Cora

"Gratuluji, čekáte dvojčata," usmála se na mě doktorka.

"Dvojčata?" Ležíc na nemocničním lůžku jsem na doktorku šokovaně pohlédla. Šálil mě sluch? Jak bych mohla čekat dvojčata?

Poté, co jsem opustila území Smečky Veridian Flare, se mi začalo dělat špatně. Zvracela jsem u kraje silnice a cítila stále větší závratě. Můj emocionální zmatek si vybral daň na mém zdraví a moje vlčice se mnou odmítala komunikovat. Šla jsem k doktorce na prohlídku, ale nikdy bych nečekala, že dostanu největší překvapení svého života.

"Ano, dvojčata," potvrdila a ukázala na monitor, aby mi předvedla ty dva nevinné životy, které zdravě rostly v mém břiše. Oči se mi zalily slzami. Opravdu to byla dvojčata.

Doktorka mi předepsala nějaké léky a já jsem odcházela z nemocnice s pocitem omámení. Podvědomě jsem si položila ruce na břicho a zašeptala: "Nebojte se, miminka moje. I když vás tatínek nechce, maminka vás moc miluje. Vychovám vás oba vším, co mám," popotáhla jsem.

Se zavazadly v ruce jsem zamířila na autobusové nádraží, ale nevěděla jsem, kam jít. Smečka Veridian Flare byla mým jediným domovem a neměla jsem žádnou rodinu ani příbuzné, o které bych se mohla opřít. Byla jsem v tomhle obrovském světě sama. Znovu mi myslí probleskly myšlenky na Vandera, u srdce mě píchlo a v očích se mi nahromadily slzy. Zrovna když jsem se ztrácela ve svých myšlenkách, narazilo do nedalekého stromu na opuštěné ulici auto s ohlušujícím nárazem.

Vyděšeně jsem s vytřeštěnýma očima sledovala nehodu před sebou a běžela blíž k autu, abych situaci zkontrolovala. Předek auta byl silně zmačkaný a na sedadle řidiče byl pouze muž středního věku, z jehož hlavy silně krvácelo.

"Ach, má bohyně!" vydechla jsem a vytáhla telefon, abych zavolala sanitku. Ale než jsem stihla cokoli udělat, muž se z auta sám vyškrábal a zhroutil se mi k nohám. Rychle jsem se ho snažila chytit a podepřít, a zeptala jsem se: "Pane, jste v pořádku?" Pomohla jsem mu opřít se o auto. Jeho silná aura a pach potvrdily, že je to vlkodlak, Alfa.

"Počkejte, zavolám sanitku," začala jsem vytáčet číslo, ale on mě chytil za ruku.

"Vy jste Cora Blackwoodová, že ano?" zeptal se, hlas mu ztěžkl šokem.

"Jak... jak to víte?" Oči se mi rozšířily, když zmínil mé příjmení, jméno, které bylo před světem vždy skrýváno.

****

O šest let později, Británie.

Káva na stole zůstala nedotčená a nakonec už zase vychladla. Pečlivě jsem našpendlila krajkové šaty na figurínu a ujistila se, že na ní perfektně splývají, čímž zdůrazňují křivky a obrysy róby. Byla to poslední tečka mého výtvoru. Nakonec jsem roztáhla závěs, který dělil můj pokoj na dvě části.

"Páni..." Becca, která právě vešla do pokoje, s úžasem vydechla, zatímco stála ve dveřích. Zírala na dlouhou červenou róbu s vykulenýma očima a otevřenou pusou. "Takže tohle je to mistrovské dílo, které jsi vytvořila za pouhé dvě bezesné noci," žasla a pomalu vkročila do pokoje. "Ty máš vážně dar!" zvolala.

Byla jsem nejslavnější módní návrhářkou v zemi. Mé návrhy zdobily těla modelek, celebrit a přehlídková mola nespočtu módních přehlídek. Díky své mimořádné schopnosti porozumět touhám lidí ohledně oblečení jsem se stala nejmladší módní návrhářkou, která obsadila přední příčky v oboru, a shromáždila jsem ceny a uznání pod svým jménem.

