Seryna

„Těšíš se na svou korunovaci?“ zeptala jsem se Cormaca, zatímco jsem kráčela po špičkách po okraji kopce – byl to náš týdenní rituál. Za dva dny měl být korunován alfa králem.

Při pomyšlení na tuhle událost mi v žilách kolovalo vzrušení. S Cormacem jsme byli nejlepšími přáteli už od dětství, kdy byla moje rodina vyvražděna a já musela jít žít do paláce a sloužit králi. Jako dítě jsem byla prostě princovou společnicí. Byl laskavý, a díky tomu jsme se spřátelili, stali se z nás nejlepší přátelé. Pak se stalo nevyhnutelné. Tajně jsem se do něj zamilovala, což byl vzhledem k mému postavení pocit naprosto zbytečný.

„Těším, ale taky se bojím,“ přiznal se slabým úsměvem.

„Bojíš?“ podivila jsem se a podívala se na něj. Jeho velké modré oči se na okamžik setkaly s mými.

„Ano, však víš,“ kráčel dál po kopci a hleděl k obloze. „Až dospěji, tak kromě toho, že se stanu alfa králem, budu moci najít i svou družku.“

Vydral se z něj hluboký povzdech. Celé tělo se mi zachvělo a srdce se mi rozbušilo v hrudi. Ráno po korunovaci získá moc rozpoznat svou družku, protože to bude přesně hodina jeho narozenin. A co když to budu já? Nebo hůř, co když ne?

„Vím, že ti osud pošle někoho dokonalého,“ odpověděla jsem s úsměvem a snažila se uspořádat si myšlenky. Nikdy jsem tolik nepřemýšlela o možnosti, že bych našla svého druha. Ještě jsem nedosáhla věku, kdy bych mohla toho svého poznat, takže kdykoliv někdo vstoupil do cyklu hledání druhů, naplnila mě vlna naděje.

„Doufám, že ona…“ nedokončil větu. Za námi zakřičel jeho jméno Vance, jeho budoucí beta, a upoutal jeho pozornost směrem k cestě.

„Cormacu!“ zvolal a přistoupil k nám. „Konečně jsem tě našel! Slečno Seryno,“ kývl na mě krátce a pak se znovu obrátil k Cormacovi. „Alfa Daxon tě hledá. Jde o něco ohledně tvé korunovace, myslím, že bys za ním měl jít.“

Kromě Cormaca se se mnou ze smečky bavilo jen pár lidí. Vance nebyl jiný, jeho pozdrav byl jen praktický a formální. Říkalo se, že jsem prokletá a že právě proto moji rodiče zemřeli. Byla to strašná fáma, která mě stála mnoho dní, jež mohly být šťastné.

„Řekni mu, že už jsem na cestě,“ odpověděl Cormac stručně. Vance se uklonil a odešel, čímž nás nechal znovu o samotě. „Musím to jít s otcem vyřešit,“ řekl s nešťastným výrazem. „Uvidím tě na korunovaci?“ zašeptal, mrkl na mě a před odchodem mě políbil na tvář. „Chci ti něco říct.“

„Budu tam, Cormacu,“ odpověděla jsem se srdcem plným naděje a sledovala, jak mizí na cestě zpět k hradu.

Den korunovace dorazil rychleji, než jsem se nadála. Po dlouhém dni v hradu jsem odešla do své chaty a připravila se na setkání s Cormacem; byl to pro nás oba velmi důležitý den. Korunovaci jsem sledovala zdálky, vmísená do davu. Naše království bylo izolované a chráněné magií, ale pro tento den sem dorazilo mnoho jiných smeček.

Noc padla v hustém soumraku, na obloze zářil jen měsíc. Cormaca jsem v paláci nenašla, ale cítila jsem jeho pach směrem k lesu. Mé oči si přivykly slabému světlu na stezce, která vedla k našemu zvláštnímu místu. Jak jsem se blížila, stromů začalo ubývat, a já šla dál, dokud jsem nenašla Cormaca sedět na jednom z balvanů před chatou. Byl pohledný jako vždy, jeho tmavé vlasy se leskly v měsíčním světle a modré a zlaté tóny jeho koruny zvýrazňovaly jeho elegantní a nadpozemské rysy.

