Pohled vypravěče:

Dorian otevřel oči. „Kde to jsem?“ zeptal se sám sebe. Pak vstal a porozhlédl se kolem. ‚Vypadá to, že jsem v parku,‘ řekl si pro sebe.

Pohled Doriana:

Prohlédl jsem si každého tvora tady v parku. V lidské podobě vypadáme opravdu jako oni, ale tito jsou skuteční. Takže je tu večer, co. Pokračoval jsem v chůzi, ale chtěl jsem se zeptat na toto konkrétní místo. Přistoupil jsem k někomu, byla to paní prodávající zmrzlinu. Ach, opravdu? Je zima, ale ona prodává zmrzlinu.

„Kde to jsem?“ zeptal jsem se jí. Usmála se na mě. „Jsme v parku Retiro v Madridu ve Španělsku,“ odpověděla. Jen jsem přikývl. Ach, Španělsko, slyšel jsem, že na tomto místě sněží jen zřídka. Ale proč sněží?

Uklonil jsem se jí a pokračoval v chůzi. Myslím, že jsem došel do města. Je to tu moc krásné. Rozhodl jsem se zaskákat si po budovách. Je to tu opravdu nádherné. Takže toto místo se jmenuje Gran Via. Zrovna jsem to zaslechl od nějakých lidí. My Lycaoniani máme na všechno silně vyvinuté smysly.

Rozhodl jsem se odpočinout si a posadil se na vrchol jedné budovy. Ale pak jsem najednou spatřil malou dívku. Zdá se, že míří doprostřed silnice. Její míč se tam právě odkutálel. Ach, tahle dívka se zabije! Hrozí jí, že ji srazí auto! Ten řidič kvůli hustému sněžení možná pořádně nevidí na cestu! Rozhodl jsem se tam sletět a zachránit ji tím, že ji chytím a odnesu pryč ze silnice. Nepřestávala brečet, ale musel jsem to udělat, je příliš mladá na to, aby zemřela. Poté jsem s ní přistál v parku. Byla tam lavička. Mám na sobě kšiltovku, takže mi neuvidí do tváře. Prostě to nechci. Posadila se a přestala plakat. Otočil jsem se a zvedl pravou ruku na znamení, že musím odejít. „Děkuji, že jsi mě zachránil!“ zakřičela.

Zastavil jsem se, ale neotočil se k ní. Jen jsem se ušklíbl a pak ji tam nechal. Vypadá to, že jsem hrdina, co.

Pohled vypravěče:

Dorian zanechal mladou dívku v parku. Procházel se kolem a pak se někam schoval. Chce se ujistit, že bude v bezpečí, než se vrátí do jejich světa. Pozoruje ji a pak vidí, jak dívka bere do ruky svůj telefon. ‚Vypadá to, že volá rodičům,‘ pomyslel si Dorian, když ji sledoval. Po několika minutách dorazili její rodiče a mladou dívku objali. Dorian se usmál a pak toto místo opustil. Poté spatřil jezero, ale bylo zamrzlé, a zkontroloval v něm svůj odraz. Vidí své lycaonské já. Vidí se v odrazu, protože je úplněk. Podíval se na oblohu a měsíc byl v úplňku a neuvěřitelně jasný. Je to ale krvavý měsíc. „Měsíc je červený,“ zamumlal Dorian.

Dorian se začal nudit a vrátil se do města. Koupil si tam nějaké jídlo a pil pivo. Svět Lycaonie je téměř stejný jako ten lidský, takže to pro Doriana bylo naprosto normální. Po jídle se rozhodl jen tak se potloukat, ale unavil se. „Chci jít spát a vrátit se domů. Ale jak?“ zeptal se sám sebe. Pak se rozhlédl a vrátil se do parku. Poté tam spatřil starou studnu. Zůstal s otevřenou pusou a pak mu došlo, že by to mohla být cesta zpět. „Konečně!“ řekl a usmál se. Skočil do studny.

