Seryna

„Doktorko Rutherfordová?“ zavolala na mě Bridget a vytrhla mě ze soustředění nad kartami pacientů. „Váš manžel vás hledá u recepce.“

„Děkuji, Bridget.“ Kývla jsem vděčně, srovnala pár papírů a vydala se za ním. S Roganem spolu žijeme něco málo přes dva roky. Dělá mě šťastnou. Po Cormacovi mi ostatní chlapi přišli všichni stejní, ale Rogan ne. Je to vyhnaný vlk a naše spojení bylo téměř okamžité. Na okamžik jsem i uprostřed chaosu našla štěstí.

Stál tam se svým zářivým úsměvem, jemnými dolíčky a vyrýsovanými břišáky pod hezkým oblečením, a kolem něj naše... jeho děti. Zeke, Cade a Dax. Moji tři malí rošťáci, kterým bylo šest let.

„Mami!“ Všichni tři vykřikli skoro současně a rozběhli se ke mně. Malé baculaté ručky mě objaly ze všech stran.

„Klid, kluci!“ varoval je Rogan, zatímco šel k nám a opřel se o recepční pult.

„Ahoj, miláčkové!“ pozdravila jsem je s širokým úsměvem. „Co tady děláte?“

Tři páry malých modrých očí se ke mně obrátily.

„Mami, ty jsi zapomněla?“ zeptal se jako první Cade plačtivým tónem. Nasadila jsem zmatený výraz.

„Říkal jsem vám, že zapomene!“ ozval se mrzutě Dax, pustil se mého pasu a zkřížil si ruce na hrudi.

„Ne, nezapomněla!“ trval na svém Zeke a stále se držel mého lékařského pláště. „Naše narozeniny, mami!“ Zasmála jsem se a sáhla do kapsy pláště. „Samozřejmě že jsem nezapomněla na nejdůležitější den svého života! Schovávala jsem si to na později, ale když už jste tady…“

Vytáhla jsem tři stříbrné náhrdelníky s přívěsky vlků a vsazenými měsíčními kameny. Moje děti se narodily jako alfové a začínaly projevovat svou moc. Bylo to pro nás příliš nebezpečné a já je potřebovala udržet v utajení, jak jen to šlo. Tyhle kameny, které jsem získala od jedné čarodějnice, měly být naší ochranou. Cormac se o nich nesmí dozvědět. Nikdy.

Sehnula jsem se a klekla si na jejich úroveň.

„Páni!“ vydechl Zeke, pustil mě a pak mě znovu objal. „To se mi líbí, mami!“

„Vždycky je noste! S nimi budete chránění a v bezpečí,“ zašeptala jsem, usmála se a stiskla mu baculaté tvářičky, na což mi odpověděl bezzubým křeněním.

Vzal mi náhrdelníky z rukou a otočil se, aby je rozdal bratrům. Zeke je nejstarší a možná i „nejdospělejší“ z těch tří. Už věděli, že jsme vlkodlaci, a věděli, že náš druh musíme držet v tajnosti.

Čas od času se ptali na svého otce, ale vždycky se mi podařilo změnit téma. Všechno se stalo relativně snazším, když se objevil Rogan. Nomádský vlk bez smečky, s voláním alfy v hlase, který se přidal k rodině vlků bez smečky v izolovaném městečku v Texasu.

„Pro dnešek mám hotovo. Půjdeme domů?“ promluvila jsem nakonec a podívala se na Rogana. Nebyl to můj osudový druh, ale vybrala jsem si ho, protože on si vybral mě. „Už jsem jen čekal, až to řekneš,“ odpověděl a políbil mě na tvář.

Odešli jsme z nemocnice do bistra, objednali si jídlo a oslavili narozeniny těch tří. Cestou domů usnuli na sedadlech. Jakmile jsme zaparkovali, do nosu mě udeřil známý pach. Pocítila jsem tu lehkost, ale ta vzápětí zmizela, když se ve mně usadilo něco silnějšího a tvrdšího. Byli to vlci z Lycoris Ridge. Podívala jsem se na Rogana, než stačil otevřít dveře, a chytila ho za ruku.

„Ještě nevystupuj,“ zašeptala jsem. „V domě jsou lidé.“ Oči mu rudě zajiskřily a tesáky mu už vylézaly z dásní. „Vyřídím to s nimi,“ řekla jsem a Rogan na mě tázavě pohlédl. „Jsou z Lycoris Ridge… Protokol 1,“ dodala jsem nakonec.