"Kéž bych si je mohla obléct. Tak moc ti závidím tvůj talent!" zvolala Becca.

Odpověděla jsem uchechtnutím. Becca byla člověk a má pomocnice.

"Přišla jsi sem kvůli něčemu?" zeptala jsem se, když jsem přešla k umyvadlu, abych si umyla obličej. Po tom, co jsem celou noc nespala, mě bolela záda a oči jsem měla těžké. Chtěla jsem je jen na chvíli zavřít.

"Ach ano! Skoro jsem na to zapomněla. Učitelka ze školky zrovna volala!" informovala mě netrpělivě.

Zastavila jsem se v půli kroku, únava byla na chvíli zapomenuta. "Neříkej mi, že Kian a Kyra zase ve školce něco provedli."

Becca se na mě nervózně usmála. "Měla by ses jít podívat sama. Už se ze školky vrátili."

Unaveně jsem si promnula čelo. Vrátili se už po jedné hodině? Co provedli moji malí ďáblíci tentokrát?

Před šesti lety mě měsíční bohyně požehnala dvojčaty, synem a dcerou, Kianem a Kyrou. S nimi ve svém životě jsem našla celý svůj svět. Abych je mohla vychovat a zajistit jim světlou budoucnost, začala jsem pracovat a rozhodla se jít za svým snem. S tříměsíčním bříškem jsem opustila Ameriku a přijela do Británie, kde jsem pokračovala ve studiu a pracovala na svém snu o módním návrhářství.

Během těchto let jsem žila mezi lidmi bez kontaktu s vlkodlačím světem. Hladce jsem splynula s lidskou populací a soustředila se na výchovu svých dětí. Mé děti však byly vlkodlaci, a ne ledajací vlkodlaci – byli to Alfové, což s sebou neslo svou vlastní jedinečnou sadu výzev.

Zhluboka jsem se nadechla a vyšla z pokoje, abych našla své dvě děti, jak sedí u jídelního stolu a pochutnávají si na cupcacích. Když jsem je tak viděla, roztálo mi srdce.

"Mami!" Jakmile mě spatřili, oba seskočili ze židlí a běželi mi obejmout nohy. "Už jsi konečně s prací hotová?" švitořili svými roztomilými, dětskými hlásky.

"Ano, a teď mám až do víkendu volno," klekla jsem si před ně a políbila je na tváře.

"Jupí!" Kyra mě pevně objala. "Mami, slíbila jsi, že budeme hodní, dokud nedoděláš práci, a pak nás vezmeš na zmrzlinu, pamatuješ?" připomněla mi nadšeně.

"Ano, ale..." Odmlčela jsem se a přimhouřila na ně oči. "Byla to jen hodina, co jste vy dva odešli do školky, a už jste se vrátili? Předtím jsem nemohla zvednout telefon vaší učitelce. Tak mi řekněte, jaký průšvih jste vy dva zase vyvedli?" Zkřížila jsem ruce na hrudi a podezřívavě se podívala hlavně na Kiana.

"Já nic neudělal," našpulil Kian rty. "Učitelka nám jen dala tenhle vzkaz, abychom ti ho předali, a řekla nám, ať jdeme domů. Poslechli jsme její pokyny," vysvětlil a Kyra souhlasně přikývla.

Zamračila jsem se, vzala dopis z Kianovy ruky, postavila se a podezřívavě jsem se mezi nimi rozhlížela, zatímco jsem dopis otevírala. Jejich roztomilost a nevinné oči by možná někoho oklamaly, ale věděla jsem, že jejich uličnictví by zvládlo kohokoli. Mírně jsem zavrtěla hlavou a začala číst dopis.

'Slečno Coro, tento dopis vás informuje o tom, že Kiana a Kyru už nemusíte do školky posílat. Za posledních pět dní, co sem začali chodit, odstoupily ze svých pozic tři učitelky. Obávám se, že nejsme vybaveni na to, abychom vaše děti zvládli.'

"Učitelky odešly ze zaměstnání?" Vydechla jsem a pohlédla na Kiana a Kyru. "Co přesně se stalo? Kyro, tys na učitelky nelíčila pasti, že ne?" vyptávala jsem se.

