Maren si byla naprosto jistá, že ji ten muž se zlatýma očima zabije, když už to neudělal vlk se stříbrnýma očima, ale jakmile došel přímo k ní, drsný výraz v jeho tváři pohasl.

Stál nad ní, nad místem, kde ležela na zemi, a shlížel na ni ze své neuvěřitelné výšky, protože mu byli s vlkem zcela vydáni na milost. Neudělal však žádný krok k tomu, aby ji zabil, jak prohlašoval před pár vteřinami.

Z úst jí unikl slabý povzdech, jak na oba s hrůzou a zmatkem zírala. Co se to tu dělo?

"Nejsi odpadlík."

řekl jí muž se zlatýma očima a oči se mu ještě víc zúžily.

Rychle přikývla, téměř příliš ohromená na to, aby promluvila. V očích se jí téměř nahromadily slzy nad zjištěním, že pochopil, že pro ně nepředstavuje hrozbu, jak si pravděpodobně původně mysleli, a proto se ji pokusili zabít.

Podíval se zpět na svého bratra ve vlčí podobě a upustil oblečení, které svíral v pěsti, na zem. Vlk je sebral a zmizel v lese. Ozvalo se několik hlasitých nadávek a zapraskání přeměny, které poslalo hejno vyděšených ptáků k obloze.

Pak se z lesa vynořil zvuk kroků. Maren zírala s rukou na prsou, v obavách, co odtamtud vyjde, ale když její oči spočinuly na mužské postavě vystupující z lesa, rty se jí šokem pootevřely.

Byl to skoro přesný klon muže se zlatýma očima. Stejná ohromující výška, silná, široká ramena a přirozeně opálená kůže. Stejné temně černé rozcuchané vlasy, s tím rozdílem, že on je měl o něco kratší. Ale bylo tu něco, co se nápadně lišilo.

Jeho oči zářily stříbrně. Zářivě, krásně stříbrně, přesně jako jeho ďábelský vlk.

A měl na sobě černé kapsáče s černými botami, ale košili měl rozepnutou, což odhalovalo valchu vypracovaných břišních svalů rýsujících se na jeho trupu.

Maren oněměla, zatímco její široce rozevřené oči těkaly mezi tím se zlatýma očima a tím se stříbrnýma očima. Dvojčata, uvědomila si.

Jejich mužská krása brala tak dech, že se její počáteční strach proměnil v něco jiného, co způsobilo, že ztratila hlas. Pak si vzpomněla, že ten se zlatýma očima nazval toho druhého jménem Valen.

Valen. To jméno jí znělo povědomě.

Došel, aby se postavil vedle svého bratra, a řekl:

"Už jsem jí chtěl vyrvat hrdlo, když jsem na ní ucítil pach smečky. Nemá ale svůj vlastní osobní pach, takže nemám kurva ponětí, co by to mělo být zač, Vareku."

Varek. Valen.

Maren lapla po dechu, když jí to najednou došlo. Alfa dvojčata smečky! Nikdy předtím je neviděla, protože byla vždycky zavřená doma kvůli tomu, jakou představovala pro rodinu hanbu. Proto je, ani jejich vlky, nedokázala poznat.

Ale byli to oni. A málem ji zabili?

"Alfové, já jsem z vaší smečky! Nejsem odpadlík, prosím. Chodím touto cestou vždycky cestou ze školy! Můj otec je Beta Vance!"

vykřikla zoufale a vyškrábala se ze země. I když se postavila v celé své výšce, hlava jí sotva dosahovala k jejich hrudníku.

Varek a Valen si vyměnili pohledy a Varek přistoupil blíž, ve zlatých očích se mu zablýsklo varování.

"Kurva mi nelži. Jak to, že jsme tě nikdy předtím neviděli?"

Valen si založil ruce, čímž napnul své bicepsy.

"A proč kurva nemáš žádný pach?"

Maren zoufale toužila se vysvětlit, ale bylo těžké to udělat se dvěma mocnými Alfy tyčícími se nad ní, se silou a schopností zlomit ji vejpůl nebo roztrhat na kusy, kdyby lhala.

Zakoktala se, pak si ale vzpomněla, že její sestra chodí s těmito Alfa dvojčaty. Nenáviděla, když musela zmínit Sloane, kvůli vší té bolesti, kterou jí způsobila, ale teď to bylo nutné.

