Adriana:

„Mami, uvědomuješ si vůbec, že se vdávám za muže na základě smlouvy?“ zeptala jsem se a podívala se na matku, která mi právě podala papír, jenž dorazil s právníkem toho dotyčného. Ten idiot se ani neobtěžoval ukázat, aby ho podepsal po mém boku. Podepsal svou část a poslal mi ji, abych si ji před příjezdem ‚přečetla‘ a ‚podepsala‘.

„Adriano, ne že bys o svatbu vůbec kdy stála,“ namítla matka a snažila se mě přesvědčit, že je to v pořádku.

„Vždyť ji ani mít nemůžu, mami.“

„Tak v tom případě nevidím, v čem je problém, Adriano…“

„Mami, ten chlap je miliardář. Nepřijde ti trochu divné, že by nestál o extravagantní svatbu, kde by se to hemžilo paparazzi?“ Zmateně jsem rozhodila rukama. Matka jen pokrčila rameny a já si s povzdechem promnula kořen nosu. Podívala jsem se na papír, který ležel na mém toaletním stolku už posledních dvacet minut, zatímco jsem v duchu bojovala s tím, zda ho podepsat. Věděla jsem, že teď už není cesty zpět.

„Adriano, ten muž je to nejlepší, co bys mohla najít. Viděla jsi jeho fotku…“

„To je taky to jediné, co jsem z něj viděla. Nic o něm nevím. Kdo je, jaký je, co je zač…“ řekla jsem a podívala se na matku, která se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit. Matka toho muže zavolala mé matce a celou tuhle věc zorganizovaly, a než jsem se nadála, měla jsem se vdávat, ať se mi to líbilo, nebo ne.

„Adriano, z tohohle už se teď nevyvlečeš…“

„Mami, já jsem tohle nikdy nechtěla, obě víme, že jsem měla své vlastní ambice…“

„Ale tvůj otec už dál nechce nést tvé břímě,“ řekla mi matka přímo do očí, „musí se starat i o tvé mladší sourozence, nemůže dál zvládat tebe a tvé výdaje, o tvé moci ani nemluvě.“

„Mami, to, že ovládám živly, nikomu z vás nijak neublížilo. To ty jsi se mnou zacházela jako s někým, koho je potřeba schovávat…“

„A není to tak?“ přerušila mě matka. „Nemůžeme v domě pořádat žádná setkání, když jsi tu ty, ze strachu, že by nějaká stvůra vycítila tvou přítomnost. O tom, že už jsme unavení z…“

„Podepíšu ten zatracenej papír,“ skočila jsem jí do řeči dřív, než stačila vyslovit další krutá slova. Skutečnost, že mi dávali za vinu, jak jsem se narodila, mě bolela víc, než jsem byla ochotná přiznat. Došlo to až do bodu, kdy mě otec uhodil, pokud jsem nad svou mocí ztratila kontrolu, protože jsem ji v sobě dusila příliš dlouho. Pořád jsem byla přesvědčená, že na mě tehdy poslal ty nestvůry schválně, aby se mě zbavil.

Zlostně jsem se podívala na papír na stolku a podepsala ho, aniž bych se obtěžovala číst ho potřetí – stejně nebylo proč. Vydala jsem se s právníkem do jakékoli díry, kam mě to vezl; pokud mělo jít o místo, kde žil můj ‚manžel‘, bylo mi to jedno.

Podívala jsem se na matku, která se na mě usmála a přikývla.

„Tak tedy, pojďme tě připravit, ano?“

*******************

Mé přípravy netrvaly dlouho, protože jsem na sobě měla v podstatě jen obyčejné bílé šaty ke kolenům a boty bez podpatku.

No, úžasná nevěsta, jen co je pravda.

Ano, byla pravda, že jsem nikdy nezamýšlela mít svatbu, protože jsem ji ze své podstaty mít nemohla, ale nikdy jsem nečekala, že se provdám za muže přes kus papíru, ani že půjdu do jeho domu v obyčejných šatech, aniž bych ho jedinkrát potkala.

Vešla jsem do sídla a právník kráčel přede mnou. Pohledem jsem zavadila o portrét ženy. Byla krásná, na tváři měla zářivý úsměv a oči jí svítily štěstím.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se s úsměvem. Zvědavost mě přemohla; ta žena vypadala mile, a mít fotku na zdi přímo naproti vchodu znamenalo, že musela být pro někoho důležitá. Právník na vteřinu ztuhl, podíval se na portrét a pak se jeho pohled, když se podíval na mě, změnil v ledový.

„Naše Luna,“ zněla jeho prostá odpověď, než pokračoval hlouběji do domu. Šla jsem těsně za ním, abych se neztratila. Nezdálo se, že by nás kdokoli přišel přivítat, a tak jsem se ani neobtěžovala na nikoho čekat.

„Alfo,“ slyšela jsem právníka říct, než na mě pokynul hlavou. Mé oči se setkaly s těma nejúžasnějšíma smaragdově zelenýma očima, jaké jsem kdy viděla. Ten muž na sobě neměl košili – většina mužů v domě ji neměla. Nicméně jeho oči ztvrdly, když se střetly s mýma modrýma, a já jsem napětím ztuhla v obavách z jeho reakce. Jeho charisma bylo v místnosti hmatatelné; všichni znervózněli, když na mně spočinul jeho pohled.

Nemohla jsem si pomoct a zírala na jeho vypracované břišní svaly a paže. Musela jsem uznat, že na toho chlapa byl vskutku úchvatný pohled.

Kývl na lidi po svém boku, aby je propustil, a pak se podíval na mě. Způsob, jakým si mě prohlížel od hlavy až k patě, mi byl poněkud nepříjemný.

„Vítejte, paní Vanceová.“

„Uvědomujete si doufám, že mám jméno,“ prohlásila jsem a zkřížila si ruce na prsou.

„A jestli jste si ještě nevšimla, je mi to vcelku jedno.“

Čekal, co odpovím, ale já jsem jen přikývla a čekala, až bude pokračovat. „Jsem Ryker. Předpokládám, že s Grantem už jste se seznámila.“

„S vaším právníkem,“ skočila jsem mu do řeči.

„Je to můj nejlepší přítel, ne můj právník. Můj právník by pro mou ‚manželku‘ nejezdil.“ Protočil oči a já přikývla a zhluboka se nadechla. „Služebné vás doprovodí do vašeho pokoje. Doufám, že jste nečekala, že budeme sdílet jeden pokoj, natož jednu postel.“

„Mám se vůbec ptát, proč jste mě sem tedy přivedl? Protože se nezdá, že byste o manželství stál – ani jste neměl tu slušnost přijet si pro mě osobně. Proč tedy všechen ten povyk?“ zeptala jsem se klidně.

„Věřte nebo ne, ani já vás za manželku nechci, ale náš sňatek uzavírá několik nevyřízených záležitostí v jistých partnerstvích, která mám s vaším otcem…“

„Takže naše manželství není nic jiného než obchodní transakce.“

„Víceméně,“ řekl a nespouštěl ze mě oči. Když ke mně přistoupil, jeho tělo nade mnou čnělo a stálo mě všechno sebeovládání, abych nepoužila vítr a neodstrčila ho od sebe. Téměř okamžitě mě do nosu udeřila jeho silná kolínská.

„Alfo,“ řekl muž bez košile, který právě vstoupil do místnosti. Díval se do země a vyhýbal se Rykerovu pohledu.

„Co se děje, Shane?“

„Máme malý problém.“