"Mami, já a bráška jsme tentokrát vážně nic neudělali," zamrkala Kyra svýma velkýma, nevinnýma modrýma očima. "Jenom ta učitelka byla hloupá!"

Hloupá?

"...." Neměla jsem slov.

Kyra mi celý incident vysvětlila. "Dneska nějací kluci ve třídě vyzvali brášku na závod. Bráška se do těch dětinských věcí nechtěl zapojovat a chtěl si číst knížku. Ale pak tělocvikář, který očividně nadržoval některým studentům, brášku vyprovokoval tím, že řekl, že se závodu bojí, protože ví, že by nevyhrál. Bráška na jeho provokaci nepřistoupil, pamatoval si tvoje slova o tom, ať neděláme problémy, ale tělocvikář si bráškovo mlčení vyložil jako výzvu svému egu. Donutil brášku se závodu zúčastnit. Tělocvikář taky nepřímo řekl o mamince nějaké ošklivé věci, což brášku vyprovokovalo. Když měl nakonec šikany plné zuby, vyzval bráška tělocvikáře k závodu s podmínkou, že pokud učitel prohraje, bude se muset omluvit jemu a mamince. Nakonec tělocvikář závod s bráškou nejen prohrál, ale ztratil i svou důstojnost před celou školou a ostatními učiteli. Stal se terčem posměchu a ze své pozice v ponížení odstoupil."

Poslouchala jsem Kyřino vysvětlování se směsí hrdosti a obav; drzost a vynalézavost mých dětí mě ohromila i zneklidnila zároveň.

Zhluboka jsem si povzdechla. Byla to třetí školka, kterou jsem za posledních pět měsíců musela změnit kvůli podobným incidentům, k nimž pokaždé došlo.

Ve skutečnosti Kian a Kyra zdědili po Vanderovi silnou alfskou pokrevní linii, což je odlišovalo od normálních dětí jejich věku. Kyřin intelekt byl mnohem ostřejší než u typických dětí jejího věku, což vyvolalo u jejich předchozích učitelek ve školce napětí a nejistotu. Obvykle se u vlkodlačích dětí začínají jejich schopnosti rozvíjet kolem osmého až desátého roku, ale v případě mých dvojčat se jejich dary začaly projevovat mnohem dříve, už kolem čtvrtého až pátého roku. Byli silnější a bystřejší než ostatní děti v jejich věku nebo dokonce než někteří dospělí. V závodě Kian předběhl učitele tělocviku, přestože mu bylo teprve pět a svého vlka ještě nedostal.

"Mami, jsi na nás naštvaná?" zeptala se Kyra a lehce se kousla do rtu, zatímco vypadala jako malý sněžný zajíček.

"Ne, maminka se na svá miminka nemůže nikdy zlobit," uklidnila jsem je a věnovala jim láskyplný úsměv, přičemž jsem je oba pohladila po hlavě. Nebyla jejich chyba, že byli jiní než ostatní; ve skutečnosti to bylo požehnání, dar od bohyně. "Najdeme pro vás oba novou školku. Ale teď si pojďme dát zmrzlinu!" usmála jsem se a snažila se jim zvednout náladu.

"Jupí!" Kian a Kyra poskakovali nadšením nahoru a dolů. Nemohla jsem si pomoct a uchechtla se při pohledu na usměvavé tváře mých dětí. Kian mi začal říkat, jakou příchuť chce, a já přikyvovala a naslouchala jeho roztomilému, dětskému hlásku. Měl lesní zelené oči přesně jako Vander, zdědil po svém otci pohlednost a ostré rysy. Byl jako Vanderova zmenšená verze.

"Mami, já chci čokoládovou i vanilkovou, obě," zatahala mě Kyra za rukáv a upoutala mou pozornost. Naštěstí moje holčička nezdědila po otci všechno. Měla mořsky modré oči a vyzařovala roztomilost. Neodolala jsem a oba jsem je vtáhla do vřelého objetí.

