„Musíš jíst,“ pokrčím rameny. „Nakrmila jsem děti. Právě do sebe tlačí krabici zmrzliny.“

Zasměje se, upřímně a mírně, a pak si překvapeně přikryje pusu rukou – jako by to bylo poprvé od chvíle, kdy se dozvěděla o jeho smrti. Jako by si ani neuvědomovala, že toho je ještě schopná. „To je dobře,“ zamumlá a přikývne. „Jsem... totálně v prdeli. Děkuju, žes je nakrmila.“

„Proč si nedáš chvíli pauzu,“