„Jsi si jistá?“ zeptal se a podíval se oknem do obýváku. Protokol 1 byl jedním z bezpečnostních pravidel pro moje děti. „Necítím jich uvnitř víc než tři, zvládnu to snadno.“

Nemohla jsem se nad jeho prohlášením neusmát, i přes tu napjatou situaci. „Jsem si jistá, tihle tři budou vždycky prioritou. Vezmi je k Delle, postará se o ně na pár hodin. Až bude bezpečno, pošlu ti zprávu,“ řekla jsem, než jsem stiskla tlačítko a vyskočila z auta. „Jakmile vejdu dovnitř, odjedeš s nimi. Rozumíš?“ Kývl na souhlas, i když měl smutné oči. Podívala jsem se na zadní sedadlo a pocítila, jak se mi srdce svírá v hrudi. „Řekni jim, že jsem měla v nemocnici pohotovost nebo tak něco. A řekni jim, že je taky miluju.“ Slabě se na mě usmál. „Miluju tě, Seryno Rutherfordová. O kluky se postarám. Buď opatrná.“

Můj dům měl speciální akustickou izolaci kvůli neustálému vytí mých vlčat, takže náš rozhovor s Roganem nebyl slyšet. Kývla jsem, zhluboka se nadechla a ležérně vešla dovnitř. Boty jsem nechala u vchodu, klíče na komodě a předstírala, že jejich přítomnost v domě neregistruji. Jakmile jsem rozsvítila, uviděla jsem Vance sedícího v mém křesle, za ním stáli Barrett a Kurtis jako podpora. Předstírala jsem překvapení, trošku jsem vykřikla, přitiskla si ruku k hrudi a schválně lapala po dechu, aby se mi rozbušilo srdce.

„Slečno Seryno! Dlouho jsme se neviděli!“ řekl tónem, který byl přirozený jako dýchání. „Co děláte v mém domě?“ zeptala jsem se nabroušeně a obcházela pokoj, abych se jim postavila čelem. „Tohle je nezákonné vniknutí!“

Zasmál se. „Omlouvám se, ale vaše přítomnost je v Lycoris Ridge vyžadována. Alfa Daxon je velmi nemocný a potřebuje vaši pomoc. Přišel jsem si pro vás.“ Vanceův tón nezněl zrovna přátelsky. „S vaší smečkou už mě nic nepojí. Myslela jsem, že jsem to dala jasně najevo, když jsem odešla a přetrhala pouta, ne?“ Snažila jsem se udržet klidný a vážný hlas. „Je mi líto zdraví Alfy Daxona, ale nikam nepůjdu. Jestli to byla vaše hlavní motivace, prosím, vzdejte to a odejděte z mého domu.“ Ukázala jsem ke dveřím. „S tím místem nechci mít nic společného! Vypadněte!“

Postavil se a ukázal svou dominanci a to, jak snadno by mě svou velikostí mohl přemoci. Ani ve své vlčí podobě bych nedosahovala jeho velikosti. „Vaše odmítnutí se nepřijímá,“ řekl klidně, přistoupil ke mně a donutil mě udělat dva kroky dozadu, jen abych narazila do Barrettovy mohutné hrudi. Kdy se sem dostal? „Říkal jsem Cormacovi, že nepůjdete dobrovolně, ale on je král a trvá na tom, že vy jste ta, kdo Alfu Damona zachrání.“

„Nepůjdu. Tak proč tu ještě jste?“ odsekla jsem a snažila se od nich poodstoupit. Barrettovy ruce mě držely na místě. „Protože vás musím odvést,“ řekl a zmenšil prostor mezi námi. „Ať už po dobrém, nebo po zlém.“ Rychleji, než jsem stačila zareagovat, byl u mě, jednou rukou mi přitiskl rameno a snadno mě znehybnil, zatímco druhou mi na nos přiložil navlhčený hadr. Štiplavý pach pálícího se masa doprovodil jeho dotek. Sakra, Oměj. Ta bylina oslabí každého vlkodlaka, a smíchaná s chloroformem oslabí i lidskou stránku. Proč nepálí i jeho?

Vykřikla jsem do látky a bolest mi zaplavila oči. Barrett mě zachytil za trup, když jsem byla dostatečně ochablá, abych se nechala vléci bez odporu, ale stále při vědomí. „Omlouvám se, Seryno.“ To bylo to poslední, co jsem slyšela, než jsem omdlela.