Carys zaparkovala svou deset let starou Toyotu Camry z druhé ruky v rohu poblíž školy a vystoupila.

Škola neměla parkoviště a vlastně to ani nebyla žádná velká škola, spíš jen malé jesle, kam své děti zapsali lidé, kteří si nemohli dovolit poslat své ratolesti do standardního zařízení.

Lidé jako ona.

Přála si, aby si mohla dovolit poslat své děti do dobré školy. Bylo jim už pět let a měly by být v řádné škole jako ostatní děti v jejich věku, ale místo toho trčely v této staré budově jeslí. V budově, která jí ale hodně pomohla, zvláště v začátcích s dvojčaty, kdy je potřebovala někde nechat, aby mohla jít do práce.

Carys prošla malou vrzající brankou, která vedla na plácek před budovou, kde si hrálo plno dětí.

Na okamžik se zastavila a pozorovala je, hledajíc dvě známé tváře.

Když je neuviděla, s nakrabaceným čelem prošla kolem hrajících si dětí a vešla dovnitř.

Dvě ze tří učitelek už musely odejít, protože tam zůstala jen jedna. Seděla za stolem a s pobaveným úsměvem hleděla do telefonu.

„Přišla jsem si pro Arla a Milu. Neviděla jsem je venku si hrát s ostatními, kde jsou?“

Učitelka se zatvářila kysele a jen váhavě odtrhla oči od telefonu.

„Myslela jsem, že už jste si pro ně přišla.“

„Cože?“ zeptala se Carys zmateně.

„Zrovna jsem skončila v práci, vím, že jdu pozdě a měla jsem tu být dřív, ale nevyzvedla jsem je, ani jsem pro ně nikoho neposlala.“

„No, slečna Jaceová říkala, že přes ulici zaparkovalo šedé auto a muž v něm na dvojčata mávnul, aby šla k němu. Všimla si, že k autu běžela, jako by ho znala, a usmívala se, tak předpokládala, že jste v autě s nimi nebo že jste pro ně někoho poslala.“

„Předpokládala?!“ vyjekla Carys.

„Předpokládala, že jsem v cizím autě, když si pro mé děti přijde cizí chlap? Proč je nezastavila? Proč mi nezavolala, aby si to ověřila?“

„Zkoušela vám volat, ale byla jste nedostupná.“

Sakra! Carys si vzpomněla, že si zapomněla nabít telefon poté, co se jí ráno vybila baterie, takže hovor neviděla.

„Všimla si slečna Jaceová ještě něčeho jiného, třeba poznávací značky nebo něčeho o tom muži?“ zeptala se Carys, zatímco jí útroby svíral strach a obavy.

Kdo si přišel pro její děti? Nebyla to Freya, její nejlepší kamarádka, protože měly stejnou směnu v úklidové firmě a celý den uklízely ve stejném hotelu. Nemohl to být ani Lucan.

Lucan, její bývalý přítel, ze kterého se stal kamarád, nebyl ve městě. Pracoval jako kurýr a odjel doručit zboží do sousedních států. Někdy se vracel až po týdnu, záleželo na tom, jak dlouho trvalo všechno zboží roztřídit.

Nevěděla, kdy se má vrátit, a kdyby se vrátil, zavolal by jí. Tak kdo by to mohl být?

Carys vytáhla telefon a obvolala všechny své mužské známé, kterých bylo velmi málo a byli to její spolupracovníci. Nic.

Frustrovaná a vyděšená zavolala Freye.

„Freyo, nemůžu najít dvojčata.“

„Nemůžeš najít dvojčata? O čem to mluvíš, holka?“

„Moje děti, Freyo. Nemůžu najít své děti. Jsem u nich ve škole a řekli mi, že je někdo vyzvedl, nějaký chlap v šedém autě. Neznám nikoho, kdo má šedé auto, a Lucan to být nemůže, ten ještě není zpátky z cesty. Obvolala jsem všechny naše spolupracovníky, které Arlo a Mila znají, a nikdo o ničem neví. Co mám dělat, Freyo? Co když se mým dětem něco stalo?“ plakala Carys.

„Klid, zlato, jsem si jistá, že se nic zlého nestalo. Ptala ses učitelky, jestli si nevšimli ještě něčeho o tom muži nebo autě? Třeba značky, jak byl vysoký, čehokoliv?“

„Ano, ptala jsem se. Učitelka si ničeho takového nevšimla. Ten chlap byl v autě, když na ně zavolal, takže si o něm nic nezapsala, kromě toho, že ho dvojčata znala a usmívala se na něj.“

„Dobře. To znamená, že je to někdo, koho znají.“

„Ano, ale kdo? Nikomu jsem neřekla, aby pro ně chodil!“ vyštěkla Carys, stojíc u vchodu do školy.

Stále s Freyou na telefonu, šla k některým z dětí a snažila se jim klást otázky, ale ty jí nevěnovaly pozornost, příliš pohroužené do své hry.

„Víš co, Carys, co kdybys jela domů? Ten člověk je možná odvezl rovnou tam.“

„Myslíš?“ zeptala se Carys s nadějí.

„Jo, myslím. Mohl to být jen jeden z tvých tajných ctitelů, který chtěl udělat něco milého a získat si i tvoje děti,“ řekla Freya šibalsky.

