Konečně byl konec vyučování a Maren se pomalu vlekla za davem spěchajícím po chodbě. Chápala, proč by kdokoli chtěl opustit tuhle pekelnou díru maskovanou jako škola, ale co nedokázala pochopit, bylo to, proč se všichni zdáli tak nedočkaví jít domů.

Její domov byl jen další noční můra. Neustále jí připomínali, jaké je selhání, ale na druhou stranu, ne každý byl na tom jako ona.

Tichým povzdechem se schoulila hlouběji do mikiny a pevněji svírala tašku, jak postupovala vpřed. Skupina sporťáků se vyřítila zezadu a mířila k parkovišti, kam měla namířeno i většina ostatních studentů. Řvali a byli co nejhlasitější.

"Do prdele, zmeškáme ten zápas!"

"Ani hovno, to nedopustím! Kurva, uhněte nám z cesty!"

Prodírali se davem, aby se dostali ven z budovy tak rychle, jak jen to šlo. Maren se instinktivně stáhla dál od jejich hlasů a snažila se jim poskytnout co nejvíc prostoru k průchodu.

Ale bylo to k ničemu. Jeden ze sporťáků ji popadl za ruku a odstrčil stranou tak silně, že ztratila rovnováhu a vrazila bokem do zdi. Tak tvrdě, že okamžitě ztratila dech. Bolestivě vyjekla a málem upadla na podlahu.

"Jsi hluchá, zrůdo? Uhni kurva z cesty!"

zařval na ni mužský hlas a ona sebou trhla.

Další hlas zlomyslně dodal:

"Měl jsi do ní strčit silněji a zlomit jí kost nebo dvě. Nechápu, proč ta kurva chodí do stejný školy jako my, když se nedokáže ani bránit. Ubohá malá děvka."

Maren byla příliš vyděšená, než aby k nim vzhlédla. Jen se třásla opřená o zeď a zírala si na nohy. Naštěstí další ze sporťáků, který zněl, jako by s ní nemohl ztrácet ani vteřinu, zavolal:

"Na to teď kurva není čas, lidi. Padáme, nebo vezmu to auto sám a ty vaše prdele tu nechám!"

"Hej, počkej, kámo!"

Otočili se a odspěchali, takže Maren s hlubokou úlevou ochabla. Když jejich dunivé kroky ustoupily, narovnala se a promasírovala si ruku, která schytala náraz o zeď. Lehce tepala, ale byla to bolest, která měla do hodiny přejít.

Pokračovala v cestě, dokud nevyšla ven. Jako by nestačily její předchozí potíže, ocitla se tváří v tvář Sloane a skupině tří dívek, zatímco štěbetaly a ladně si to kráčely k parkovišti. Oči obou sester se střetly a všechny ztichly.

Maren se pokusila odvrátit a odejít jiným směrem, ale Sloane jí stoupla do cesty, naklonila hlavu na stranu a posměšně se usmála:

"Už jsi dopakala, Maren? Nebo potřebuješ, abych ti dala další důvod k pláči?"

Její hlas byl plachý, když odpověděla:

"Prostě mě nech na pokoji, Sloane."

Sloaniny kamarádky se mezi sebou uchechtly a prohazovaly poznámky o tom, jak slabě, uboze a nešťastně Maren zní. Ignorovala je a znovu se pokusila odejít, ale Sloane jí zablokovala cestu.

Úsměv na její tváři se ještě rozšířil.

"Jasně, nechám tě na pokoji, aby ses mohla jako obvykle projít domů pěšky, sestřičko. Vím, že jsi vždycky silně zapáchala, ale doufám, že ti vlasy od té limonády nebudou smrdět ještě hůř."

Sloane se zahihňala a odkráčela pryč, následovaná svými smějícími se patolízalkami. Maren zavřela oči, zhluboka se nadechla a pokračovala v chůzi. Neušla ani pět kroků, když se za ní ozvalo zapištění pneumatik a Sloanino auto se prohnalo kolem ní v oblaku prachu a málem ji přejelo.

V záchvatu strachu Maren s lapáním po dechu uskočila stranou, zatímco se z auta ozýval smích. Sloane vystrčila hlavu, vlasy jí vlály ve větru a křičela:

"Mohla jsem ti rozdrtit nohy, zrůdo! Příště už takové štěstí mít nemusíš!"

Stáhla hlavu zpátky a dupla na plyn, pneumatiky se protočily a auto prudce vystřelilo vpřed. Nechala Maren stát a kašlat v oblaku prachu a bílého dýmu od pneumatik.

Máchala rukou před obličejem a kráčela vpřed, dokud se prach neusadil a ona nemohla zase normálně dýchat. Nebylo to poprvé, co ji sestra nechala uvíznout ve škole, takže si už dávno našla vlastní trasu, kterou mohla jít domů.