Po pár minutách je zpět ve světě Lycaonie. Vstal a uviděl, jak je všude kolem rozestavěno mnoho královských lycaonských stráží. „Co se tu děje?“ zamumlal. Dorianovi vrtalo hlavou, proč tu jsou. „Ach, Doriane! Vaše Výsosti!“ zvolal někdo a všichni královští strážní přistoupili k Dorianovi. Dorianovi to přišlo velmi zvláštní. „Jste už dva dny nezvěstný!“ řekl jeden z nich s ustaraným výrazem.

Dorian naklonil hlavu. „Cože? 2 dny? Byl jsem pryč jen 4 hodiny!“ odsekl Dorian. Královské lycaonské stráže ho pak začaly vléct pryč. „Jeho Veličenstvo vás hledá,“ řekl jeden z nich s vážnou tváří. Dorian si povzdechl. ‚Vážně, tohle je tak divné,‘ pomyslel si.

Dorian dorazil na jejich hrad. Král Valerius, jeho otec, seděl na svém trůnu. Dorian byl dotažen přímo před něj. „Otče, omlouvám se.“ Dorian se mu uklonil.

Jeho otec ho probodával pohledem. Pak dupnul nohou a vstal. „My tě tu hledáme a ty sis prostě jen tak hrál v lidském světě? Mohl jsi nám to prostě říct, Doriane!“ vyhuboval mu. Král si z frustrace oběma rukama vjel do vlasů a pak se znovu posadil. Reid je tiše sledoval zezadu z úkrytu.

Dorian se narovnal z úklony. „Bylo to nečekané, otče. Někdo mě pronásledoval, musel jsem prostě utéct.“ vysvětloval Dorian, ale cítí se tak provinile.

Jeho otec, král Valerius, si jen povzdechl. Ale kdosi dorazil a uklonil se králi. Ta osoba se zastavila vedle Doriana.

„Vaše Veličenstvo, jsem zde, protože Jeho Výsost Dorian zasáhl do něčeho v lidském světě,“ řekl onen příchozí.

„Morthos? Proč jsi tady?“ zeptal se král Valerius velmi překvapeně. Dorianovi spadla brada. ‚Morthos?‘ pomyslel si Dorian.

Pak pohlédla na krále Valeria. „Jeho Výsost Dorian zasáhl do smrti člověka v Madridu ve Španělsku,“ řekla Morthos. Poté popadla něco, co vypadalo jako zápisník. „Ta mladá dívka už měla stanoveno datum své smrti, ale Jeho Výsost Dorian ji zachránil a tím zasáhl do chodu věcí. Je to porušení pravidel, Lycaoniani by neměli zasahovat do cyklu lidského světa, obzvláště ne do smrti,“ pronesla Morthos.

Dorianovy oči se rozšířily. Jeho pohled se střetl s pohledem krále. Zavrtěl hlavou. „Otče, já o tom nevěděl! Jen jsem jí zachránil život! Je příliš mladá na to, aby zemřela!“ vykřikl Dorian.

Král Valerius se postavil. „Co se tedy stane mému synovi?“ zeptal se Morthos.

Morthos pohlédla na Doriana. Dorian k ní pomalu obrátil zrak. „Měl by být nyní zabit. Je to výměnou za to, že zachránil někoho, kdo měl zemřít. A opakuji, Lycaoniani by se neměli plést do ničeho v lidském světě,“ řekla Morthos.

„Ne!“ zařval Dorian.

„Je něco, co můžeme udělat? Zaplatím ti nebo ti dám, co jen budeš chtít!“ pokusil se král vyjednávat.

„Dobrá, jelikož mám ráda vzrušení. Jeho Výsost Dorian bude proklet. Po 15 lidských letech musí začít žít v lidském světě a najít si družku. Musí přimět tuto lidskou bytost, aby se do něj zamilovala, a jakmile do něj bude na 100 % zamilovaná, musí ji zabít, jinak připravím o život Jeho Výsost Doriana já,“ prohlásila Morthos.