"Maminka je dneska tak šťastná, takže vy dva můžete sníst, cokoli budete chtít," usmála jsem se a v očích jim zajiskřilo nadšení, když dychtivě přikývli.

Zrovna když jsme se bavili, vešla Becca a řekla: "Coro, někdo tě hledá."

Otočila jsem se na ni mírně zmatená. Nemohla jsem si vzpomenout, že bych měla s někým schůzku. "Kdo to je?"

"To jsem já," rozezněl se jídelnou hluboký mužský hlas spolu se zvukem blížících se kroků.

"Dědeček!" zvolali Kian a Kyra sborově a rozběhli se k muži. Otočila jsem se a uviděla staršího vlka, jak objímá a líbá mé dva drobečky.

"Tak moc jsi nám chyběl, dědečku," přidala se Kyra.

"Vy dva jste mi taky chyběli," vzal si je do náruče. "Kyro, moje princezno, jak jsi zkrásněla a jsi ještě víc roztomilá? Co když se objeví nějaký princ a ukradne mi tě?" Vypadal opravdově znepokojeně.

"Dědečku, neboj se. Kyra bude vždycky dědečkova princezna," uklidnila ho Kyra, pevně ho objala a vtiskla mu pusu na tvář.

"Ano, Kyra je jen dědečkova princezna," zasmál se a dodal: "Moji malí andílci vyrostli a zesílili!" Zveličil svá slova pro dramatický efekt.

Kian vážně přikývl a řekl: "Ano, dědečku. Tím, že budu silnější, můžu chránit maminku před každým zlým chlapem, který by se chtěl stát mým tatínkem."

"To je můj chlapec!" poznamenal vážně.

"Alfo Benedicte, prosím, nepodporujte je v této záležitosti," napomenula jsem ho nespokojeně se zkříženýma rukama na hrudi. Od té doby, co Kian a Kyra začali chápat složitosti vztahů dospělých a všimli si pozornosti, kterou mi věnovalo pár modelů, byli ve svých pokusech chránit mě před potenciálními nápadníky poměrně přehnaně horliví.

"My jen nechceme, aby naším tatínkem byl nějaký zlý muž, mami," prohlásil Kian a Kyra souhlasně přikývla. Protočila jsem oči a otočila se k nim čelem, zvyklá na jejich ochranitelskou povahu.

"Já taky," prohlásil Alfa Benedict.

Alfa Benedict byl Alfa, kterého jsem zachránila při autonehodě před šesti lety. V onen osudný den mě poznal, i když já na něj neměla žádné vzpomínky. Ukázalo se, že to byl nejlepší přítel mého otce. Z vděčnosti za to, že jsem mu zachránila život, mě požádal, abych se připojila k jeho smečce s vysvětlením, že můj otec mu kdysi zachránil život, když byl Alfa Benedict ještě mladý Alfa. Aby mému otci oplatil jeho laskavost, přijal mě jako svou dceru. Byl tak laskavý, že jsem to přijala a stala se jeho dcerou.

Během mého pobytu v jeho smečce mi poskytl domov a otcovskou lásku. S jeho pomocí se mi podařilo opustit zemi a přijet do Británie za svou úspěšnou kariérou. Alfa Benedict mi byl jako otec a já k němu chovala hluboký respekt. Vychoval má dvojčata jako svá vlastní vnoučata a miloval je víc než svůj život.

"Coro, jak se ti daří, děvče?" Alfa Benedict ke mně přistoupil a zahalil mě do vřelého objetí.

"Mám se dobře, Alfo," odpověděla jsem s úsměvem a objetí mu oplatila. Neviděli jsme se půl roku, "Co vás sem dnes přivádí?" zeptala jsem se s povytaženým obočím.

Kdykoli přijel na návštěvu, vždycky přivezl nějaké překvapení a já byla zvědavá, co to bude tentokrát.

"Coro, je čas, aby ses vrátila do Ameriky, děvče moje," řekl s úsměvem.

"Do Ameriky? Proč?" Můj úsměv pohasl. Šest let jsem tam nebyla.

Alfa Benedict mě chytil za ruku a vložil mi do ní pozvánku. "Mým jménem se zúčastníš Bálu Alfů."