Carys si při chůzi poskakovala, v každém jejím kroku byla cítit lehkost, jak mířila k sídlu smečky. Vance ji nechal ještě spát v jejich tajném úkrytu; všude kolem nich byly stopy po jejich společné noci.

Krátce ji probudil polibkem, než ji s příslibem, že se brzy vrátí, poslal znovu spát.

Carys spala dlouho, dokud si pořádně neodpočinula – odpočinek, který po tom, co se včera stalo, nezbytně potřebovala.

Netušila, že se její tělo dokáže takhle pohybovat, ani že z jejích úst mohou vycházet takové zvuky. Carys se při těch myšlenkách začervenala a na rtech se jí objevil letmý úsměv.

Vance pro ni znamenal všechno a ještě víc. Byla ráda, že byl jejím prvním, a soudě podle toho, co říkal včera v noci, plánoval přijmout jejich družské pouto a veřejně ji prohlásit za svou družku, čímž by se stala budoucí Lunou.

Ona, Carys, dívka bez kořenů, obyčejná holka, se měla stát Lunou největší smečky v Americe. Byl to sen každé dívky a Carysina realita – byla přece Vanceovou pravou družkou.

Carys ve své mysli tiše vypískla, srdce jí téměř pukalo štěstím.

Dorazila k sídlu smečky, ale místo aby zamířila do pokoje, kde bydlela posledních pět let od smrti svých rodičů, prošla kolem něj a zamířila rovnou k Vanceovi.

Dveře našla pootevřené, a právě když se chystala zaklepat, zaslechla Vanceův hlas, jak s někým mluví.

Zvědavá Carys přiložila ucho blíž ke dveřím, aby lépe slyšela.

„Já vím, otče, znám své povinnosti a splním je,“ říkal Vance někomu do telefonu.

Znělo to, jako by mluvil s Alfou, svým otcem.

Chystala se ustoupit a vrátit se do svého pokoje, když zaslechla své jméno.

„Carys? Ne, s Carys nemám nic společného, nic pro mě neznamená. Vybral jsi mi družku a s tou se spojím. Potřebuji silnou Lunu a podle toho, co jsi říkal, má Lilo v žilách silnou krev Alfů, bude z ní silná Luna.“

Carys měla pocit, jako by se jí zastavil dech a hrdlo se jí stáhlo.

Řekl to Vance právě teď vážně?

Vždyť byli praví druhové. On byl její pravý druh, bylo to pouto, které oba uznali.

Slíbil jí, že až se jeho otec vrátí z jednání smečky, oznámí, že je jeho družkou. Řekl jí, že ji miluje, a teď pro něj nic neznamenala?

Carys potlačila slzy. Musela odejít stejně potichu, jako přišla. Nechtěla, aby Vance věděl, že ho slyšela.

Jakmile se pohnula k odchodu, Vance se prudce otočil ke dveřím.

„Dej mi pár minut, otče, musím něco vyřídit.“

Ukončil hovor a zavolal na ni.

„Pojď dál, Carys, vím, že jsi tam.“

Carys otevřela dveře dokořán a pomalu vešla dovnitř s hlavou skloněnou, aby Vance neviděl bolest, která se jí v očích srážela v podobě slz.

„Předpokládám, že jsi slyšela všechno, takže už nemám co dodat.“

Carys zvedla hlavu a podívala se mu do očí, ignorujíc slzy, které jí začaly stékat po tvářích.

„Ty mi k tomu nemáš co říct? Vancei, ty mi k tomu vážně nemáš co říct?“ vykřikla Carys bolestí.

„Známe se od mých třinácti let, kdy jsem se nastěhovala do sídla smečky. Věděli jsme, že jsme druhové – ty jsi to pouto přijal, nebo o čem byla ta včerejší noc?“

„Včerejší noc byla chyba, Carys. Nic víc. Alfa pro mě vybral družku a s tou se spojím. Je to pro dobro smečky,“ řekl Vance střízlivě.

