Seraphina•

Jsem Seraphina Lowellová, obyčejná holka, co nosí džíny a jednoduchá trička, a když mám kreativní náladu, přihodím k tomu tílko a prohrábnu si ofinu. Pocházím z Brooklynu a věřím na lásku. Nevyrůstala jsem v luxusu. Žádná stříbrná lžička v puse, žádná rozlehlá sídla – ale měla jsem lásku. Skutečnou lásku. Moje máma, Elara Lowellová, byla irská imigrantka, která se zamilovala do amerického hlubinného potápěče. Pět let po mém narození zemřel a nechal Elaru a mě samotné.

Pracovala do úmoru, aby mi nic nechybělo. Dřela nad rámec svých sil, aby mě dostala na Silverthorne Academy, a říkala mi: „Chci, abys viděla, jak velký svět může být, abys mohla snít ve velkém.“ A já to udělala. Prošla jsem Oakhavenem, dostala se na Ainsleyho univerzitu a směřovala k titulu v oboru psaní a žurnalistiky s vyznamenáním.

Ale pak přišel život. Máma zemřela. Můj hrdina, má opora, můj střed vesmíru – byla pryč. Potom se všechno začalo hroutit. Moje známky, nálady, mé srdce. Ta prázdnota byla nesnesitelná, jako by ve mně byla zející díra, kterou jsem nedokázala zaplnit.

Je to první léto bez ní a všechno se zdá beznadějné. Trávit léto sama v Ashbury by bylo k nepřežití, to malé město by bez ní působilo ještě menší. Rodina? Pokud jsem nějakou měla, Elara mi o ní nikdy neřekla. Nikdy nechtěla mluvit o své rodině ani o tátově, takže nemám tušení.

Jsem naprosto sama a od Dominica jsem neměla žádného přítele. S Dominicem jsem se seznámila ve třeťáku na Silverthorne Academy – byl to stipendista jako já, neuvěřitelně chytrý a měl v sobě takové to chlapecké kouzlo, díky kterému byl ještě neodolatelnější. Měli jsme toho tolik společného – podobné zázemí, stejné kroužky a vždycky jsme spolu jezdili autobusem domů. Ve čtvrťáku mě pozval na rande a já jsem ani vteřinu neváhala. Nebyl důvod ho odmítnout. Byl to můj první kluk – můj jediný kluk – a chvíli se zdálo všechno dokonalé. Aspoň jsem si to myslela.

Ta iluze se roztříštila, když jsem ho přistihla, jak mě podvádí s Genevieve Sterlingovou, mou nejlepší kamarádkou. Tedy, oprava: bývalou nejlepší kamarádkou. Zablokovala jsem si ji a vymazala ji ze svého života, jako by nikdy neexistovala.

Dobře, nebudu ji vykreslovat jako naprosté monstrum. Před tou ságou s Dominicem nebyla Genevieve jen kamarádka – byla to sestra, kterou jsem nikdy neměla. Oblíbila si mě od prvního dne, co mě uviděla, a dělila se se mnou skoro o všechno. Měla své excesy – spoustu excesů – což se dalo čekat, myslím tím, že vyrostla hříšně bohatá, ale úplně sama. Její otec byl pořád na nějaké služební cestě a matka zemřela při porodu. Potřebovala mě a já jsem dlouho potřebovala ji.

Ale všechno se změnilo v den mých osmnáctých narozenin – dva dny před promocí – když jsem vešla a našla ji s Dominicem. V mojí posteli. Taková zrada vás nejen zlomí, ale úplně vás přepíše. A přesto tu teď stojím u jejích dveří a moc dobře vím, že mě může zlomit znovu.

Vím, že je chyba sem chodit. Ale co děláte, když jste smutní, osamělí a na sedmdesát procent pomýšlíte na sebevraždu a jediný člověk, kterému můžete zavolat, je ten, kterému jste přísahali, že už s ním nikdy nepromluvíte?

Odpustila jsem jí? Upřímně, nevím. Vím jen to, že se topím ve svém zármutku a potřebuju někoho – kohokoli – kdo mě vytáhne, než se úplně potopím. A smutnou pravdou je, že bez ohledu na to, jak komplikované věci s Genevieve jsou, bez ohledu na tu zradu – část mě ji stále miluje. Je to moje nejlepší kamarádka a můj nejhorší nepřítel – asi.

