Znovu vykřiknu, zakryju si hlavu a skrčím se co nejníž, přičemž nohama sklouznu po zadním sedadle a kopnu Malavitu Sovrana do stehna –

„Jeď, sakra, Finniane!“ zařve Malavita Sovrano, „jsou nám v patách!“

„K zemi!“ zakřičí Malavita Sovrano, sehne se a vrhne se na mě, zatímco Finnian Sullivan prudce strhne auto doprava, až pneumatiky na silnici zakvílí.

Myslím, že tehdy jsem začala křičet, schoulila se do klubíčka a mumlala modlitby, které jsem neříkala od základní katolické školy a kterým jsem tehdy ani moc nevěřila. Ale teď prosím kohokoli, kdo by tam mohl poslouchat, aby mi, prosím, prosím, zachránil život.

Střelba ustane a já cítím, jak se ze mě váha Malavity Sovrana zvedá. Začnu zvedat hlavu, ale najednou se celé naše auto nakloní na stranu a já poznám, že do nás někdo zezadu narazil.

„Sakra, zahni, Finniane!“ křičí Malavita Sovrano a zběsile pálí z rozbitého okna další rány.

„Nemůžu – není kam –“

„Na 42. ulici!“ zařve chlap na místě spolujezdce, jeho hlas je frustrovaný a ostrý strachem.

„Jdu na to!“ vykřikne Finnian Sullivan a strhne volant tak prudce, že se celé auto nakloní doprava –

Auto vyjede na dvě kola a já strachem vykřiknu, jak moje tělo klouže přes zadní sedadlo. Za okny blikají světla a troubí klaksony, protože Finnian Sullivan právě odřízl celou kolonu aut, aby mohl zahnout.

Můj výkřik přejde v jekot, jak se ocitám ve vzduchu, ale najednou mě popadnou ruce. Jedna mě chytí v pase a druhá mi vyletí k hlavě a zakryje mi lebku vteřinu předtím, než by narazila do skla okénka –

Lapnu po dechu a vyvalím oči, když se ocitnu v klíně Malavity Sovrana. Při pohledu do jeho tváře si uvědomím, že kdyby tam nebyla jeho ruka, aby ten náraz o sklo utlumila, můj mozek by teď byl rozstříknutý po celém autě.

Hledím mu s vytřeštěnýma očima do tváře, kterou mám najednou tak blízko u své.

Naše SUV dopadne zpět na všechna čtyři kola a letí ulicí, přičemž se zběsile proplétá mezi auty. Malavita Sovrano plynule kleje, odtrhne pohled ode mě a podívá se na Finniana Sullivana. Potřese rukou, aby zahnal bolest.

„Ztratili jsme je!?“

„To mi řekněte vy, šéfe!“ zavolá Finnian Sullivan přes rameno a Sovrano se – se mnou stále v klíně – vytočí a podívá se zadním oknem ven. Podívám se taky, ale...

Vidím jen taxíky a sedany.

Po nich ani stopy.

„Prozatím,“ zavrčí Sovrano napjatě. „Prozatím jsme je setřásli.“

Ještě chvíli se dívá, ale pak se jeho tělo aspoň trochu uvolní. Prudce vydechne a otočí se zpátky dopředu. „Rezidence Viale Nero, Finniane,“ řekne teď už klidněji než předtím. „Musíme se na chvíli stáhnout.“

„Jasná věc,“ odpoví Finnian Sullivan a dál jede rychle, ale teď už víc splývá s provozem. Ostatně nic nekřičí „kriminální činnost“ víc než letět městem s rozbitým zadním oknem a unesenou striptérkou.

Dává smysl, že chtějí teď splynout, abychom mohli zmizet. Aby nás nenašel kdokoli, kdo nás z jakéhokoli důvodu honil.

„Prosím,“ vydechnu třesoucím se hlasem – a sama sebe překvapím, když to slovo slyším ze svých úst. Řekla jsem to bez přemýšlení.

Malavita Sovrano ke mně okamžitě obrátí pozornost.