To bude jediná věc, které by uvěřili.

"Jsem sestra vaší přítelkyně," řekla. "Sloanina starší sestra."

Výrazy na jejich pohledných tvářích se při těch slovech současně změnily. Valen předstoupil, oči smrtelně vážné.

"Co jsi to právě řekla?"

Maren zopakovala:

"Jmenuji se Maren. Můj otec je Vance a já jsem Sloanina sestra. Snažím se jen dostat domů."

Valen tomu odmítal uvěřit. Tón jeho hlasu prozrazoval pochybnost.

"Myslíš si, že nás můžeš jen tak oblbnout zmíněním pár jmen—?"

"Nelže."

řekl náhle Varek a upřeně zíral na Maren. Byl mistrem ve čtení lidí, poznal, když někdo lže nebo předstírá, a v Marenině řeči těla viděl upřímnou pravdu a strach.

Valen se na něj otočil.

"Jak to kurva, že jsme celá ta léta nevěděli, že má naše přítelkyně sestru? Pořád mluví o tom, že je jedináček. Myslel jsem si, že o Sloane kurva víme všechno."

Čím více vteřin ubíhalo, tím naštvaněji Varek vypadal, jak přemýšlel, proč by jejich přítelkyně skrývala fakt, že má sestru.

Proč by kurva lhala?

"Jsem z ní kurva zklamaný."

vycedil Varek a oči mu potemněly. Valen měl na tváři stejně rozzuřený výraz.

"Po celá ta léta, co spolu chodíme, před námi neustále tajila něco takového? Znamená to snad, že nám kurva nevěří?"

Varek zatnul čelist.

"No, já si jsem kurva jistý, že teď nevěřím já jí. A to se má brzy stát naší Lunou, když k nám ani není upřímná."

Hněv z nich vyzařoval ve vlnách, ale Maren se podařilo si úlevně oddechnout, když viděla, že jí nakonec uvěřili. Ale bylo děsivé muset stát tak blízko dvou rozzuřených Alfů.

Nedokázala si představit, jaký bude Sloanin další tah proti ní, jakmile zjistí, že odhalila její lež před jejími chlapci.

Ale prozatím byla prostě ráda, že nebyla zabita pro nic za nic. A Sloane před nimi musela její existenci tajit proto, že byla zrůda a pro rodinu znamenala ostudu.

Lidé ve smečce ji znali jen proto, že vycházela z domu pouze do školy, kdyby toho nebylo, nikdo by ani o její existenci nevěděl.

Její otec vůči ní ztratil veškerou naději a lásku, takže se její domov stal jejím vězením. Vlastně byla víc než ráda, že se do toho vězení teď vrací, po tak těsném úniku před smrtí z rukou nebezpečných Alfa dvojčat.

"Odvedeme tě domů."

řekl Valen. Nebyla to nabídka, takže i když bych se raději vrátila domů sama, neřekla jsem nic, z děsu, abych nezpůsobila, že by svůj vztek na Sloane přenesli na mě.

Varek se rozešel po pěšině a já se ho snažila následovat, ale nohy se mi třásly ze zbytků adrenalinu, který mi pumpoval v žilách z toho děsivého zážitku před chvílí. Valen se zastavil a prohlédl si mě od hlavy k patě.

"Ublížil jsem ti na nohách?"

"N-ne…"

Můj tichý koktavý hlas utichl, když se sehnul a vzal mě do náruče. Bylo to tak nečekané, že se mi tvář okamžitě zalila šokovaným a rozpačitým ruměncem.

Jeho stříbrné oči si mé reakce všimly, ale nijak to nekomentoval. Rozešel se po cestě, s Varekem vpředu. Byli rychlí, protože za tu dobu, co jsem se zuřivě červenala, zatímco se mé tělo tisklo k Valenově teplé hrudi a já nasávala jeho mužský pach, jsme už došli k mému domu.

Varek se vpředu zastavil a ohlédl se na mě v bratrově náručí.

"Jsme tady."

Valen mě jemně postavil zpátky na nohy a já pošeptala tiché poděkování a snažila se schovat svou zčervenalou tvář uvnitř kapuce. Aniž bych se na některého z nich podívala, doslova jsem vyletěla po schodech na verandu a vběhla dovnitř, kde jsem se opřela o dveře.

