Kapitola 9:

Pohled onoho Lykaona:

Ti lidé jsou vážně odporní, ale to, co teď vidím, se mi líbí – vypadá to, že je ničím. Zaútočil jsem na oba, okamžitě je zabil a oni se zhroutili na zem. Ale co to? Viděl jsem, že ta žena je stále při vědomí. Pomalu zvedla hlavu a podívala se na svou dceru. „Uteč, Eleno. Schovej se, dokud nevyjde slunce. Vlkodlaci se přes den neukazují.“

Ne! Proč to řekla?

„Mami, prosím, neodcházej!“ křičelo to dítě.

Cítil jsem se tak otráveně a rozhodl jsem se, že to udělám ještě brutálnější. Chci tuhle otravnou ženskou i její harant zabít! Šlápl jsem té ženě na hlavu a rozdrtil ji. Haha, cítím se skvěle! Začal jsem se smát s tlamou dokořán. Ale pak se mi rozšířily oči, protože to děcko mi hodilo míček přímo do tlamy!

Nemohl jsem ho vyndat. Nemůžu dýchat! Co mám dělat! A pak jsem uviděl, že to děcko uteklo! Ne! Ona mi uniká! Musím ji zabít! Ale ugh, nemůžu dýchat! Co dělat! Pak jsem uviděl jejich zeď. Couvl jsem a narazil zády do zdi. Pořád to nešlo ven! Argh! Zkusil jsem to znovu a větší silou. Ack! Teď už je to z tlamy konečně pryč. Lapa jsem po dechu a vážně jsem si připadal, že umírám. Pak jsem pohlédl na ty lidi, co jsem zabil. „Zasloužili jste si to,“ zasyčel jsem.

Opustil jsem jejich dům a procházel se kolem, abych to děcko našel. Kde je? Musím ji zabít před svítáním.

Chodil jsem kolem a pořád volal její jméno. „Eleno? Kde jsi? Chceš se přidat k rodičům v nebi?“

Ulice je tak tichá. Nemohl jsem si vybavit její pach kvůli krvi jejích rodičů. To byla moje chyba! Snažil jsem se ji najít, co to šlo, ale marně! Skákal jsem kolem a vyl. Slunce už skoro vychází, měl bych se vrátit do své staré podoby, ale protože jsem tak zraněný, musím se vrátit do Lycaonie!

Vzdal jsem to hledání toho malého spratka, ale přísahám, že tě zabiju! Vrátil jsem se do Lycaonie jedním z portálů. Pak jsem zaslechl nějaké drby o Dorianovi. Že ten Dorian je korunovaným princem Lycaonie! Nesnáším toho líného lykaonského nástupce!

Šel jsem k doktorovi a nechal si ošetřit rány na hlavě a v obličeji. Opravdu to bolí! Ležel jsem na lůžku pro pacienty a vzpomínal na to, co mi udělala! Fakt tě zabiju! A ten míček, co po mně hodila! Zaryl jsem drápy do postele. „Už je to v pořádku,“ řekl doktor. Dal mi nějaké léky a já si je vzal. Přeměnil jsem se do lidské podoby a rozhodl se jít do baru. Chci si dát pár drinků, než se vrátím do lidského světa. Zabiju tě, Eleno.

Dorazil jsem do baru a vida – Dorian.

Šel jsem k němu a oslovil ho. „Doriane, proč vypadáš tak ustaraně?“ rýpl jsem si do něj a sedl si vedle něj.

„Jedno červené víno, prosím,“ objednal jsem si u barmana s úsměvem.

Dorian se na mě ani nepodíval. Nemohl přestat pít. Podíval jsem se na něj. „Právě jsem v lidském světě zabil dva lidi. Měli jsme dohodu, ale oni ji nesplnili.“ Začal jsem vyprávět, co se mi stalo, protože tu nemám žádné přátele. My vlastně ani přátelé nejsme. Nesnáším ho a on nesnáší mě. Pak mi barman přinesl víno. „Ó, děkuji.“ Poděkoval jsem barmanovi a už jsem se těšil, až se napiju!

„Proč jsi tady, Vaxi? Nejsme přátelé a já tě k smrti nenávidím. Přestaň si hrát na kamaráda!“ řekl mi Dorian chladně do očí! Uchechtl jsem se.

„Haha. Já vím, jasně. Jen mi dělá dobře vidět tvůj ksicht v tuhle chvíli. Slyšel jsem o tobě nějaké drby,“ odpověděl jsem. Ano, slyšel jsem, že Dorian udělal velkou chybu a týká se to lidského světa. Tak jak si s tím poradíš, Vaše Výsosti?

Ale pak mě Dorian popadl za čelist a podíval se mi do tváře svýma planoucíma očima! „Vypadni! Nebo tě zabiju!“

Páni, on se změnil. Začínám být víc zvědavý na to, co Dorian provedl. Odstrčil jsem Dorianovy ruce ze své čelisti a vstal. „Páni, ty ses změnil. Z líného vlkodlačího hodného chlapce ses stal bezcitným vlkodlačím monstrem,“ odpověděl jsem mu s ušklebkem.

