Cora

"To nemůže být moje dítě!" Vander hodil zprávu o těhotenství na postel, kde jsem seděla s očima doširoka rozevřenýma šokem.

"Jak to myslíš?" vykoktala jsem, hlas mi stěží unikl z hrdla. Srdce mi kleslo, když jsem sledovala, jak zapírá svou vlastní krev.

"Vrátil jsem se do smečky po dvou měsících, a ty mi teď říkáš, že jsi těhotná? Dává to vůbec nějaký smysl?" Vanderovo zavrčení bylo plné frustrace. Mysl se mi vyprázdnila, když jsem zírala na svou spřízněnou duši. S nadšením jsem očekávala jeho návrat a čekala, že mě obejme a bude sdílet radost z našeho prvního dítěte. Představovala jsem si, že bude štěstím bez sebe, až zjistí, že bude otcem. Nikdy jsem však nečekala, že Vander bude na zprávu o mém těhotenství reagovat s takovým vztekem, nepřímo mě obviní z nevěry a odmítne své vlastní dítě.

"Je to naše dítě, Vandere," hlas se mi třásl. "Zapomněl jsi, že ses před dvěma měsíci objevil v mém pokoji, když jsi měl říji? Milovali jsme se celou noc bez ochrany." Snažila jsem se ze všech sil připomenout mu tu noc, zoufale jsem hledala Vanderovy jemné, láskyplné oči, ale na oplátku se mi dostalo jen přísnosti a rostoucí hořkosti.

"Takže používáš mou říji jako výmluvu?" zavrčel. "Já měl říji, ale ty jsi byla při smyslech, ne? Když už jsem nepoužil kondom, mohla sis vzít pilulku po nebo použít antikoncepci, abys tomu zabránila. Nebo jsi mi aspoň o naší chybě z té noci mohla říct."

"O chybě?" Srdce se mi roztříštilo na tisíc kousků při Vanderově bezcitné poznámce. Každá chvíle, kterou jsem s ním tu noc sdílela, pro mě byla vzácná, ale on je zredukoval na pouhou chybu. Kousla jsem se do rtu a pokračovala: "Když jsem se to ráno probudila, už jsi byl pryč v sousední smečce řešit záležitosti s tuláky, a naše smečka byla v lockdownu. Ty dva měsíce jsem nemohla opustit území. Kdyby svobodná vlčice šla k doktorovi smečky pro antikoncepci nebo pilulku po, zpráva by se do pár minut roznesla ke každému členovi smečky. Myslíš si, že jsem byla štěstím bez sebe, když jsem zjistila, že jsem těhotná?" Hlas se mi zlomil smutkem.

Zvedla jsem se z postele a pomalými kroky se přiblížila k Vanderovi, který ze mě nespouštěl oči. "Bála jsem se, Vandere... tak moc jsem se bála. Kdyby se někdo zeptal, kdo je otcem toho dítěte, co jsem měla odpovědět? Ale naše dítě miluju víc než cokoli jiného, protože toto miminko je znamením naší lásky." Slabě jsem se usmála a položila Vanderovu ruku na své břicho.

Neuvědomila jsem si však, že mé činy Vandera nějakým způsobem vyprovokovaly ještě víc.

"Znamením naší lásky?" Stáhl ruku zpět s naštvaným zavrčením, které mě vyděsilo. S bledou tváří jsem se na něj podívala. Nikdy předtím se ke mně nechoval násilně, ale dnes... byl jiný. "Tohle dítě by prozradilo naše pouto druhů členům smečky, Coro! Zjistili by, že jsem spojený s tebou, s Omegou," popadl mě za paže a přitáhl si mě blíž, "Nevyjadřoval jsem se jasně, když jsem ti řekl, že naše pouto musíme držet v tajnosti, dokud nepřevezmu pozici Alfy po svém otci?"

Vander Vane byl synem Alfy ze Smečky Veridian Flare a já byla Omega, ta nejnižší ve smečce. To, že mě měsíční bohyně spojila s Alfou, mou tajnou láskou, pro mě už tak bylo překvapením. Vander a já jsme od začátku byli jako nebe a země.

