Adriana:

„Takže své rozhodnutí nezměníš?“ zeptala jsem se a podívala se na Melanie.

Usmála se na mě, položila mi obě ruce na ramena a zavrtěla hlavou. Přestože jsem zůstala potichu a usmívala se, musela jsem si přiznat, že mě bolelo vědomí, že ztrácím dobrou přítelkyni. Bez ohledu na všechno mi ta žena byla léta velmi blízká a představa, že opouští dům, nebyla něčím, co bych mohla snadno přijmout,