Pohled Doriana:

Jsem Lycaonian. Máme dvě podoby. Lidskou podobu a lycaonskou podobu. Jsem druhý syn krále Lycaonie. Mám staršího bratra, jmenuje se Reid.

Ležím v posteli. Jsem příliš líný vstát. Vzhlédl jsem a zíral do stropu. Být korunním princem Lycaonie neberu nijak vážně. Chci prostě žít normálně. Můj bratr je tak pracovitý, opravdu chce převzít otcův trůn. Chce vést Lycaonii. Ale já? Mně je to jedno.

„Vaše Výsosti Doriane. Snídaně je připravena!“ křikla naše služebná za dveřmi mého pokoje. Zkřivil jsem ústa a poškrábal se na hlavě. „Vážně se mi nechce vstávat,“ zamumlal jsem. Vstal jsem z postele a přešel k velkému zrcadlu. Podíval jsem se na svůj odraz, jsem opravdu fešák jako vždycky! Zaujal jsem různé pózy. Jsem do své lidské podoby tak zamilovaný! Ehm, ano, většinou jsme v naší lidské podobě. Nežijeme v lidském světě, žijeme ve svém vlastním světě, ale máme portál, který tam vede.

Poté, co jsem se prohlédl před velkým zrcadlem, jsem zamířil ke dveřím a opustil svůj pokoj. Šel jsem, dokud jsem nedošel do naší jídelny. Oči se mi rozšířily, protože tu máme spoustu hostů a všichni na sobě mají společenské oblečení. Co se to děje? Pohlédl jsem na svého otce a on mě probodával pohledem! Podíval jsem se na sebe a zjistil jsem, že mám na sobě jen boxerky! Zakryl jsem si partie pod pasem a pak ke mně přiskočily naše služebné a zahalily mě do velkého ručníku. Odtáhly mě pryč a pomohly mi převléknout se do společenského oděvu.

Nevím, co se děje! Když jsem se dal do pořádku, vrátil jsem se do jídelny a posadil se vedle svého bratra. Kývl na mě a usmál se. Rozpačitě jsem mu úsměv oplatil, protože to byla vskutku trapná chvíle!

„Dobrá! Dorian je teď tady! Nejprve se najezme, později něco oznámím,“ řekl můj otec. Prohlédl jsem si všechny přítomné a ti začali jíst, jak přikázal. Po několika minutách se můj otec postavil. Všichni se zastavili.

„Dnes oznámím, kdo se stane mým nástupcem,“ zahájil otec svůj projev. Já to samozřejmě nebudu. Pro takovou pozici se nehodím. Pokračoval jsem v jídle.

„Je to Dorian!“ oznámil. Cože, já? Zaskočilo mi a služebné mi přinesly sklenice vody. Napil jsem se a vstal. „Proč já? Měl by to být Reid!“ vykřikl jsem. Podíval jsem se na Reida a ten ani nemrkl. Očekává se, že to bude Reid, tak proč já?

Můj otec se zasmál. Podíval jsem se na něj. „Protože jsi to ty, Doriane.“ Řekl jen to. Všichni si šuškají a z výrazů jejich tváří poznám, že i oni si kladou otázku, proč právě já. Nejsem ani zodpovědný, ach otče, proč?

„Je to konečné rozhodnutí. To je pro dnešek vše. Nyní můžete odejít, nebo dojízt své jídlo.“ Otec dokončil své oznámení a poté opustil jídelnu.

Nemohl jsem uvěřit tomu, co se právě stalo. Je mi mého bratra líto, protože tohle je jeho sen. Podíval jsem se na něj. Postavil se. „Reide?“ zavolal jsem na něj. Otočil se a podíval se na mě. Usmál se. „To je v pořádku, Doriane. Zasloužíš si to,“ řekl svým jemným hlasem. Můj bratr je milý jako vždycky. Pak odešel. Všichni se na mě podívali a odměnili mě potleskem. „Gratulujeme, Doriane!“ řekli sborově. Nevím, co na to říct. Jen jsem se uklonil a pak utekl z jídelny.

Běžel jsem do svého pokoje a převlékl se do něčeho ležérního. Nasadil jsem si kšiltovku a pak vyskočil z okna. Skákal jsem po větvích velkého stromu, dokud jsem nedopadl na zem. Prošel jsem se po našem nádvoří. Je tu mnoho lidí, všichni pro nás pracují. Rozběhl jsem se a znovu vyskočil, abych opustil náš hrad. Šel jsem do města a prohlédl si každého Lycaoniana. Všem se daří skvěle. To jen znamená, že můj otec si jako zdejší král vede na výbornou. Dokážu to také? Nedokážu. Ale otec mi v tomhle věřil. I tak ale nejsem šťastný. Chci si jen navždy hrát a spát.

Pohled Reida:

Zamkl jsem se ve svém pokoji. Stojím a opírám se o dveře. Z očí mi kanou slzy. Cítím je na tváři. Teď nemůžu ani mrkat. Jsem tak překvapený. Proč to nejsem já? Proč Dorian? Udělal jsem všechno, abych se otci zavděčil! Zaskřípal jsem zuby a zavřel oči. „Prostě to nedokážu přijmout!“ vykřikl jsem a rozběhl se k posteli. Padl jsem na ni tváří dolů a rozvzlykal se ještě víc. Dorian byl odjakživa jeho oblíbenec! To je tak nespravedlivé!

Pohled vypravěče:

Dorian se prochází po vesnici. Unavil se a rozhodl se jít do parku. Je tam studna. Posadil se k ní čelem. „Takže tohle je ten portál do lidského světa, co?“ řekl si pro sebe a zadíval se dovnitř. Dorian tam nikdy nebyl. Ale teď začal být zvědavý. „Měl bych tam jít?“ uvažoval.

„Doriane! Vaše Výsosti! Gratuluji!“ křičel na něj někdo zdálky. Dorian se otočil, aby zjistil, kdo to je.

Oči se mu rozšířily a pocítil otrávenost. „To je Macy!“ řekl se zklamaným výrazem. Macy je jedna z dívek, kterým se líbí. Dorian chce utéct. ‚Kam bych se měl podít?‘ pomyslel si. Pak si uvědomil přítomnost studny. Polkl. „Tohle bude poprvé.“ Macy tam nebude moci jít, protože o této studni neví, pro ty Lycaoniany, kterým chybí znalosti o této studni, je to jen obyčejná studna.

Dorian zavřel oči a skočil do studny.