Alaric•

Právě jsem uzavřel obchod s Vortexem – největší v mé kariéře – v hodnotě milionů dolarů. Svíral jsem volant svého nablýskaného černého sedanu, řítil se ulicemi a cítil, jak mě zaplavuje vlna pýchy. Rty se mi zkroutily do škodolibého úšklebku, když jsem si vzpomněl na výraz ve tváři svého otce, Silase Vanea, když jsem mu tu novinku oznámil. Jako každé jiné vítězství by to mělo být uspokojující, ale Silas by svou pýchu nikdy nedal najevo, ne že bych to čekal.

Silas byl komplikovaný muž. Tvář se mu zkroutila do té známé masky nedůvěry a skoro-zklamání, kdykoli jsem mu řekl o novém obchodu, který jsem uzavřel. Jako by vždycky čekal, že spadnu – bez ohledu na to, jak vysoko vyšplhám.

Ten chlap měl ve zvyku tlačit – pořád tlačit – aby zjistil, jestli se zlomím. A pokaždé, když jsem to neudělal, jako by ho to naštvalo ještě víc. Možná to pro něj byla hra, chtěl vědět, jak daleko může zajít, než selžu. Jenže já jsem neselhal. Tedy zatím ne.

Tato dynamika tlaku a tahu byla mým životem ode dne, kdy Lucinda – moje matka – odešla. Rád si myslí, že je to všechno o odkazu, o tom, aby ze mě nebyl takový ztroskotanec jako ona – která nás opustila kvůli muži, o kterém si myslela, že je mocnější, a už se nikdy neohlédla. Svého dvanáctiletého syna nechala s mužem, který svou bolest ze zlomeného srdce proměnil v posedlost úspěchem. Postaral se, abych na to nikdy nezapomněl. Každý krok, který jsem od té doby udělal, každá trofej, kterou jsem získal, byla důkazem – důkazem, že v něm nezklamu tak jako ona.

Jeho největším strachem bylo, že se stanu jí, ale mým strachem bylo, že se stanu jím – chladným, zahořklým, žijícím ve stínu ženy, která mu ublížila.

Z reproduktorů v autě se ozve vyzvánění, stisknu tlačítko a ozve se Marthin známý skřehotavý hlas.

„Pane Vanee,“ říká a zní, jako by právě uběhla maraton.

„Martho,“ řeknu netrpělivě. Nejsem trpělivý člověk, takže okamžitě začnu být nervózní. „Co se děje?“

Martha je hospodyně v mém utajeném bytě, zná mě roky a rozumí mi víc než dobře, takže jde přímo k věci.

„Jde o tu dívku, pane.“

„Jakou dívku?“

„Tu dívku v bytě, pane, odmítá odejít. Zkusila jsem všechno, pane.“

Do prdele.

Nesnáším to.

Přísavky.

Ty, co chtějí vždycky zůstat déle, než byla dohoda. Myslí si, že sex byl tak dobrý, že už nikdy nenajdu nic lepšího.

Nenávidím je.

„Dejte mi ji k telefonu, Martho,“ procedím ta slova skrze zuby, frustrace ve mně už narůstá a já zaujímám bojovou pozici, takovou, jakou zaujmete, když se chystáte někoho srovnat do latě.

„Alaricu…“ zapřede do telefonu tím svůdným tónem, který mi pije krev a na mě nikdy nefunguje.

„Naše dohoda byla ukončena, vypršela, musíš opustit můj byt.“

Její smyslný hlas se rozlévá z telefonu: „Ale Alaricu, miláčku, tak jsme se bavili, jsi tak temný a tak sexy a já chci víc, víc tvé temnoty, ještě nejsem připravená odejít.“

Nepohodlně se zavrtím a cítím, jak mi trpělivost vyprchává oknem. „Poslouchej mě, holka, zhruba za 10 minut pošlu do bytu ochranku, aby tě vyvedla, a zatímco tě budou táhnout ven, dohlédnu na to, aby Martha pořídila dobrou fotku. To by pro image tvé módní značky nebylo zrovna dobré, že?“

„Zasranej hajzle! A mimochodem, jmenuju se Morganna, ne holka!“ zamumlala ostře do telefonu.

