Pohled Alarika

Probudily mě Silasovy neustálé telefonáty, následované textovou zprávou, ze které křičela jeho frustrace:

Jak to vypadá s Beaumontem?

Ten chlap má být na dovolené, ale tady mě jako vždycky terorizuje.

Nic nebylo důležitější než jeho drahocenné účty.

Obzvlášť Beaumont – už měsíce mi prokluzoval mezi prsty a na ničem jiném nezáleželo – ani na dohodě s Vortexem, kterou jsem včera uzavřel. Ne, pro Silase byl účet Vortexu jen malá ryba v oceánu. Beaumont byl klíč, ten krok blíž k získání účtu Davenportových – Velryby – největšího účtu pro Vane Global.

Poslední návrh neprošel, a pokud selže i ten příští, budu muset vyhodit celý kreativní tým a nahradit ho lidmi, kteří dokážou skutečně něco dodat. Hlavou se mi honil tucet scénářů a najednou se všechno zastavilo, když jsem uviděl – ji.

Seraphinu Fringeovou. Aurelii.

Měla skloněnou hlavu, oči přilepené k telefonu, naprosto nevnímala svět kolem sebe, přesně jako včera v mé ložnici, když tančila bez jediné starosti. Pohybovala se s tou neúmyslnou grácií, jako by jí patřil každý neohrabaný krok, ztracená v čemkoli, co nutilo její prsty létat po obrazovce.

Sakra. Ona tu na léto fakt zůstala.

Moje oči jsou na ní přikované a celé mé uvažování se přesouvá z dohody s Beaumontem na – ni.

Nic mě nemělo odvést od Beaumonta, ale jí se to nějak povedlo.

Býval jsem jí nekonečně fascinován.

To je moje velké tajemství. Nikdy bych to nikomu nepřiznal – dokonce ani sobě, ne doopravdy.

Od prvního dne, kdy jsem ji uviděl – jak stojí vedle ředitele Tristana na hodině angličtiny, s tím plachým brooklynským úsměvem – něco do sebe zapadlo. Nebylo to jen tím, jak vypadala. Byly to její velké hnědé oči, ten oheň skrytý za jemným brooklynským přízvukem. Moje tělo zareagovalo okamžitě, ale bylo to víc než jen fyzické. Moje mysl začala divočet s myšlenkami, kterých jsem se nemohl zbavit, myšlenkami, které měly daleko k cudnosti. Myšlenkami na to, jak by vypadala bez uniformy. Nebo jaké by to bylo mít ji pod sebou, její spodní ret mezi mými zuby, její teplou kůži přitisknutou k mé, její vlasy zamotané mezi mými prsty, jak si ji přitahuji blíž…

Byla to ta nejpodivnější chemie.

Podivná proto, že jsem o Seraphině Fringeové v žádném případě neměl takhle přemýšlet.

Ale i tak ty fantazie přicházely. Nemohl jsem si pomoct a představoval si ji – s rozpuštěnými vlasy, jak si ji přitahuji k sobě a líbám ji, dokud nemůže dýchat. Představoval jsem si své ruce mezi jejími stehny, jak ji dráždím, dokud mě nebude prosit, abych pokračoval.

Ale byly to jen fantazie. Nikdy jsem podle nich nejednal. Nemohl jsem. Ne když jsem byl synem Silase Vanea a ona byla Seraphina Fringeová.

Ona je zelená. Já jsem modrý. Ona věří na lásku a pohádky. Já věřím na kontrolu a výhody. Jsem syn Silase Vanea – chladný, vypočítavý. Ona je ta sladká holka s velkýma očima z Brooklynu. A pak je tu ta očividná společenská propast mezi námi. Celý ten zatracený svět to viděl.

Silas by přišel o rozum – udělil by mi jednu ze svých chladných lekcí, kdybych tu hranici někdy překročil, a Genevieve by neztrácela čas a hned by si pouštěla pusu na špacír.

Takže jsem si ty divoké, zakázané fantazie uspokojoval tím, že jsem ji provokoval. Šikana byl nejbližší způsob, jakým jsem si ji mohl přivlastnit – vyvolat reakci – jakoukoli reakci – bylo to jediné, co mě drželo od toho, abych s ní prozkoumal své nejdivočejší sny. Její oči blýskající tím ohněm, rty semknuté, jak se bránila… To bylo nejblíž, co jsem se kdy dostal ke skutečnosti.

V mém světě jsme Seraphina Fringeová a já – nemožní, alespoň v očích všech, na kterých záleželo.

Ale teď jsem starší. Jiný. Více se ovládám. Mám víc způsobů, jak dostat to, co chci.