Takže tu stojím před jejími velkolepými mahagonovými dveřmi a doufám, že možná – jen možná – dokáže zaplnit tu prázdnotu, i když jen na chvíli. Jak říkávala moje máma:

„Není žádná hanba požádat o pomoc, Seraphino, i kdyby to znamenalo klepat na dveře tvého nepřítele.“

„Panebože, Sero!“ Genevieve vtrhne do dveří s otevřenou náručí, její hlas je melodií nadšení. Přispěchá ke mně a já sotva stihnu zareagovat, než mě sevře ve svém obvyklém, přehnaném objetí.

Obejmu ji taky a cítím bodnutí něčeho – možná hořkosti, možná úlevy. „Taky jsi mi chyběla,“ přiznám. Protože chyběla. I když to nerada přiznávám.

Odtáhne se a její oči mě skenují, jako by katalogizovaly každý detail. Pořád vypadá jako ztělesněný luxus ve svém růžovém kompletu saka a šortek, pod kterým má sněhobílou halenku. Krátké hnědé vlasy má dokonale upravené na klasickou pěšinku na stranu a její pleť září, jako by právě sestoupila z obálky nějakého prestižního módního časopisu.

„Vůbec ses nezměnila,“ oči jí zajiskří, když mě chytne za paži a táhne dovnitř.

„Páni, tohle musí být nebe,“ vydechnu a vytřeštím oči nad tou extravagancí jejího domova.

„Och, to bys měla vidět to sídlo ve Španělsku. To je teprve nebe. Tohle?“ Mávne odmítavě rukou nad tím honosným okolím. „Tohle je jen předpokoj nebe.“ Zachichotala se.

„Počkej, existuje něco ještě většího než tohle?“ Neudržím se a zasměju se navzdory sobě.

Hravě obrátí oči v sloup. „Och, Španělsko uvidíš dost brzy. Možná bys tam mohla žít se mnou! Vykašli se na školu – existují úžasné věci, kterým se říká šoféři, Sero. Odvezou tě, kamkoli budeš potřebovat.“

Zavrtím hlavou a zazubím se na Gennu. „Pořád jsi tak vtipná.“ Můj pohled upoutá třpytivý diamant na jejím prstě a já zalapám po dechu. „Panebože, ty ses zasnoubila?“ Chytnu ji za ruku a sotva dokážu skrýt nadšení, zatímco se jí na tváři rozlije široký úsměv.

„Naprosto!“ vypískne a je to nakažlivé.

„To je nádherný prsten!“ zvolám a očima sleduji složité detaily kamene, jak se třpytí ve světle.

„Vážně? Já ani nevím…“ provokuje, zvedne ruku a dramaticky si ji prohlédne.

„Panebože, Gen,“ směje se a zakloní hlavu v pobavení. „Ty jsi prostě třída.“

Směje se tím svým typickým vysokým smíchem, díky kterému se dřív zdálo všechno lehčí. Ale ta lehkost vyprchá, když se na mě znovu podívá. „Slyšela jsem o tvé mámě. Je mi to moc líto, Sero. Jsi v pořádku?“

Elaře diagnostikovali rakovinu hned po maturitě – právě když jsem si myslela, že po rozchodu s Dominicem už nic horšího přijít nemůže, život mě udeřil tímhle. Bylo to nejtemnější období mého života. Všechno jsem odložila – vysokou, svou budoucnost – abych se o Elaru postarala a poskládala své zlomené srdce dohromady.

Chvíli se zdálo, že to nejhorší máme za sebou. Rakovina přešla do remise a já jsem konečně nastoupila na Ainsley College a snažila se jít dál. Ale před pár měsíci se vrátila a tentokrát Elara bojovala jako o život. Dala do toho všechno, co měla, ale nakonec to nestačilo. Teď je pryč a mně zbylo jen ticho, které po ní zůstalo.

