V duchu vysílám tichou modlitbu díků Dantemu Rossimu, zatímco upaluji pryč, svírám své peníze a vrhám se za závěs v zadní části baru.

Za sebou slyším křik a zvuk, který zní jako rána pěstí do masa –

Bože, doufám, že je Dante Rossi v pořádku –

Ale není čas se o něj bát.

V polovině chodby zaslechnu další výkřik a najednou mi dojde, že do šatny se nedostanu, aniž by mě ti dva hajzlové viděli, pokud mě začnou honit. Udělám tedy bleskové rozhodnutí, popadnu kliku od málokdy používaného přístěnku, o kterém vím, že tu je, rozrazím ho a vpadnu dovnitř.

Najednou se v klubu rozlehne zvuk. PRÁSK! PRÁSK!

Lapnu po dechu a přitisknu si ruce na uši. Bože, znělo to, jako by v klubu někdo odpálil ohňostroj – nebo jako výstřely.

Ve VIP salónku propukne vřava a holky v šatně začnou taky křičet a panikařit.

Ztěžka oddychuji, tisknu se hlouběji do tmavého přístěnku a poslouchám dusot nohou na chodbě, jak se všichni snaží utéct ven.

„Musela jít do šatny!“ zařve hluboký hlas přímo za dveřmi přístěnku. Kousnu se do rtu a zaplaví mě naděje, protože to znělo jako ten velký chlap.

„Co tu sakra děláte v mým klubu?!“

Dech se mi zastaví v hrudi. Naděje je pryč, protože tohle je Pietro, můj manažer – a zastavil se přímo před dveřmi přístěnku. „Vypadněte odsud! Tohle je slušnej podnik – nemůžete sem vlítnout a –“

„Poslouchej, ty sráči,“ zavrčí ten velký chlap. Nemůžu si pomoct a nahlédnu škvírou ve dveřích. Ten hromotluk popadne Pietra za límec a zatne biceps tak, že Pietro v podstatě visí na jeho pěsti a nohama hrabe naprázdno nad podlahou.

„Tady si budeme dělat, co chceme, jasný?“ vyštěkne ten brutální chlap a nakloní se tak blízko k Pietrovu obličeji, že ho poprská slinami.

Zblednu, když ten mafián vytáhne ze saka pistoli a namíří ji přímo na Pietrovu hlavu. „Teď,“ řekne nebezpečně tichým hlasem. „Mi ukážeš, kam ta holka zmizela.“

„Tudy –“ vypískne Pietro a obličej mu zrudne strachy a nedostatkem vzduchu. „Ukážu vám to –“

Potichu Pietra proklínám za to, že je zrádce jako Julian Vesper – i když upřímně, s pistolí u hlavy to asi není úplně fér mu to vyčítat.

Ten velký chlap Pietra spustí na zem a Pietro vystřelí vpřed a vede ho k šatně.

Najednou vyjeknu a hlava mi vyletí vzhůru, když zaslechnu další dva výstřely a dveře se rozletí.

Oči mám vytřeštěné hrůzou a čekám toho hromotluka nebo jeho menšího, úlisného kumpána –

Ale tenhle muž – není ani jeden z nich – má tmavé vlasy, které mu padají do očí, a já překvapeně zalapám po dechu, když uvidím, že má košili od krve.

„Pojď, Piccolo,“ vyštěkne ten muž suše, sáhne do přístěnku a trhne mnou za zápěstí, až zavrávorám ven na chodbu.

Při cestě z přístěnku o něco zakopnu a okamžitě otevřu pusu, když zahlédnu tělo ležící ve dveřích šatny, kolem jehož hlavy je spousta krve –

Z téhle dálky to nevidím úplně jasně, ale vydechnu, protože bych přísahala, že je to ten velký hromotluk, co mě honil.

Ale než se stihnu podívat blíž, ten muž mě narovná, vrazí mi ramenem do břicha a já se ocitám ve vzduchu. Hodí si mě přes rameno a paží mě pevně tiskne za stehna. Drží mě pevně a začne rázovat zpátky do klubu.

„Pusť mě!“ křičím a buším ho do zad, jak to jen jde, s rukama stále plnýma peněz.

On se jen frustrovaně zatřese a snaží se mě přimět, abych zmlkla a přestala se hýbat, zatímco prochází celým klubem, kde hosté i tanečnice křičí a prchají ke dveřím.

Křičím s nimi, má slova splývají s jejich, ale tenhle muž mě naprosto ignoruje.

Mé výkřiky jsou zoufalé, jak dál buším tomu chlapovi do zad – kdo to je!? Pracuje pro toho mafiánského Dona, co mě koupil – veze mě do toho bordelu!?

Zmítám se a kopu, ale najednou úplně ztuhnu šokem, když mě ten chlap vší silou plácne dlaní přes můj skoro nahý zadek. „Buď v klidu, Piccolo,“ přikáže se smíchem, ale jeho hlas je chladný. „Děláš to mnohem těžší, než je nutné.“

Stále ještě v šoku lapám po dechu, když mě vynese přímo hlavními dveřmi ven.

Otáčím hlavu na obě strany a snažím se zjistit, kam mě bere, když vtom přímo před klubem smykem zastaví černé SUV. Muž, který mě nese, nezpomalí, obejde auto, rozrazí zadní dveře a prostě mě hodí dovnitř.

Zabouchne za mnou dveře a já se zadýchávám, hlava se mi točí úzkostí. Ale znovu vydechnu, když slyším, jak si někdo odkašle, a přitisknu se k domovním dveřím auta, když si uvědomím, že v šeru na zadním sedadle už někdo sedí.

Úplně ztuhnu a očima přejíždím tu postavu, která připomíná spíš dravce než člověka. Muž s širokými rameny se s očividným klidem rozvaluje na sedadle naproti mně, jeho vysoká postava je samý sval a z každého centimetru jeho těla sálá moc.

Ačkoli sedí ve tmě, paprsek světla mu přeběhne přes tvář a odhalí ty modré oči, které poznávám...

Čelist mi klesne, když si uvědomím, že... že je to Malavita Sovrano.

Kdo... kdo je tenhle muž? Proč jsem v jeho autě? Protože... Malavita Sovrano je něco jiného než Don Valenti, kterému teď zřejmě patřím – ve skutečnosti jsou to slavní rivalové. Tak proč...

Najednou nadskočím, když se prudce otevřou dveře u spolujezdce a naskočí ten muž, co mě nesl.

„Sakra, jedem!“ zařve. „Dupni na to, Finniane Sullivane!“

Hlava mi vystřelí k řidiči – to je Finnian Sullivan? – který přikývne a šlápne na plyn, až auto od klubu vystřelí pryč.

Teď se začínám třást, jak zimou zvenčí, tak strachem –

Kdo jsou tihle muži?

Co po mně chtějí?

Budou... budou mě nutit, abych...

„No, Piccolo,“ řekne ten muž na druhé straně auta a já k němu okamžitě obrátím oči. Jeho hlas divně zdůrazňuje mé umělecké jméno, jako by věděl, že je falešné. „Dneska večer jsi mi teda nadělala hromadu problémů. Budeme muset –“

Jeho slova však přeruší obrovský náraz a můj výkřik, jak se zadní okno auta roztříští a vzduchem se rozlehne zvuk výstřelů.