Carys její tón ignorovala a upnula se k naději, že to, co říká, je pravda – že to byl jen přítel, který se snažil o dobrý skutek. Dobrý skutek, před kterým ho varuje, aby ho už nikdy neopakoval.

Carys dorazila k jednopokojovému bytu, který měla to štěstí sehnat za rozumnou cenu ve velkém New Yorku.

Zaparkovala před domem a spěchala dovnitř, v duchu se modlíc, aby dvojčata byla uvnitř. Náhradní klíč byl pro naléhavé případy – jako když klíče zapomněla nebo ztratila v práci, což se občas stávalo – schovaný pod uschlým květníkem u jejich dveří.

Carys vzala za kliku, bylo zamčeno.

Zoufale si dřepla a podívala se pod květník. Klíč tam stále byl.

„Ach doprdele, ach doprdele, ach doprdele. Ať se mým dětem nic nestane, ať se mým dětem nic nestane,“ opakovala si Carys pod vousy, dech měla rychlý a přerušovaný, jak se snažila zahnat paniku.

Nasedla do auta a zavolala Lucanovi.

„Ahoj, Carys.“

„Lucane, jsi zpátky?“

„Ne, nejsem. Ale jsem na cestě, před pár minutami jsem vyložil poslední náklad, zítra brzy ráno bych měl být v New Yorku. Potřebuješ, abych se pro tebe někde zastavil?“

„Ne, ne. Nic nepotřebuji, díky. Jeď opatrně,“ řekla a zavěsila.

Carys si zabořila ruce do vlasů a tiše vykřikla. Bože! Bože, kde jen její děti mohou být? Ať se jim nic nestane, nebo někoho zabiju.

Svírajíc volant, zavolala znovu Freye.

„Nejsou doma, Freyo, dvojčata nejsou doma, náhradní klíč je tam, kde má být, dům je přesně tak, jak jsem ho nechala, nikdo tam nebyl, Freyo. Nevím, co mám dělat!“

„Dobře, tohle začíná být vážné. Dělej, jeď na nejbližší policejní stanici a nahlás to, zavolej mi, až tam budeš, sejdu se tam s tebou.“

Carys dorazila na policejní stanici a zavolala Freye, která se k ní o pár minut později připojila. Nahlásila, že se její děti pohřešují a naposledy byly viděny ve škole, když si pro ně přijel cizí člověk.

Když jí řekli, že musí počkat 24 hodin, než začnou případ vyšetřovat, Carys se posadila do auta a hlavu si opřela o volant.

Nemohla čekat 24 hodin. To jí ti policajti rovnou mohli říct, ať umře.

Měla snad přežít čtyřiadvacet hodin bez svých dětí? Bez vědomí, jak se mají, jestli jsou naživu, nebo – bohyně chraň – mrtvé?

„Nemůžu čekat 24 hodin, Freyo, nemůžu. Za těch 24 hodin se jim může stát cokoliv, cokoliv se jim může dít právě teď a já tam nejsem. Bože, musí mít takový strach,“ plakala Carys.

„A co kdybys jela za jejich otcem?“

„Cože?“ zeptala se Carys a podívala se na Freyu sedící na místě spolujezdce.

„Ano, co kdybys jela za jejich otcem?“ Freya se na Carys pozorně podívala a pokračovala.

„Odmítla jsi mi říct, kdo to je, ale vím, že musí být docela mocný a že není mrtvý. Kdyby byl, řekla bys to. Podívej se na tu auru, kterou vyzařuje Arlo, a to je mu teprve pět! To značí krev Alfy. A taky Mila, ta je na holku taky silná, jsem si jistá, že v síle by se Arlovi vyrovnala. Tvoje děti jsou silné, holka, což znamená, že i otec je silný, a pokud se nepletu, je to Alfa.“

„Ne, Freyo, ne, tam se nemůžu vrátit. Utekla jsem, pamatuješ? Utekla jsem, protože s nimi nechci mít nic společného. Nemůžu se teď vrátit, nemůžu.“ Carys zavrtěla hlavou a tu myšlenku zavrhla.

Vrátit se ke smečce Styx, zpátky k Vanceovi a jeho Luně? Ne, to nedokáže. I po šesti letech si nebyla jistá, zda by snesla vidět ho s jinou ženou, a ke všemu šťastného.

Navíc nevěděla, jak by reagoval, kdyby zjistil, že má jeho děti a neřekla mu o tom.

Kdyby byla na jeho místě, byla by naštvaná, a právem.

Mohl by se dokonce rozhodnout, že jí děti vezme, a to by nikdy nedovolila. To by raději zemřela.

„Policii nevěřím, Carys. Každý rok se ztratí stovky dětí, zvlášť v New Yorku, a nikdy se nenajdou. Policie možná nepomůže, ale smečka by mohla. Nemusíš u něj zůstávat, prostě jen využij jeho moc, abys našla své děti, a pak můžete vy tři zase zmizet,“ dokončila Freya.

Freya nebyla velkým fanouškem života ve smečce, proto v patnácti utekla, aby žila v lidském New Yorku.

Carys tu myšlenku převalovala v hlavě, žaludek se jí svíral a srdce jí bušilo při pomyšlení, že by měla Vance znovu vidět.

Může to riskovat?