Vance se převaloval na posteli a nemohl usnout.

Od té doby, co se včera vrátil z jednání smečky, byl jako na trní, jako by se mělo něco stát.

Neměl rád překvapení; měl rád věci předvídatelné, aby je mohl zvládnout.

Byl Alfou smečky Styx už dva roky poté, co jeho otec, předchozí Alfa, zemřel, a nést toto břemeno nebylo snadné. Ale byl to jeho kříž a on odmítal utéct jako někteří…

Zatřásl hlavou, aby tu myšlenku zapudil, vstal z postele a narovnal se. Už bylo ráno a bylo zbytečné pokoušet se o spánek, který se mu vyhýbal celou noc.

Náhle zaslechl břinkot talířů.

Vance si frustrovaně prohrábl vlasy a tiše zasténal.

Co zase? Co jí zase vadilo?

Vykročil ke dveřím, otevřel je a vyšel ven, míříc tam, odkud slyšel vzlyky.

No skvělé! pomyslel si Vance znechuceně.

Došel do kuchyně a našel tam jednu z členek smečky na kolenou. Hlavu měla skloněnou, ramena se jí třásla tichými vzlyky a slzy jí kapaly na podlahu kuchyně.

„Dobře, co se zase děje?“ zeptal se Vance.

„Ó, ty už jsi vzhůru, to je dobře. Tuhle věc tady nenapadlo udělat ani ty nejzákladnější věci. Chci říct, řekla jsem, že chci k snídani lehkou kaši, Copak nevěděla, že by ji měla aspoň trochu ochutit? Místo toho mi naservírovala tuhle bezchuťovou břečku. Jak to mám jako jíst?“

„Takže proto ji trestáš?“

„Samozřejmě, že proto. Jestli mám být Lunou této smečky, pak musí dělat věci pořádně. Jakákoliv jejich chyba dopadne na mě a to nikdy nedovolím, takže musí být naprosto dokonalí, zvlášť personál v sídle smečky.“

Otočila se k Vanceovi, jednu ruku mu položila na hruď a druhou ho pohladila po čelisti.

„Jsi na ně příliš mírný, Vancei, smečka se musí vést pevnou rukou. Co kdybych tu měla na návštěvě přátele a stalo by se něco takového? Byla bych všem pro smích, říkali by, že můj personál nestojí za nic a že ke mně nemají žádný respekt, a ty víš, že to nemůžu dopustit, miláčku, nikdy.“

Její ruka na jeho hrudi se začala pomalu posouvat dolů, okatě ignorujíc ostatní členy smečky, kteří byli v kuchyni stále přítomni, dokud se nezastavila těsně u pasu jeho kalhot.

„Víš, že na mé pověsti mi velmi záleží, koneckonců jsem jediná dcera Alfy druhé největší smečky v Americe a brzy budu Lunou té úplně největší, nemůžu dopustit, aby se říkalo, že nemám ve svém domě pořádek, že?“ zeptala se tiše.

Ruka z jeho čelisti sjela na krk, aby mu přitáhla hlavu níž, zatímco se postavila na špičky a vtiskla mu polibek na rty, než se zase spustila na paty.

Vance mírně zavrtěl hlavou. Nevěděl, jak s ní jednat, aniž by ji urazil.

Od té doby, co se před šesti měsíci přistěhovala do jeho smečky v rámci příprav na rituál spojení, udělala ze sídla smečky peklo.

Dělala peklo z jeho života.

Byla vybíravá, pyšná, sobecká, dětinská a rozmazlená. Dokonalá rozmazlená princezna.

Nebude z ní dobrá Luna, nehledě na to, že má v žilách silnou krev Alfů.

Vance si říkal, jak se jí podařilo všechny tyhle vlastnosti před ním skrýt, když u jeho smečky byla naposledy, před šesti lety.

Tehdy to byla tichá, vychrtlá šestnáctiletá holka, ale teď byla samá křivka, s těžkými prsy málem vypadávajícími z extrémně krátkých šatů, které jí sotva zakrývaly zadek.