Pak jsem se k Dorianovi otočil zády: „Dobře, vrátím se do lidského světa a budu tam dál žít. Ale někoho hledám,“ řekl jsem. Ano, musím se vrátit, protože tam mám spoustu majetku a potřebuju zabít Elenu!

„A žiju si tam ve velkém pohodlí. Jsem tam superbohatý generální ředitel,“ vychloubal jsem se a rozloučil se s ním při odchodu z baru.

Opustil jsem Lycaonii a vrátil se do lidského světa. V mém lidském světě je mnoho žen fascinováno mým šarmem. Šel jsem do své budovy a vešel do kanceláře. Sedl jsem si do křesla a odpočíval. Ale pak jsem si uvědomil, že na odpočinek není čas! Musím to děcko zabít!

Požádal jsem svou asistentku, aby Elenu našla. Moje asistentka mi řekla, že chodila na pohřeb svých rodičů, ale pak v noci zmizela. Promnul jsem si bradu a ušklíbl se. Takže ty se přede mnou umíš schovávat, co? Ale já ti to nedovolím.

Vstal jsem a asistentka mi řekla, že zítra bude pohřeb jejích rodičů. Ale bohužel to není večer. Hmm, tak ji prostě nechám asistentkou unést.

-

Pohled vypravěče:

Následujícího dne Vax čekal, až Elena dorazí. Jeho asistentka se ale do kanceláře vrátila sama. Vaxovi se rozšířily oči. „Kde je?!“ vykřikl a vrazil vší silou do stolu.

Jeho asistentka sklonila hlavu. „Omlouvám se, pane, nemohla jsem ji najít. Musela z Madridu odjet,“ omlouvala se a vysvětlovala.

Vax byl nepříčetný. „Ne! Vypadni!“ zařval na svou asistentku. Asistentka se mu poklonila a opustila kancelář.

„Najdu tě a zabiju tě, Eleno!“ křičel.

Po několika dnech mu asistentka předala nové dokumenty. Položila je na stůl. Vax zkřivil ústa. ‚Hmm, doufám, že jsou to dobré zprávy,‘ pomyslel si. Prolistoval je a pak uviděl Eleniny fotky a polohu. „Takže ty jsi teď v Barceloně! Zabiju tě, Eleno!“ řekl si pro sebe a zlomyslně se ušklíbl.

Vax odcestoval do Barcelony ve své lidské podobě a ve svém soukromém voze. Nikdo netuší, že je Lykaon. „Tady vystoupím. Vy už můžete jet,“ řekl svému řidiči, když zastavili u brány sirotčince. Začínalo se stmívat. Vax se procházel kolem a nesl s sebou výbušninu. I když jsou vlkodlaci v lidské podobě, jsou stále silnější a rychlejší než lidé. Dokázal tedy vyskočit velmi vysoko a vloupal se do pokoje, aby vnikl do budovy sirotčince. Pak uviděl dívky v hale. Viděl jejich záda, protože stál za nimi při pohledu shora. „Elena.“ Přečetl jméno na dresu a myslel si, že je to Elena, ale byla to Adeline, protože si dresy vyměnily. Vax se vycenil zuby a myslel si, že Elenu skutečně zabije. Umístil bombu do rohu a stiskl tlačítko. Bomba vybuchne za 5 minut. Vax se cítil šťastný a díval se na výbušninu. „Sbohem, Eleno. Brzy budeš u svých rodičů.“

Vax opustil budovu a schoval se za velký strom. Slunce zapadalo a on se rozhodl přeměnit do své lykaonské podoby, protože si myslel, že ho nikdo neuvidí. „Všichni za chvíli zemřou a je to tvoje chyba, Eleno! Hahaha!“ řekl si pro sebe a cítil potřebu to oslavit.

Po 5 minutách budova vybuchla. Vax se nezřízeně smál, když sledoval, jak budova exploduje a hroutí se.

Elena, která byla venku, se rozběhla k budově, ale uviděla známé stvoření. Oči se jí znovu rozšířily a tělo se jí začalo třást. ‚Ten vlkodlak!‘ pomyslela si. Ale pak...

„Co se to tu děje?“ zeptala se Eleny paní Ashfordová. Paní Ashfordová a pan Ashford vystoupili z auta. Byli to ti miliardáři, kteří měli adoptovat Adeline. Eleně se rozšířily oči, protože cítila, že si jí Vax brzy všimne. Ale Vax si jich ani nevšiml. Byl příliš zaneprázdněn šíleným smíchem. Elena objala paní Ashfordovou. Ale pak si paní Ashfordová přečetla jméno Adeline na dresu, který měla Elena na sobě. „Adeline?“ oslovila paní Ashfordová Elenu v domnění, že je to Adeline.

Elena si něco uvědomila. Protože byl její život v ohrožení a vlkodlak si myslel, že zemřela, mohla by využít Adelinu identitu, aby zůstala naživu a žila normálně. ‚Promiň, Adeline, musím předstírat, že jsem ty,‘ pomyslela si Elena. Elena se pak podívala na paní Ashfordovou a přitom ji objímala. „Ano, mami. Já jsem Adeline.“