Federico Moretti se také vyškrábe na stoličku, zatímco já sevřu čelisti, abych zadržela slzy, a začnu jim oběma nakládat na talíř, zoufale toužíc udělat pro ně něco laskavého, i když mě pronásleduje vědomí, že nic, co udělám, nemůže ten dnešní smutek nijak zmírnit. Děti jsou také zticha, jen odpovídají na mé otázky, jestli chtějí mléko a kečup – na obojí kývnou –, a pak se potichu pustí do jídla.