Dům byl potemnělý, což znamenalo, že doma nikdo není, ale i přes dveře jsem stále cítila jejich nádherné pohledy na sobě.

Rychle jsem se odlepila ode dveří a šla se svalit na gauč, sotva schopná přijmout, co se právě stalo. Alfa dvojčata mě málem zabila v domnění, že jsem odpadlík. Pak mě přivedla domů.

Cože?

A celou tu dobu jsem strávila ve Valenově silné náruči. Bylo neuvěřitelné, že se mi, zrůdě, kdy zkřížily cesty s Alfy. Mýma rozšířenýma očima jsem zírala na své nohy, které se stále třásly.

Ale ze zcela jiného důvodu.

Varek a Valen chvíli zírali na dům, do kterého Maren vešla, než Valen zavrtěl hlavou.

"Opravdu je to Sloanina sestra."

Varek zabořil ruce do kapes a ustoupil.

"Konfrontujeme ji s tím, až ji uvidíme."

Téměř jako na zavolanou začal Varekovi zvonit telefon, což upoutalo Valenovu pozornost.

Oba se podívali Varekovým směrem a viděli, jak z kapsy vytahuje telefon. Zběžně pohlédl na displej a uviděl, že ID volajícího ukazuje jméno Talia.

Zvedl to.

"Ano?"

"Alfo."

Promluvila, hlas stažený sebekontrolou. Kdykoli zněla takhle, Varek věděl, že ji někdo nebo něco pořádně nasralo. V tomto případě to byl podle jejích dalších slov někdo.

"Sloane je tady a má těžký záchvat vzteku. To způsobilo, že se s ní vaše mladší sestra dostala do hádky a teď se to tak vymyká kontrole, že se Sloane chystá vrhnout na Reese a poprat se s ní."

Varek na okamžik zavřel oči, ještě naštvanější, než byl předtím.

Shrnul si vlasy dozadu a poslouchal další slova, která Talia pronesla.

"Není mým úkolem se do toho plést, Alfo. Mám s vaším dovolením zasáhnout?"

"Zabraň pěstnímu souboji, ale nevyjadřuj se k tomu, o čem se hádají. Budeme tam brzy."

Řekl a zavěsil.

Valen si zezadu odfrkl.

"Nech mě hádat, Sloane má zase nějaký záchvat."

"Jo. Pojďme rychle domů. Tohle je naše šance se jí na Maren vyptat."

Vyrazili domů, a když tam dorazili, našli obývací pokoj v rozkladu. Talia byla tam, snažila se krýt Reese, zatímco Sloane stála naproti nim, vlasy jí nezvykle rozcuchaně vlály a její modré oči byly rozšířené hněvem.

"Co se to tu kurva děje?"

zeptal se Varek hlasem prohloubeným nesouhlasem.

Valen se znovu rozhlédl po obývacím pokoji a zvedl obočí.

"Neříkej mi kurva, že jste po sobě holky házely věci. Talio, pod tvým dohledem?"

Talia odpověděla:

"Alfo, dělala jsem, co jsem mohla. Sloane se snažila vyprovokovat rvačku, když jsem tomu zabránila, uchýlila se k házení věcí po Reese."

"Cože?"

vyštěkla Sloane.

"Ne! Proč kurva všechno překrucuješ, co? Ty mrcho, stojíš na straně Reese? Snažíš se to všechno hodit na mě?"

řvala Sloane.

Reese zvolala:

"To je tvůj přesný problém, Sloane. Nikdo se na tebe nesnaží nic hodit, protože jsi to všechno opravdu udělala ty! Celou dobu ses se mnou chtěla porvat, že jo? Proč ze sebe děláš světici jen proto, že jsou tady Alfové?"

Sloane popadla dech a pohlédla na své chlapce.

"Zlatíčka, to má svůj důvod. Byla to Reese, snažila se mi zabránit vejít do domu!"

"Cože? Proč bys něco takového dělala, Reese?"

zeptal se Varek.

Reese obrátila oči v sloup.

"Prosím tě. Dělá hysterické scény pro nic za nic. Trvalo mi trochu moc dlouho otevřít dveře, protože jsem byla v koupelně, a Talia nebyla v domě, a když konečně vešla, napadla mě s obviněním, že žárlím, protože mi přebrala vaši pozornost!"