„Cormacu?“ zavolala jsem a upoutala jeho pozornost. Jeho klidné modré oči na mě upřeně hleděly. „Seryno!“ řekl, usmál se a odhalil své bílé zuby. „Našla jsi mě!“

„Samozřejmě, vždycky tě najdu,“ odpověděla jsem, přistoupila k němu a posadila se vedle něj. „Co jsi mi chtěl říct?“

„Pojď, půjdeme dovnitř,“ řekl a zatáhl mě do staré chaty, ve které jsme si od dětství hrávali. Vnitřek chaty byl neuvěřitelně čistý a uklizený, což mě znervóznilo ještě víc. Proč by mě sem bral zrovna po své korunovaci?

„Neměl bys teď spíš slavit nebo tak něco?“ zeptala jsem se a přitáhla si ruku k tělu.

Zasmál se a začal hledět na stěnu. „No, Sery, vždycky jsi pro mě byla velmi důležitá osoba, víš...“ odkašlal si. „Vzhledem k mé korunovaci a očekávání, že najdu svou družku, jsem to nemohl nechat jen tak...“ povzdechl si s krátkou pauzou. „Ne bez toho, abych ti nejdřív řekl, že k tobě už nějakou dobu chovám city.“ Srdce mi v hrudi poskočilo a na povrch se dral stín radosti. „Ráno budu vědět, že jsi má družka.“ Znovu se ke mně otočil. „Nechci čekat na to, až zjistím, jestli jsi moje, Seryno. Chci tě!“

Zvuk Cormacových slov způsobil, že se mi tělo roztřáslo. Bušení srdce bylo nepopiratelné. Vůně posekané trávy, mokré hlíny a čerstvých pomerančů mi zaplnila chřípí a zintenzivnila uvolňování feromonů, když se ke mně rázně přiblížil. Jeho oči se měnily v jantarové. Věděla jsem, že jeho vlk je na hraně.

„Cormacu… Co když to nejsem já…“ zamumlala jsem a cítila, jak jeho dotek vysílá elektrické výboje až do mého nitra. Přitiskla jsem stehna k sobě, abych potlačila vzrušení. Má vlčice byla neklidná, přecházela sem a tam.

„To je jedno! Vím, že ke mně cítíš totéž, Sery!“ řekl a stiskl mi ruku pevněji. „Cítím to… tvou vůni. Tvé vzrušení.“ Otřel si nos o můj krk, ruce položil kolem mého pasu. „Neodmítej mě…“ Nemohla jsem si pomoci a při jeho doteku jsem zasténala. I já jsem byla na pokraji. Milovala jsem ho. A on to věděl.

„Buď má. Udělám z tebe svou Lunu!“

Tělo se mi zachvělo a já se to snažila ještě víc skrýt, dýchat pomalu. Bylo to marné, protože on to cítil. I kdybych nebyla jeho družka, jeho účinky na mě byly zničující. „No tak, Seryno, on nás chce!“ vyla má vlčice v extázi, neklidná v mém vědomí.

„Jsi si tím jistý?“ zeptala jsem se, ignorovala její hlas a odmítala uvěřit tomu, co od něj slyším. „Pokud jí nebudu…“

„Je mi to fuk…“ S rukou v mých vlasech a rty přitisknutými na mých mi odpověděl něžně tím, že mě kousl do spodního rtu a s zavrčením za něj lehce zatáhl. Zakňučela jsem a cítila, jak jsem mezi nohama vlhká a citlivá. Cormac se na mě přitiskl a ujistil se, že cítím jeho ztopořený úd, jak se tře o můj rozbolavělý klín.

„Buď má, Seryno. Nechci nikoho jiného. Chci tebe!“ zašeptal mi do ucha a jeho drsný hlas se rozléhal celou místností. Jeho hřejivý dotek sestupující po chladné odhalené kůži u mých šatů činil vše intenzivnějším. Bylo mezi námi něco, co jsem nedokázala vysvětlit, natož popřít.

Sklonila jsem hlavu a naklonila ji na stranu v gestu podřízení.

„Budu tvá,“ zamumlala jsem nakonec a nechala ho vykreslit stopu polibků na mém krku. Odstrčil mě dozadu, až moje kolena do něčeho narazila, a posadil mě na postel, které jsem si všimla až teď. Jeho oblečení spadlo k zemi tak rychle, jako jsem stihla mrknout, a odhalilo jeho tělo vytesané z mramoru. Každý vyrýsovaný sval toho obrovského muže, kterým byl.