A právě tou trasou se vydala i teď. Bude jí trvat déle, než se dostane domů, než kdyby jela autem, ale alespoň tam byl klid a měla dost času na vlastní myšlenky bez přerušování kýmkoli jiným.

Když zahnula na pěšinu, která vedla lesem, nasála vůni přírody a lehce se pro sebe usmála. Pak ale odněkud zezadu uslyšela zašustění.

Její klidná procházka byla narušena náhlým strachem, když se ohlédla po opuštěné cestě a nic neviděla. Po obou stranách se nad ní tyčil jen obrovský, temný les. Její zelené oči se rozhlédly kolem, ale když nic nenašla, předpokládala, že to nic nebylo.

Takže se otočila zpět a pokračovala v cestě. Jen aby uslyšela hluboké, temné a nebezpečné zavrčení, které jakoby se prodralo samým srdcem lesa, aby udeřilo hrůzou do té nejskrytější části její duše.

Maren ztuhla, oči se jí rozšířily šokem a strachem. Co to proboha bylo? Zpanikařila, když za ní následovalo další šustění.

Vrčení bylo čím dál vražednější. Zapotácela se a uviděla velkého, monstrózně vypadajícího vlka s lesklou temnou srstí, který vystoupil z lesa a cenil na ni své ďábelské tesáky. Spadla jí brada. Jak se kradmo blížil, jeho silná, svalnatá postava se vlnila, a stříbrné oči byly plné jasného úmyslu zaútočit.

Z mysli se jí vymazal veškerý zdravý rozum a projel jí prvotní strach. Vykřikla, otočila se a rozběhla se po pěšině. Utíkat před tak obrovským vlkem byl špatný nápad, ale neměla jinou možnost. Cokoli bylo bezpečnější než něco takového.

Zvlášť když neměla žádný způsob, jak se bránit.

Slyšela to krvežíznivé vrčení čím dál blíž, jak se hnal za ní. Byl jí v patách tak těsně, že skoro cítila jeho ostré tesáky na svém krku.

Křičela, běžela a tolik se ohlížela, že si téměř nevšimla vysoké, široké a temné postavy, která náhle vystoupila z lesa a zablokovala jí cestu. Nečekané a vypočítavé zjevení této postavy ji k smrti vyděsilo. Vydala ze sebe zaječení a pokusila se změnit směr, ale zakopla o padlou kládu.

Zřítila se do změti listí a rostlin na kraji cesty a obrovský černý vlk se na ni vrhl, připravený ji rozsápat k smrti.

"Ne, prosím! Pomoc! Ať mi někdo pomůže!"

Křičela z plných plic a zoufale se snažila uniknout, ale vlk ji přimáčkl k zemi, jeho obrovské, ostré drápy se jí téměř zarývaly do krku. Pak si ale v oparu strachu uvědomila, že se vlk zastavil.

Dokonce i jeho děsivé vrčení ustalo.

Jeho váha ji tiskla k zemi, a teď, když byl přímo na ní, si uvědomila, jak obrovský ten vlk je. Největší vlk, jakého kdy v životě viděla. A teď se ji chystal zabít.

Jenže už by měla být mrtvá, kdyby ji chtěl opravdu zabít, jako chtěl ještě před pár vteřinami.

Nyní ale, jak těžce oddechovala a třásla se hrůzou, viděla stříbrné oči, které na ni z té masy lesklé černé srsti upřeně zíraly. Pak se stalo to nejneočekávanější.

Vlk z ní slezl a ustoupil. Stále se nad ní hrozivě tyčil, ale její vyděšené oči zalétly doleva, když uslyšela silné kroky blížící se k ní.

"Proč jsi kurva zastavil, Valene? Zabij toho odpadlíka. Nebo srát na to, ukončím to sám."

Byl to mužský hlas. Tak hluboký, že to Maren přímo na místě vyvolalo husí kůži. Kromě nebezpečí, bezcitnosti a syrové maskulinity v tomto hlase, jí srdce kleslo v naprosté hrůze, protože věděla, že ať to byl kdokoli... šel ji zabít.

Zněl tak krvežíznivě, že cítila, jak jí strachem málem exploduje puls.

Vydrápala se na lokty a snažila se dostat do kleku, aby prosila o život, ale vlkovo zavrčení ji přikovalo na místo. Tehdy její zoufalé oči padly na muže, který se blížil se zjevným úmyslem ukončit její život.

Byl jako věž z masa a svalů, široký a statný, rozcuchané tmavé vlasy, bronzová kůže a nemilosrdný výraz v ostře řezané tváři. Archanděl smrti. Ale co ji děsilo nejvíc?

Jeho nádherné zlaté oči, které jí do duše vlily prvotní strach.