„Můžete si – můžete si to všechno nechat –“ řeknu a ukážu na peníze rozházené po celém zadním sedadle, které lehce poletují ve větru z rozbitého okna. „Jen mě... nechte jít...“

Malavita Sovrano mě dlouho studuje a pak se ušklíbne. „Třetina těch peněz byla ještě před chvílí moje,“ řekne chladným, vypočítavým hlasem. „A vzdal jsem se jich docela ochotně za jeden tanec. Co tě vede k tomu, že tohle,“ kývne směrem k penězům na sedadle a na podlaze, „bude stačit na vykoupení tvé svobody?“

Váham a nevím, co na to odpovědět.

„Seženu – seženu vám víc,“ zamumlám zoufale. „Můžu pracovat –“

Jeho úšklebek se prohloubí, zírá na mě a začne trochu kroutit hlavou, skoro jako by... v nevěře? Nevím – nechápu to. Nedokážu z jeho výrazu nic vyčíst.

„Prosím,“ žadoním tichým hlasem a oči se mi plní slzami. „Prosím, nedávejte mě Donu Valentimu... neprodávejte mě do toho bordelu...“

Sevření Malavity Sovrana kolem mě zesílí a jeho tvář zvážní smutkem, snad i soucitem. A najednou mě k sobě vine, zvedne ruku a jemně mi klouby prstů přejede po tváři, zatímco mi hledí do očí.

„Isadoro,“ zašeptá, a já úplně ztuhnu, když z jeho úst slyším své jméno.

A najednou si na něco vzpomenu. Byla jsem předtím moc roztržitá, ale on mě už jednou Isadoro oslovil, že ano? Poté, co jsem dotancovala...

Je snad nějak spojený i s Valentim?

„Jak...“ zašeptám a zmateně na něj zavrtím hlavou, „jak znáte moje jméno?“

„Isadoro...“ zašeptá, „copak mě nepoznáváš?“

Trochu se odtáhnu a studuji ho. Prohlížím si silnou linii jeho lehce strništěm pokryté čelisti, rovný nos, modrošedé oči pod tmavým obočím... A jak na něj hledím, uvědomím si, že na něm opravdu je něco povědomého, hlavně na jeho očích. Jen se mi to nezdá. Ale nedokážu si spojit co...

„Vy jste Malavita Sovrano,“ zamumlám, zamračím se na něj a nutím svou mysl, aby dala ty kousky skládačky dohromady. Protože mi tu něco uniká, to prostě vím.

„Ano, a dál?“ řekne a povytáhne na mě obočí způsobem, který ve mně vyvolá jakousi vzpomínku. Jak – jak jsem proboha mohla vědět, že to obočí takhle zvedne?

„A vy jste mě... unesl? Abyste se... pomstil? Valentimu? Nebo protože jsem viděla někoho dostat ránu? Nebo...“

Usměje se na mě, teď už široce, a nechá své oči klouzat po mých rysech. „Unesl jsem tě, abych tě chránil, Margherito.“

Oči se mi rozšíří, když z jeho úst slyším svou dětskou přezdívku, a všechno do sebe najednou zapadne.

Vzpomínky se mi v mžiku vrací.

Soumraky pozdního léta strávené běháním po polích s chlapcem, který mi říkal Margherito, podle mé oblíbené květiny.

Půlnoční plížení s mým bratrem do sousedního domu, abychom tam až do úsvitu hráli deskovky s klukem, co tam bydlel – a který mě naučil hrát poker.

Tisíce zimních odpolední, kdy jsme stavěli sněhové pevnosti s mým bratrem a jeho smějícím se, modrookým nejlepším kamarádem...

„Cristiano,“ vydechnu a prsty se mi zaryjí do látky jeho košile. Zírám na něj bez mrknutí, jako by měl zmizet, kdybych z něj jen na vteřinu spustila oči – jako bych ho měla znovu ztratit, tentokrát už navždy.

„Ahoj, maličká,“ zamumlá a jemně mě pohladí po tváři. „Už z tebe oči nespustím.“