Se samolibým úsměvem na tváři ke mně přistoupil a začal rozvazovat šňůrky mých šatů. Lapala jsem po dechu v očekávání a nechala látku sklouznout z ramen, čímž jsem odhalila svá bledá ňadra rámovaná zrzavými vlasy.

„Jsi tak krásná,“ řekl, přitiskl prsty na mou bradu a přitáhl mé rty zpět ke svým. Jeho ruce svírající mé odhalené prsy ze mě vyloudily zasténání.

„Jen… buď něžný,“ zamumlala jsem a rozpačitě odvrátila zrak. „Je to i můj poprvé, nebuď nervózní.“

Obličej se mi při jeho slovech rozzářil a já mu úsměv oplatila. Obmotala jsem mu paže kolem krku, zavřela oči a nechala ho převzít kontrolu. Oba jsme mezi polibky lapali po dechu, nechtěli jsme přerušit to spojení. Mé ruce klouzaly nahoru a dolů po jeho nahé hrudi, žasla jsem nad tím, jak hladká byla jeho kůže na dotek. Prsty jsem mu pak sjela po břiše těsně předtím, než se vnořil do mých boků – ne úplně něžně, ale ani ne hrubě. Z našich rtů se vydralo sborové zasténání.

Začali jsme v pomalém, líném tempu, které postupem času gradovalo. „Kousni ho!“ vykřikla má vlčice. „Přivlastni si ho.“ Ale já nemohla. To on to měl udělat. Neudělal. Místo toho do mě dál pronikal rychle a dravě, dokud nedosáhl vrcholu. Jeho tělo kleslo stranou a my tam leželi, dokud mě nepřemohl spánek.

Příštího rána, když jsem se probudila, tam nebyl. Hledala jsem ho všude, ale nebylo po něm ani stopy. V srdci se mi usadil těžký balvan, zatímco jsem se upravila a vrátila do paláce, protože slunce už zářilo vysoko na obloze. Ignorovala jsem to opuštění a vrátila se ke svým povinnostem. Pokud se hodlá tvářit, že se nic nestalo, tak budiž.

„Král dnes ráno našel svou družku,“ řekl jeden kuchař druhému.

„Och, tisíc požehnání tomu spojení! Budeme mít Lunu!“ zvolala druhá.

Ta slova mě tížila jako kovadlina u kotníku. Oči se mi zalily slzami a naplnila mě panika. Běžela jsem do hlavního sálu a on ji držel za ruku. Ona byla jeho družka. Co jsem mohla dělat? V mysli se mi šířil záblesk paniky. Má vlčice byla zoufalá: „Sakra!“ zavrčela. „Utečme! Tohle bolí, Sery.“

Udělala jsem pár kroků vpřed a snažila se je dostihnout, ale v polovině cesty jsem se zastavila. Všichni králi žehnali. Upřeně jsem ho pozorovala, dokud se jeho oči nesetkaly s mými. Po chvíli civění mě ignoroval. Jeho údajné city ke mně se změnily v bezvýznamná slova, která rozfoukal vítr. Nebyla jsem jeho vyvolená družka a každé slovo, projev náklonnosti a vzpomínka na tu noc se změnily v prach na staré polici.

Slzy mi stékaly po tvářích a já si je otírala hřbety rukou.

„Ty to nechápeš, Sery.“ Jeho hlas ke mně dolehl skrze duševní pouto, které jsme si za ty roky vytvořili, a přiměl mě zastavit uprostřed chodby. „Ona je má družka. Nemůžu si tě nechat.“

Srdce mi naplnil hněv. Ještě včera jsem byla jeho Luna.

„A všechno, co jsi mi včera říkal, byla lež?“ Neodpověděl. „Sbohem, Cormacu. Už nikdy!“

Tu noc jsem se Cormacovi odevzdala. Byla jsem jeho, ale příští ráno se vše ukázalo jako jedna velká lež.

V krku mě pálila hořkost, ale protože jsem si chtěla zachovat alespoň tu trochu důstojnosti, co mi zbyla, otočila jsem se a bez ohlédnutí odešla. Vzala jsem si těch pár věcí ze své chaty a opustila Lycoris Ridge.

Odešla jsem do lidského světa, kde jsem se snadno začlenila na jednu univerzitu a vystudovala medicínu.

Co jsem ale nečekala, když jsem odtamtud odcházela, bylo, že budu těhotná. S trojčaty.