Těžce polknu a v hrudi cítím tu známou bolest. „Ne. Nejsem… nejsem v pořádku. Cítím se jen prázdná. Jako bych padala do té díry, která se pořád zvětšuje.“

Znovu mě obejme. „No, tohle léto to všechno změní. Slibuju. Bude to tvoje nejlepší léto a užijeme si spolu spoustu legrace.“

Chci jí věřit, ale v hlavě mi hlodá hlas, který mi říká, že bych tu neměla být. Ale potřebuju rozptýlení, tak přikývnu. „Děkuju, Genno.“

Zaváhá, pak se odtáhne a povzdychne si. „Víš, Sero, vážně jsem tu pro tebe chtěla být, když Elara zemřela. Taky jsem ji měla ráda. Ale ty jsi mi nedala šanci, úplně jsi mě odřízla.“

Zúžím na ni oči. „Víš dobře, proč jsem tě odřízla, Genno.“

A je to venku. Doufala jsem, že se tomu budeme moct vyhýbat ještě trochu déle nebo… navždy.

„Ale prosím tě,“ mávne rukou a bagatelizuje vážnost toho, co udělala. „Myslíš Dominica? Pořád se kvůli tomu zlobíš?“

Zatnu čelist. Už nejsem tak tichá, jako jsem bývala na střední. Elarina nemoc a její smrt mě zocelily. Učím se bránit. Nikdo jiný by to za mě neudělal.

„Genevieve, spala jsi s mým klukem v den mých narozenin, v mojí posteli. Samozřejmě, že se pořád zlobím. Porušila jsi dívčí kodex, Genno!“

Zasměje se a je to k vzteku. „Ale jdi. Dominic byl úplně tuctový. Naprostá rohožka. Udělala jsem ti laskavost. Udělala jsem laskavost i jemu!“

„Ale stejně jsi s ním spala, byl to můj první kluk, Gen!“ vyštěknu a cítím, jak mi v hrudi stoupá starý vztek.

Pokrčí rameny, naprosto v klidu. „On mě svedl, Sero. Neudělala bych to, kdyby nezačal on.“

„Och, chudinko Genno, můj kluk tě svedl, co jsi tak asi mohla dělat?“

„No tak, Sero, když tě mohl podvést se mnou, nestál za to. To víš.“

„To neomlouvá to, co jsi udělala,“ řeknu a hlas se mi třese frustrací. „Byla jsi moje nejlepší kamarádka. On byl můj kluk. Nikdy jsi neměla—“

„Ale klid,“ přeruší mě s dramatickým povzdechem. „Už je to pět let. To jsi na něm vážně pořád tak zaseknutá?“

Zatnu zuby. „Na Dominicovi mi nezáleží. Záleží mi na tom, že ses nikdy neomluvila. Ani tehdy, ani teď.“

Znovu obrátí oči v sloup. „Fajn. Promiň. Lituju toho. Můžeme se teď pohnout dál?“

Mrknu, ohromená tou lhostejností její omluvy. Ale než stihnu zareagovat, už mě táhne k chodbě. „Pojď, nebudeme se rýpat v minulosti. Věř mi, tohle bude nejlepší léto všech dob… Budu tě nehorázně rozmazlovat.“ Prohlédne si mě od hlavy k patě, ignoruje můj kyselý obličej a dodá: „Bože, Sero, potřebuješ den v lázních.“ Zkoumá můj obličej, jako by na něm byl mor. „Ale neboj, my to napravíme… pojď, ubytujeme tě.“

Zatímco se nechávám vléct dál do jejího světa nadbytku, nemůžu se ubránit otázce, jestli jsem neudělala obrovskou chybu. O pět let později je Genevieve Sterlingová pořád ta stejná sobecká, rozmazlená holka, která si myslí, že slunce vychází a zapadá u jejích nohou. A já? Já jsem jen holka, co se snaží zaplnit prázdnotu po své matce.

Možná tohle léto nic nespraví. Možná budu litovat, že jsem přišla. Ale právě teď jsem příliš vyčerpaná na to, aby mi to bylo jedno.

„A panebože, nemůžu se dočkat, až ho poznáš!“

„Koho poznám?“ zeptám se tónem, jako by mi to bylo fuk.

Protože mi to fuk je.

„Mého snoubence, ne?“ zaperlí a zaklesne svou paži do mé.

„Aha,“ hlesnu a vypustím povzdech, zatímco mě sune nahoru po schodech.

Kohokoli, kdo byl ten nepochybně bohatý a do sebe zahleděný panák, její snoubenec – tomu se rozhodně hodlám vyhýbat.

Genevieve už tak stačí až nad hlavu.