Pohled Alarika

Genevievin hlas mě vytrhl z myšlenek. „Tady přichází královna!“ zašvitořila a doklusala k nám. „Musela jsem si dát ještě jedno kolečko a tahle lenoška tady utekla domů.“ Střelila po Seraphině poťouchlý pohled, než se natáhla a vlepila mi krátký polibek na rty. „Ahoj, miláčku. Vypadáš jako vždycky švihácky.“

Chtěl jsem ucouvnout, ale přinutil jsem se zůstat v klidu, tělo strnulé. Bylo to jen letmé políbení – mělo by to být neškodné. Ale bez ohledu na to, kolikrát to udělala, mě to vždycky popudilo. A nešlo jen o ni. O jakoukoli ženu. Projevy náklonnosti byly v mém světě narušením soukromí. Něco neuspořádaného. Něco nečistého. Něco, čím jsem se odmítal nechat nakazit.

„Genno,“ řekl jsem a přinutil se k úsměvu, přičemž jsem si hřbetem ruky ležérně otřel polibek z tváře, jako by tam její rty zanechaly něco nežádoucího.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se Genevieve a těkala pohledem mezi Seraphinou a mnou. Podívala se na mě, pak zpátky na Seraphinu, jako by se snažila na něco přijít. Ale Seraphininy oči – Seraphininy oči zůstaly upřené na mně. Bylo v nich něco. Něco jako… hněv. Ne. Zlost.

Ten pohled v jejích očích – díky němu bylo všechno intenzivnější. Nemohl jsem si pomoct a opřel se do toho, užíval si, jak moc ji dokážu vyvést z míry.

„Všechno je v pohodě. Že jo, Fringeová?“ zachoval jsem klidný hlas i kamennou tvář.

Miloval jsem vyslovovat to jméno. Způsob, jakým celé její tělo ztuhlo, když ho slyšela. Způsob, jakým jí při tom blýskly oči. Miloval jsem, jak ho nenávidí. Jak ji to štve. Pokaždé ji to dostalo a ten oheň kolem ní – ten byl návykový.

Její rty se stáhly do tenké linky. „Jo. Všechno je v pohodě.“ Hlas měla napjatý, jako by se snažila zachovat klid, ale viděl jsem to. Cítil jsem to. Byla na pokraji výbuchu.

Genevieve se zazubila, naprosto nevnímajíc to napětí. „No, Sera by od tebe potřebovala laskavost.“

„Vážně, jo?“ řekl jsem a přenesl veškerou svou pozornost na Seraphinu. Viděl jsem, jak váhá, nejistá, jak se zeptat, a nemohl jsem si pomoct a vychutnával si to.

Seraphina na vteřinu svraštila obočí. Pak ji Genevieve dloubla, jako by ji popostrkovala, aby řekla, co potřebuje. Seraphina přešlápla, zjevně nesvá. Očividně nebyla zvyklá o věci prosit, a už vůbec ne mě. Dělalo jí to nervózní, a díky tomu jsem se cítil… spokojený.

Seraphina znovu zaváhala, hledala slova. Nenáviděla to. „Já, eh… Potřebuju napsat článek pro svou závěrečnou práci. Redaktorovi se nelíbily poslední dva, tak jsem si říkala, že bych mohla –“

„Napadlo ji, že napíše o tobě!“ skočila jí do řeči Genevieve a její úsměv se ještě rozšířil, jako by to byl ten nejlepší nápad na světě. „Chci říct, kdo by si nechtěl přečíst příběh o Alariku Vanovi?“

Seraphina si něco zamumlala pod fousy a přála si, aby přede mnou nemusela stát. Měl jsem to napsané v celém obličeji.

„Článek o mně?“ zeptal jsem se a zvedl obočí.

Odkašlala si a zkusila to znovu. „Jo, jen pár otázek. Možná tě týden nebo dva stínovat. Nebude to trvat dlouho. Vím, že jsi zaneprázdněný.“

„Velmi,“ řekl jsem chladným šeptem. Teď už to nešlo skrýt. Potřebovala ode mě něco a já viděl, jak moc mě nechce prosit. Bylo to jako kapitulace. Přesně to to bylo.

V koutku duše jsem si ji představoval, jak kapituluje jiným způsobem – potichu, beze slova, prostě mě nechá převzít kontrolu. Nechá mě určovat tempo jejího těla. Tuhle myšlenku jsem zapudil.

Je to Seraphina Fringeová – nejlepší kamarádka Genevieve – očividně není můj typ – až moc se utápí ve svých citech. Rozhodně to není materiál na nezávazný flirt.

„Ale no tak,“ vložila se do toho znovu Genevieve a ruka jí zavadila o mou paži tím známým způsobem, který na mě nikdy nefungoval. „Vím, že máš práce nad hlavu, ale nemohl bys tam vtesnat naši malou Seru?“

Neuniklo mi, jak se Seraphinin obličej změnil. Rty se jí sevřely a viděl jsem, jak nenávidí, když se o ní takhle mluví svrchu.

„Fajn,“ řekl jsem, jen abych ze sebe dostal Genevievininy ruce. „Zastav se později v kanceláři. Předpokládám, že tě tam někam vmáčknu.“ Zopakoval jsem Genevievinina slova, abych dal jasně najevo, že jí dělám laskavost. V obličeji jí škublo podrážděním. Snažila se to skrýt, ale mně to bylo jedno.

„Děkuju, miláčku,“ zašvitořila Genevieve a odměnila mě dalším polibkem – tenhle trval o něco déle, než bylo nutné. Genevievininy ruce mi přejely po límci a upravily ho, jako by si mě chtěla přivlastnit. Ale viděl jsem Seraphinu, jak se dívá a snaží se to ignorovat. Odvrátila se a obličej jí trochu zrudl. Jako bych skoro slyšel její myšlenky, i když neřekla ani slovo.

— Věděl jsem, že to nesnáší.

S něčím bojovala. S něčím, co si nechtěla přiznat.

Věděl jsem, že do mě byla na střední zabouchnutá. Párkrát jsem ji přistihl, jak na mě zírá, zachytil jsem ten způsob, jakým její pohled prodléval o zlomek sekundy déle. Dokázal jsem si jen představit, o čem tehdy snila – jak pravděpodobně snila o tom, že bude se mnou, tak jako spousta jiných holek. Ten oheň, který po mně metala, nemohl být jen vztek – bylo v tom něco víc. Muselo být.

Chtěla mě.

Ale tahle slečna Čistotná by to nikdy nepřiznala.

Jsem přece snoubenec její nejlepší kamarádky. Jsem v podstatě zakázané ovoce.

„Díky,“ zamumlala, když jsem se chystal k odchodu. Její hlas zněl skoro až neochotně.

Otočil jsem se a pohledem jsem sklouzl k jejím rtům.

Bojoval jsem s hlubokým nutkáním ochutnat ty její plné rty ve tvaru srdce.

Alariku, ona je moc sladká, moc nevinná, moc dobrá pro tebe. Nikdy by nezapadla do tvého světa – tvého chladného, temného světa.

„Zatím, Fringeová,“ ušklíbl jsem se. Ona se zamračila.

Odcházel jsem s jedinou myšlenkou v hlavě.

Mohl bych ji to naučit.

Mohl bych ji vtáhnout do svého temného světa.

Mohl bych ji naučit, jak být holkou Alarika Vanea.