Teď už se blíží a já bych měl uhnout, ale neudělám to. Není to jen tím, že do mě za chvíli vrazí, nebo že její běžecký outfit obepíná její tělo způsobem, kterého se snažím si nevšímat. Je to něco jiného. Přitažlivost, kterou jsem roky necítil. Způsob, jakým se mi kdysi dostávala pod kůži, způsob, jakým jsme jako by nikdy nedokázali zůstat mimo sféru vlivu toho druhého.

Teď jsme jen palec od sebe. Její telefon je stále jejím světem, vlasy se jí lepí na vlhké tváře, rty se jí neslyšně pohybují, jak píše. A pak – bum.

Vrazí přímo do mě, hlavou mi narazí do hrudi s tichým zaduněním. Telefon jí vyklouzne z ruky a houpe se na poutku, jak zavrávorá zpět.

„Sakra!“ zamumlá a ruka jí vyletí k čelu.

Nakloním hlavu a předstírám falešnou starost. „Víš, vážně by ses měla naučit přestat vrážet do lidí.“

Její oči vystřelily nahoru, ostré, ohnivé. Ten pohled. Bože, ten pohled mi chyběl.

Přidrží si ruku na čele a mračí se na mě. „Mohl jsi uhnout,“ vyštěkla.

Pokrčil jsem rameny a založil si ruce na prsou. „Ty jsi ta, co byla přilepená k telefonu. To se mám cítit špatně, že ti stojím v cestě?“ Zvednu obočí a opřu se do toho napětí.

Odfrkla si a vykročila blíž, bradu zvednutou tím vzdorovitým způsobem, který tak dobře znám. „Viděl jsi mě přicházet. Mohl jsi uhnout. Nemusel jsi tam jen tak stát.“

Můj úšklebek se prohloubil, protože je úžasné, jak se mi takhle dokáže postavit. „Předpokládáš, že mi na tobě záleží natolik, abych se ti vyhýbal. To je milé.“

Kousla se do rtu a snažila se potlačit jakoukoli urážku, která se v ní rodila. Pak najednou vypálila. „Včera jsi taky neodešel. V pokoji Genny. Jen jsi tam stál a pozoroval mě… ve velmi soukromé chvíli.“

Ušklíbl jsem se a bez mrknutí oka se jí podíval do očí. „Pokud si dobře pamatuju, ty jsi byla ta v mém pokoji. Navíc v ručníku. Jak moc soukromé to mohlo být?“

Čelist se jí zatnula, tváře jí zrudly. Otevřela pusu, ale nejdřív z ní nic nevyšlo. „Byla jsem v pokoji Genevieve,“ vyprskla nakonec, „a nečekala jsem publikum.“

„A já jsem nečekal představení,“ odsekl jsem. „A k tomu ještě mizerné.“

Rána zasáhla cíl. Viděl jsem to. Celé její tělo ztuhlo, připravené k boji. Byla jiná. Už se neschovávala, ani nekoktala jako na střední škole.

„Jsi nesnesitelný,“ zamumlala a zavrtěla hlavou.

„A ty jsi hrozná tanečnice,“ rýpl jsem si a udělal krok blíž. „Na ten tvůj potaneček po sprše se bolelo i dívat. Měl jsem zavolat policii na měsíční chůzi, aby tě na místě zatkli.“

Založila si ruce na prsou a rty sevřela tím divokým způsobem, který jsem miloval. „Můj tanec po sprše není hrozný!“

A je to tu. Ten oheň. To je to, co mi chybělo – a způsob, jakým se teď bránila, způsob, jakým vyrostla, si nejsem jistý, jestli mi to připadá víc otravné, nebo víc… přitažlivé.

Naklonil jsem se blíž a užíval si, jak se naježila, jak na ni pořád působím. „Ó, je. Taneční policie by ti nasadila pouta. A policie na měsíční chůzi? Doživotní zákaz. Kvůli veřejné bezpečnosti.“

Její rty se pootevřely, jako by chtěla říct něco dalšího, ale slova jí odumřela v hrdle, když k nám doklusala Genevieve, naprosto nevšímajíc si celé scény.

Seraphina se však tvářila, jako by mě mohla upálit těmi dýkami v očích. Tváře má rozpálené, dech zrychlený a já si nemohl pomoct a představoval si, jaké by to bylo ji teď hned políbit, donutit ji zapomenout na všechnu tuhle frustraci a proměnit ji v něco jiného. Něco živelného, něco skutečného.

Něco mezi námi bylo. Vždycky bylo.

A poprvé po tolika letech už jsem to nechtěl ignorovat.