„Takže já pro smečku nejsem dost dobrá, že, Vancei? Ty mě nepovažuješ za dost dobrou?“

Vance mlčel, což pro Carys byla dostatečná odpověď.

Se zlomeným srdcem vycouvala z pokoje, vyběhla ze sídla smečky a v hrdle se jí zadrhl vzlyk.

Běžela a běžela, dokud nedorazila k jejich úkrytu. Právě tady se s ní Vance včera, v den jejích osmnáctých narozenin, miloval.

Ten úkryt objevili před dvěma lety a chodívali tam sdílet soukromé chvíle, povídat si a občas se mazlit.

Během jedné z těch chvil pocítila to družské pouto, to mravenčení v páteři, to poznání ve své duši, že on je její druhou polovinou – a on to tehdy uznal také. Řekl jí, že to cítí stejně, že ví, že je jeho družka. A teď tohle?

Carys vešla do malého otvoru ve skále, který vedl do jeskyně. Strop byl nízko, takže musela jít v předklonu, ale vnitřek jeskyně byl dostatečně široký pro čtyři osoby.

Posadila se na prostěradla, na kterých včera v noci v návalu vášně leželi, a chvíli plakala, než ji přemohl spánek.

Carys sebou náhle trhla. Kde to je? vteřinu zmateně uvažovala, než se jí všechno vrátilo.

Smutně vstala; vzduchem stále prostupovala její i Vanceova vůně. Tohle místo pro ně bylo jako druhý domov, bylo plné vzpomínek. Nemyslela si, že sem ještě někdy dokáže přijít.

Carys zamířila zpět k sídlu smečky. Zdálo se, že spala jen několik hodin, slunce bylo stále vysoko na obloze.

Jakmile vešla dovnitř, cítila, že atmosféra v domě je jiná.

„Stalo se něco, zatímco jsem byla pryč?“ pomyslela si Carys sklíčeně, když mířila do svého pokoje. Ale každý, koho potkala, se na ni díval zvláštně, než odvrátil zrak.

Pak zaslechla skupinku, jak si povídá.

„Alfa je zpátky a přivezl s sebou krásnou mladou dámu. Je to dcera Alfy ze smečky Mistgrove a stane se naší Lunou. Není to skvělé?“ řekla jedna z nich nadšeně, čímž Carysino srdce zasáhla další vlna bolesti.

„Ano, je to skvělé. Má v sobě silnou krev Alfů, což znamená, že naši budoucí vlčci budou silní.“ Druhá přitakala. Pak ztišila hlas a zašeptala ke svým dvěma kamarádkám, ale Carysiny bystré uši to zachytily.

„Myslela jsem, že si vybere tu druhou vlčici, jsou si tak blízcí, že by si člověk myslel, že jsou praví druhové, ale jsem ráda, že to neudělal. Ani nevíme, odkud je nebo jaký má původ. Co když má v rodové linii nějaké prokletí? Nevíme o ní nic, kromě toho, že se sem její rodiče před patnácti lety přistěhovali a pak zemřeli.“

Carys věděla, že mluví o ní. Rychle šla dál, než si jí všimly.

Pokud tu už byla vyvolená družka, pak ke spojení dojde brzy.

Takže tohle byl konec.

Znala Vance; když se pro něco rozhodl, nebylo možné ho přesvědčit o opaku. Slíbil, že se spojí s Lilo, a to také udělá.

Nemohla by to vydržet, nedokázala by ho vidět s jinou ženou, spojeného s ní, jak jí každou noc usíná v náručí s vědomím, že ona prožívá tu rozkoš, kterou jí on ukázal teprve včera v noci.

Bylo to tak ironické, že před pár hodinami cítila takové štěstí a naplnění, a teď šlo všechno z kopce.

Raději odejde. Ano, odejde. Ve smečce stejně neměla žádnou rodinu a ten, koho za rodinu považovala a s kým chtěla rodinu založit, si právě vybral někoho jiného.