Oči se mi mírně zalily slzami, ale zahnala jsem je mrkáním, abych ovládla své emoce, když jsem promluvila: "Já vím... ale prostě se to stalo..."

"Nedávej mi výmluvy!" procedil skrz zuby a rozzlobeně pustil mé paže. "Nemůžu uvěřit, že tohle dítě používáš k tomu, abys mě zmanipulovala ke sňatku, Coro." Vander zatnul pěsti, v očích teď měl vůči mně nenávist, jakou jsem u něj nikdy předtím neviděla.

"Zmanipulovala tě k sňatku pomocí dítěte?" Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Obvinil mě, že jsem jednou z těch žen, které by využily své tělo a těhotenství k získání moci a postavení. "Nemůžu uvěřit, že si o mně myslíš tak málo, Vandere," mé emoce nakonec prorazily na povrch. "Kvůli naší lásce a našemu poutu jsem na tebe trpělivě čekala celý rok. Spojili jsme se v den, kdy jsme se poznali jako druzi, ale nikdy jsem tě nežádala, abys mě označil nebo odhalil naše pouto. Dělala jsem všechno, jak jsi chtěl. Teď, když nás měsíční bohyně požehnala dítětem, neměli bychom to přijmout?"

Můj hlas se rozléhal pokojem, zatímco se na mě díval se slzami v očích.

"Požehnání? Ty už jsi rozhodla, že je to požehnání, ale pomyslela jsi někdy na mě? Zvažovala jsi, jestli já chci dítě, nebo ne?" On a jeho vlk promluvili jednohlasně. Překvapením jsem zamrzla na místě. Z nějakého důvodu jsem cítila, jak se mu vzdaluji. Bylo to, jako by ten Vander, kterého jsem znala, zmizel, jako by se stal někým jiným. Tenhle pocit mě děsil.

"Vandere, nemluv takhle. Samozřejmě, že mi na tobě záleží," můj hlas byl jako šepot, když jsem k němu přistoupila blíž, ale jeho přísné pohledy mě zarazily.

"Nesmysl," zavrčel a otočil se na patě k odchodu. Jeho chladné chování mě znepokojilo. Odcházel. Vzdálenost mezi námi se zdála zvětšovat až do bodu, kdy jsem už neviděla tu lásku, kterou jsem kdysi vídala v jeho očích.

"Vandere, počkej! Nechoď," rozběhla jsem se za ním a pevně ho chytila za ruku. Nesnesla jsem představu, že ho ztratím. Hlas se mi třásl a byl sotva slyšet. "Dáme si pauzu a vyřešíme tu situaci společně, ano?" Vynutila jsem si úsměv, abych skryla bolest a strach, které ve mně narůstaly. Vander ještě nikdy předtím neodešel uprostřed našeho rozhovoru a děsilo mě to.

"Společně?!" vyštěkl Vander a vytrhl mi ruku z mého sevření. "Jsem nadšený, že vůbec znáš význam slova 'společně', když ses rozhodla otěhotnět bez mého vědomí," obvinil mě.

"Vandere..." Nedokázala jsem už zadržet slzy a propukla jsem v pláč. Jak mohl říkat takové věci? Proč neviděl, že i já trpím? Už jsem v jeho očích neviděla žádné teplo a péči. Štěstí, které jsem si schovávala v srdci a plánovala s ním sdílet, jako by zmizelo. "Prosím..." Přisunula jsem se k němu, až se naše těla dotkla. "Prosím, nedělej mi to. Promluvme si, ano?" Vzala jsem jeho tvář do svých chladných, třesoucích se rukou.

"Už není o čem mluvit, Coro," Vander vyškubl tvář z mých rukou. "Nechci tě vidět," jeho tvář neukazovala žádné emoce, když svými krutými slovy nemilosrdně drtil mé srdce.