„Vypadni z mého majetku,“ poručím odmítavým tónem. „Martho?“

„Ano, pane?“

„Dejte mi vědět, jestli tam zůstane déle než vteřinu, a dohlédněte, aby po sobě nic nenechala.“

„Samozřejmě, pane.“

„Zasraná přísavka,“ ulevím si polohlasem a okamžitě ukončím hovor. Vjedu na parkoviště u velkolepého sídla – které Silas tak velkoryse daroval mně a mé snoubence jako zásnubní dar.

Víte, být synem Silase Vanea s sebou nese velký tlak a jistá očekávání – a svatba s Genevieve je jedním z nich.

To, co dělám ve svém suterénním bytě – tak zvládám ten tlak, tak si udržuji náskok před očekáváními.

Nejsem nadšený, že se žením, ale nemám žádné stížnosti. Proč bych měl? Nečekal jsem na lásku ani na jiné romantické bludy, kterými ostatní muži marní život. Láska byla pro blázny – zbraň, kterou lidé používali k tomu, aby se k vám dostali dost blízko a mohli vám ublížit. Moje matka mě to naučila. Nikdy bych nikoho nenechal přijít tak blízko.

Nikdo by nikdy nemohl říct, že se dostal dost blízko, aby to zkusil. Proto byla Genevieve dokonalá. Byla nevšímavá, krásná a ochotná dodržovat moje pravidla. Od zásnub jsem tu nebyl, hned poté, co Genevieve řekla ano, jsem odletěl do Paříže uzavírat obchody. Silas říkával:

„Synu, žena bude žádat tvůj čas, ale tvůj čas jí jídlo na stůl nedá, tvoje peníze ano. A nakonec žena opustí muže, kterého miluje, ale neopustí muže, který platí účty.“

Jsem stvořen k obrazu svého otce a při každém kroku, který udělám, si dobře uvědomuji, že můj život nepatří úplně mně.

Ztuhnu ve dveřích naší ložnice a zírám na ten pohled před sebou. První věc, která mě udeří, je hudba. Něco strašného. Funk? Zamračil jsem se. Kdo to sakra pouští?

Pak jsem ji uviděl. Nevšímavě pohupovala boky do té příšerné písničky. Kdo proboha ještě tančí na funk? A navíc v ručníku. Bylo to směšné a iritující zároveň. Kdo to je? A co sakra dělá v mé ložnici?

Pohybovala se, ne, tančila – pokud se to tak dalo nazvat. Její boky se trapně, skoro komicky pohupovaly v rytmu tak mimo, až to bolelo sledovat. Ale nemohl jsem odtrhnout zrak. Ručník na ní sotva držel, pohromadě ho držela snad jen milost boží. Její černé vlasy jí v nepořádku padaly na ramena, kapala z nich voda a její pleť – jemně olivová – byla po sprše zarůžovělá.

Nejsem trpělivý člověk, takže jsem začínal být velmi podrážděný, ale zůstal jsem nehybně stát a sledoval, jak dělá moonwalk – příšerně – přes pokoj. Neměla tušení, že tam jsem, zjevně ztracená ve svém vlastním směšném vystoupení. Ještě jeden krok a její tělo narazilo do mého. Náhlý kontakt jí vyrval z hrdla zalapání po dechu, prudce se otočila a křečovitě si přitáhla ručník ke své drobné postavě, jako by to byl její štít proti mně. A okamžitě jsem ji poznal.

Seraphina Lowellová. Ne, Seraphina Ofina. Aurelia. Moje tajná středoškolská posedlost. Co dělala v mé ložnici?

„Ááá!“ vykřikla.

Prohlédl jsem si její výraz s vytřeštěnýma očima – strach, šok, panika. Bylo to skoro zábavné, jenže k tomu, aby ze mě někdo vypáčil smích, by bylo potřeba víc.

Než jsem stačil promluvit, do pokoje vtrhla Genevieve, má nejdražší snoubenka. „Co se děje, Sero?“

Seraphina ukázala přímo na mě, prsty se jí mírně třásly, jak se snažila vzpamatovat ze šoku. A rychle vypnula tu příšernou hudbu vycházející z jejího telefonu.

Její hnědé oči, které byly před chvílí vytřeštěné strachem, se teď zužovaly do něčeho, co připomínalo zmatení – a špetku poznání?

Od střední jsem se hodně změnil, takže se dalo čekat, že mě nepozná hned, ale já ji poznávám okamžitě.

Byl jsem její středoškolský tyran, tak proč bych ji nepoznal?