„Dobře,“ odsekne rázně Arturo a vytrhne mi ručník z ruky, i když jsem zrovna začala. Lehce nesouhlasně odfouknu, ale on na mě mávne, ať jdu k lince vzadu za barem, a popadne pár slánek a pepřenek.

Zamračím se. Trochu mě mate, co se děje, ale nic neříkám.

„Takže,“ spustí, jakmile jeho pohled zkříží s mým, a to s vážností, která překonává jeho jinak typicky vážný výraz. „To, co ti teď řeknu, není zr