Byla jako přesýpací hodiny na cracku. Malá a šílená. A chtěla ho.

Už několikrát mu nahá vlezla do postele, třela se o něj, a nebýt silné vůle, na kterou byl náležitě hrdý, už by ji ojel.

Ojel by ji a předstíral by, že je to někdo jiný. Předstíral by, že je to ONA, stejně jako to předstíral posledních šest let.

Bože! Tak mu chyběla. Její smích, její úsměv, to, jak ho tehdy v noci ty dlouhé nohy v rozkoši obepnuly. Noc, na kterou nedokázal zapomenout, ať se snažil sebevíc.

Odešla a měla na to plné právo. Zradil ji, ale nemohl toho litovat. Musel udělat vše pro dobro své smečky. Nemohl se ke své smečce otočit zády.

Jeho otec vybral Lilo jako Lunu, takže to také udělá. I když teď, když Lilo poznal lépe, netušil, jaký prospěch by z ní jeho smečka mohla mít.

„Lilo, vím, že chceš pro smečku to nejlepší, a jako Luna budeš mít na starosti každodenní dění v sídle i mezi členy smečky, ale nemáš pocit, že jsi na ně příliš tvrdá? Neříkám, že je nemáš napomenout, udělej to, oprav je, ale láskyplným způsobem, jako matka. Luna je matka a tou pro ně budeš.“

„Matka?“ ušklíbla se Lilo.

„Nejsem ničí matka a v dohledné době to ani neplánuji. No tak, podívej se na tohle sexy tělo,“ řekla Vanceovi, rukama si sjela po plných bocích a pak je zvedla k velkým prsům, která jemně sevřela.

„Nechci si zkazit postavu, aspoň zatím ne. Jsem ještě mladá a myslím, že s dědicem můžeme chvíli počkat, že, zlato?“ zeptala se drze, než se s pohupováním boků vytratila z kuchyně bůhvíkam.

Vance cítil, jak se mu rozbolívá hlava. Nebyl člověk, který by podléhal takovým nemocem, ale byl ve stresu a spolu s nedostatkem spánku mu v hlavě třeštilo.

Odešel z kuchyně do své pracovny. Když už byl vzhůru, bylo lepší vyřídit nějaké papírování.

Vance zvedl hlavu od dokumentu, který právě studoval, když se na dveřích pracovny ozvalo zaklepání.

„Dále.“

Vešel jeden z jeho Deltů, válečníků pověřených ochranou smečky a hlídkou na hranicích.

Vybral si právě jeho, aby zastával funkci Bety, protože tato pozice byla stále neobsazená. Už nemohl déle čekat, až se jí její majitel ujme.

Pokud se do smečky brzy nevrátí, Vance bude muset vybrat někoho ze svých deltů, aby pozici bety obsadil. Smečka nemohla zůstat neúplná kvůli jednomu člověku.

„Ano?“ zeptal se Vance poté, co se Delta s úctou uklonil.

„Máte návštěvu, Alfo.“

„Schůzku, kterou jsem měl včera, jsem už uzavřel a dnes nikoho nečekám.“

„Jsou to dvě ženy a jeden muž, Alfo. Chtějí s vámi mluvit, prý mají něco velmi důležitého. Usadil jsem je v přijímacím salonku, můžete se s nimi setkat tam.“

„Dobrá, díky. Jen rychle dokončím tuhle zprávu a hned tam půjdu.“

„Dobře, pane,“ řekl Delta a odešel.

Vance dokončil práci a zamířil k přijímacímu salonku.

Jakmile otevřel dveře, do nosu mu udeřila sladká vůně zimolezu a přibila ho na místo.

Tu vůni znal. Každá buňka v jeho těle tu vůni znala.

Byla to ona. Je zpátky, pomyslel si Vance s dětinskou radostí a jeho vlk ožil.

Pak se mu ale nálada prudce propadla. Ale proč?