polštář a plakala do něj. Tak moc ho nenávidím, přála bych si, aby umřel!

Rychle jsem se sebrala z postele a šla do koupelny, abych se utopila ve vlastní sebeošklivosti.

O chvíli později jsem uslyšela hlasité zaklepání na dveře. Uvázala jsem si ručník a šla ven, zvědavá, kdo to u mých dveří je.

„Otevři ty dveře,“ ozval se hlasitý hlas mé macechy. Celým tělem mi projel strach, když jsem slyšela ten chladný tón.

Viděla snad Mattea odcházet z mého pokoje?

Opatrně jsem otevřela dveře a v duchu si přála, aby ty dveře nějakým kouzlem vypadly z pantů a dopadly jí na hlavu.

Vešla dovnitř, rozhlédla se a zavrtěla hlavou, když uviděla šampaňské na stolku.

„Opustila jsi oslavu, kterou jsme si s tvým otcem dali tu práci naplánovat, jen abys sem přišla a upila se k smrti ve svém pokoji? Jak nevděčné! Nejsi nic než obtížný hmyz, nezasloužíš si nic než drobky,“ řekla a máchla mi rukou před obličejem.

Mlčela jsem se skloněnou hlavou. Její výlevy pro mě nebyly ničím novým a ona byla tou nejmenší z mých starostí.

Když viděla, že jí neodpovídám, přestala žvanit.

„Tvůj otec si tě vyžádal v hlavním sále. Doufá, že nepřijdeš a nebudeš vypadat jako ta laciná děvka, kterou jsi,“ řekla, než vyšla z mého pokoje.

Zavřela jsem za ní dveře a opřela se o zeď. Proč v téhle rodině nemůžu zůstat nepovšimnuta?

I když se snažím zmizet z jejich blízkosti, vždycky si mě najdou. Nikdy to nekončí.

O pár minut později jsem na sobě měla své obyčejné šaty, protože ty červené byly zničené a Lucia mi ty mé ukradla.

Sešla jsem dolů do hlavního sálu, kde můj otec vypadal viditelně naštvaný kvůli mému skromnému oděvu, ale pokynul mi, abych se postavila vedle něj, což jsem udělala.

Můj otec tohle dělal zřídkakdy, pokud nešlo o oznámení týkající se celé rodiny.

Otec se znovu narovnal a začal mluvit.

„Nuže! Všichni jste slyšeli ty zvěsti a víte, proč jsem vás sem svolal. Dnešek bude velmi historickým okamžikem v dlouhé linii obchodů a bratrství naší rodiny,“ řekl a gestem mě vybídl, abych se postavila před něj.

„Toto je formální oznámení k posílení pouta naší unie a našich rodin. Klan Scalise a rodina Valerii zaslíbili své děti Stefana a Adrianu k sňatku, aby byl zachován mír a aby tento klid mohl pokračovat. Na zdraví!“ dokončil.

„Tati…“ začala jsem, ale on se otočil a vrhl na mě vražedný pohled, pohled, který jsem až příliš dobře znala.

Cože? Já jsem zasnoubená? Stefano Scalise není o nic jiný než Matteo; předtím se na mě díval, jako by mě chtěl pitvat.

Bála jsem se otci odporovat. Nejsem pro něj nic víc než vyjednávací trumf pro jeho zisk, a tak to bylo vždycky.

Ztuhla jsem, cítila jsem, jak se všechno kolem mě vymyká kontrole, slyšela jsem, jak mi nekontrolovaně buší srdce, zatímco zvuk jásotu utichal.

Jak to mohlo dojít až sem? Mám být na cestě na Maltu!

Brzy jsem si uvědomila, že se na Maltu už nikdy nevrátím. Zůstanu tady uvězněná, vdám se za krvelačného vraha, jako je Matteo, a budu další zahořklou mafiánskou manželkou.

Život, kterému jsem se vyhýbala, mi ležel přímo u nohou a otec mě předhodil vlkům.

Co udělá, až zjistí, že už nejsem panna? Ruce se mi začaly úzkostně třást a křečovitě jsem svírala látku svých šatů.

Sledovala jsem, jak Stefano kráčí mým směrem. Musím uznat, že je to velmi vysoký a pohledný muž; se svými světle tónovanými vlasy vypadal jako gentleman. Ale není o nic lepší než ten šílenec Matteo.

Zastavil se u mě a do vlasů mi vložil květinu. Vzal mě za ruku a přitáhl si mě blízko k hrudi. „Teď jsi moje, Adriano,“ zašeptal mi do ucha.

Ta slova mi chladně projela tělem. Lehce se mě dotkl a já se rychle odtáhla.

Matteo se na mě vesele usmíval, zatímco kráčel ke Stefanovi a ke mně. Zuby mu jen zářily. „Gratuluji, Stefano, a tobě taky, sestřičko,“ řekl ležérně, jako by mě před pouhou hodinou nepřipravil o panenství v mé posteli. Naklonil se ke mně a vtiskl mi jemný polibek na tvář, až jsem málem zrudla.

Srdce se mi sevřelo! Gratulace? Od něj!

Můj život skončil.

Matteo vstal a zacinkal skleničkou. „I já mám jedno oznámení,“ řekl, zatímco svou americkou přítelkyni Rae vyzdvihl do vzduchu a postavil ji před sebe.

Vytáhl krabičku a podal ji Rae. Ta ji otevřela, ústa se jí otevřela dokořán a oči se rozzářily. Tvář jí zaplavil nával radosti, když z krabičky vytáhla zářivý diamantový prsten.

„Rae, vezmeš si mě?“ zeptal se. Předvedla dramatický šťastný tanec, vykřikla hlasité a rezolutní „ano“ a všichni propukli v další kolo jásotu.

Nechápu, co se to tu děje. On ji právě požádal o ruku?

Začala jsem být neklidná, vztek mě začal zevnitř trhat na kusy, cítila jsem v sobě ten spalující hněv jako sopku před výbuchem.

„Myslím, že není vhodnější chvíle vám to říct!“ usmála se Rae, držela svého snoubence kolem krku a pohupovala se ze strany na stranu.

„Jsem těhotná!“ vykřikla. Matteova tvář se změnila, zvedl ji do vzduchu a zatočil s ní.

„Ach, gratuluji, Matteo,“ řekl otec a znovu ho poplácal po rameni.

Tato noc byla nejhorší nocí mého života. Celý večer jsem se snažila vyhýbat Stefanovu pohledu a soustředila se na toho bezohledného parchanta, který mě zřejmě zneužil jen pro zábavu.

Neustále jsem ho prokleínala, zatímco mě srdce bolelo hlubokou bolestí, která mi projížděla tělem jako elektrické výboje.

Po zbytek oslavy se na mě ani nepodíval.

Chtěla jsem znovu odejít, ale ne dřív, než jsem zachytila záblesk lesklého předmětu, který někdo vytahoval z kapsy u nohy.

Uviděla jsem jednu z těch dívek, které jsem předtím neznala, jak se kradmo blíží k Matteovi; byla už za ním. Snažila jsem se na něj dát znamení, ale přes hovor a hudbu mě nebylo slyšet. Možná se pletu.

Viděla jsem, jak pomalu zvedá nůž k jeho zádům. V náhlé snaze ho zachránit jsem vyskočila. Popadla jsem otcovu hůl, o kterou se vedle mě opíral, a hodila ji směrem k Matteovi.

„Matteo! Za tebou!“