"Cože?" Kousla jsem se do rtů, slzy mi stékaly po tvářích. On mě nechtěl vidět? Tak moc mě nenáviděl? Když se znovu otočil k odchodu, vykřikla jsem: "Vandere, prosím, ne..." Zkusila jsem jít za ním.

"Nesleduj mě!" zavrčel varovně a vyřítil se z domu.

Zůstala jsem stát uprostřed obývacího pokoje, uslzená troska. Moje vzlyky přehlušoval zvuk členů smečky, kteří se dychtivě měnili ve své vlky a mířili do lesa, aby si hráli a lovili. Byla noc úplňku a celá smečka čekala, až měsíční bohyně vyjde plná a jasná na tmavé obloze a požehná jim.

Zahleděla jsem se na široké okno, kde jasně zářil úplněk. Dotkla jsem se svého břicha. Nemohla jsem to vzdát. Moje dítě bylo také požehnáním od měsíční bohyně a neexistovalo, aby mohlo být nechtěné. Otřela jsem si slzy a vyšla z domu, abych Vandera dohonila.

Byl mou spřízněnou duší, mým milencem, mým vším. Věděla jsem, že je rozzlobený, ale věřila jsem, že jakmile si promluvíme, pochopí mě i naši situaci. Bez ohledu na to, jak byl naštvaný, nemohl své dítě ignorovat. Nemohl ignorovat emoce a city otce. Nasadila jsem úsměv a opustila své nádvoří,

"Coro, kam jdeš?" potkala mě cestou moje nejlepší kamarádka Esme. Mířila za ostatními.

"Jdu za Alfou Vanderem," začala jsem, ale ona mě přerušila.

"Počkat, ty jdeš taky navštívit snoubenku Alfy Vandera?" usmála se. "Je vážně krásná! Není divu, že se do ní Alfa zamiloval na první pohled," zachichotala se, když drbala.

Tvář mi zbledla. "Snoubenku?"

Esme přikývla: "Ano, Alfa Vander si ji přivedl s sebou. Ty jsi to nevěděla..."

"Esme, tak pojď! Měsíc už brzy vyjde. Jdeme do lesa!" Chtěla říct víc, když na ni někdo zavolal.

"Už jdu!" křikla zpátky, proměnila se ve vlka a odspěchala pryč.

Zůstala jsem tam stát, zkoprnělá šokem. "Vander... má snoubenku?" Lapala jsem po dechu, protože se mi těžce dýchalo. Nikdy jsem nevěnovala moc pozornosti fámám o Vanderově domluveném sňatku s dcerou Alfy, které kolovaly ve smečce už měsíce. Zavrhla jsem to jako pouhou další fámu, ale ukázalo se, že je to pravda. Vander si... bere někoho jiného.

Padla jsem na kolena na zem, slzy mi proudily po tvářích. Od začátku jsem si byla dobře vědoma toho, že spojení Omegy a Alfy je nemožné, ale chovala jsem v srdci jiskřičku naděje, že jednoho dne budeme s Vanderem spolu. Doufala jsem, že veškerá trpělivost a odříkání, které jsem našemu poutu druhů věnovala, nakonec ponesou ovoce. Ale teď byly všechny mé naděje a sny zničeny Vanderovou nenávistí vůči našemu dítěti. Dítě, které mělo přinést nový začátek do našich životů, se stalo koncem našeho pouta druhů. Vander dal přednost jiné ženě přede mnou. Zradil mě. Zradil naše pouto druhů.

Zůstala jsem ve stejné poloze celé hodiny a poslouchala vytí členů smečky, zatímco měsíc jasně zářil na obloze. Čekala jsem, zoufale doufala ve Vanderův návrat, ale on nikdy nepřišel. Byla jsem opuštěna a nepřímo odmítnuta.

Sevřela jsem si hruď, moje vlčice v mé hlavě plakala bolestí. Teď, ve svém těhotném stavu, jsem neměla ani spřízněnou duši, ani smečku.

Se zlomeným srdcem jsem se vrátila do svého domu, sbalila si věci a navždy opustila smečku.