Gianna:

Vešla jsem do Silvercrestu, sídla, které jsem kdysi nazývala domovem. Sídla, ze kterého jsem byla před pěti lety vyhoštěna.

Flashback:

„Mohla jsi proti tomu rozvodu bojovat. Měla jsi bojovat proti tomu, co chtěl...“

„Nehodlala jsem bojovat o muže, který se mnou zjevně nechtěl mít nic společného!“ řekla jsem a přerušila matku. Můj otec, který scénu mlčky sledoval, dvakrát poklepal rukou o stůl. Netušila jsem, že ho vidím naposledy. To poslední, co bych čekala, bylo, že v tom zůstanu úplně sama.

„Jsi jeho manželka. Na tom, jestli s tebou něco chtěl, nebo ne, nezáleželo. Svazek mezi vámi byl posvátný a TY jsi měla bojovat, aby vydržel. Ale ne, Gianna si musí prosadit svou, musí dělat všechno, co si MY nepřejeme,“ vyštěkla na mě matka.

Luna Regina Moretti, manželka mého otce a Luna, byla žena, která nesnášela, když se věci vyvíjely jinak, než chtěla. A když se tak stalo, projevovala hněv, se kterým by se žádný muž nechtěl potýkat.

„Ten muž mi přinesl rozvodové papíry, co jsem měla dělat? Říct mu, že s ním chci být? Navzdory všem těm urážkám jsi čekala, že s ním budu chtít zůstat?“ zeptala jsem se, vyvedená z míry matčinou přímostí.

Její oči se do mých zabodly na příliš dlouhou vteřinu, než vstal můj otec, který se rozhodl zasáhnout a bránit svou družku.

„Vaše manželství nebylo z lásky ani pro potěšení,“ řekl a ani na vteřinu neucukl. „Měli jste své povinnosti a ani jedna z nich nebyla naplněna...“

„Já jsem svou část loajality, úcty a lásky k němu naplnila. Pokud to on odmítal vidět...“

„Luna má dát svému Alphovi dítě,“ skočil mi do řeči. Musela jsem bojovat s nutkáním podívat se na své břicho, protože mé dítě bylo to jediné, na co jsem dokázala myslet. Ani jsem nevěděla, proč jsem se rozhodla si ho nechat, ale hluboko uvnitř jsem cítila, že na potrat bych stejně jít nedokázala. To nebylo nic pro mě. „V tom jsi selhala, stejně jako jsi selhala ve své roli Luny a matky jeho jediného dědice.“

Na okamžik jsem zmlkla a dívala se na své nohy, cítila jsem se naprosto beze slov. Ani jsem nevěděla, jak mám reagovat; jen jsem věděla, že tohle bylo to poslední, co jsem od nich čekala.

Můj pohled se střetl s Matteovým, a i když jsem věděla, že chce něco říct, zavrtěla jsem hlavou a zastavila ho. To poslední, co jsem chtěla, bylo, aby se kvůli mně zapletl do nekonečných problémů.

„Okamžitě opustíš tuhle smečku,“ řekl můj otec, Alpha Carlo Moretti, a mně se sevřelo srdce. „Jako příkaz Alphy si nepřeji, abys přišla ani na můj pohřeb. Co se děje mimo mou smečku, mě nezajímá. Co se s tebou stane po mé smrti, mě nezajímá. Ale dokud žiju a dýchám, nevkročíš na území smečky, rozumíš mi kurva?!“

Konec flashbacku.

„Mami, ty jsi tady dřív bydlela?“ zeptal se můj syn Milo a vytrhl mě z myšlenek. Podívala se na něj a navzdory bolesti, kterou jsem cítila, jsem s úsměvem na tváři přikývla.

Bylo dobré být doma. Představa, že sem přijedu, byla sice absurdní, ale vzhledem k tomu, že Matteo za mnou přijel osobně, věděla jsem, že jeho slovo nemohu porušit.

„Ano, zlato. Když byla maminka mladší, bydlela tady,“ řekla jsem a jemu se rozšířily oči.

„Je to hrozně velký,“ prohlásil a já se zasmála a pohladila ho po zátylku. Silvercrest byl skutečně obrovský; dědictví po mém dědečkovi, který ho získal od svého otce, a sídlo se rozrůstalo spolu s naší smečkou.

„To ano! Ani nespočítám, kolikrát se tu tvoje maminka ztratila. Ale po čase si zvykneš,“ řekla jsem a on našpulil rty.

„My už nepojedeme domů?“ zeptal se a můj pohled změkl.

„To bude záležet na tom, jak se věci vyvinou, piccolo lupo. Bez ohledu na to budeme šťastní s jakoukoli volbou, kterou uděláme, platí? A slibuju ti, že o tom nebudu rozhodovat sama. Nejdřív si o tom promluvíme a pak uvidíme, co se stane,“ řekla jsem tiše a v duchu si slibovala, že z něj vychovám silného vlka.

„Ano, mami,“ odpověděl a já se usmála. Prohrábla jsem mu vlasy prsty, než se dveře otevřely a objevil se Matteo, moje opora a nejlepší přítel. Bez ohledu na potíže a bez ohledu na to, kolikrát ho otec varoval, si vždycky našel způsob, jak mě navštívit, když jsem byla pryč.

„Strejdo Matteo!“ vykřikl Milo radostně. Rozběhl se k němu a Matteo se usmál a zvedl ho do náruče. Pevně ho objal a já se při tom pohledu usmívala, zatímco jsem k nim kráčela.

Matteo mého syna postavil na zem a pak mě objal. To objetí mi nesmírně chybělo. V dobách, kdy jsem byla úplně sama a vyčerpaná, se mi stýskalo po rodinné náruči. A skutečnost, že mě navzdory své bolesti zavolal a chtěl, abych byla po jeho boku po otcově pohřbu a během jeho obřadu, pro mě znamenala hodně.

„Vítej doma, sorella,“ řekl – sestra. Rozhlédla jsem se po místě, kde jsem vyrůstala.

„Je dobré být doma, fratello,“ – bratře.