Valerie stála před Viktorovým pokojem a váhala, zda má jít dovnitř a požádat ho o svolení, aby si mohla jít koupit nějaké šaty. Venku nebyla už dlouho, a tak se jí moc chtělo.

Uvažovala, jestli má podstoupit to riziko a promluvit si s ním, aby měla šanci dostat se v budoucnu ven.

Zrovna byla pohroužená do svých myšlenek, když náhle zevnitř místnosti zaslechla hlas.

„Kdo je to? Je v pokoji ještě někdo další?“

Zmocnila se jí zvědavost a přistoupila blíž ke dveřím, když vtom uslyšela dívčí hlas: „Kdo je to?“

Mírně pootevřela dveře a tiše nakoukla dovnitř. Uviděla Viktora, svého manžela a také Alfa krále, jak sedí na pohovce s nohou opřenou o stůl před sebou a s notebookem na klíně. Hned vedle něj seděla nějaká dáma a lepila se na něj jako dlaždice na mokrý cement.

Valerie zůstala jako opařená. Věděla, že Alfa králi na ní nikdy nezáleželo a že se na něj neustále věšely nějaké dívky. Ale bylo to poprvé, co viděla dívku, která mu byla tak blízko. Z nějakého důvodu nečekala, že se jí to potvrdí tak názorně. Bylo to k vzteku.

„Je to jeho… milenka?“ V očích se jí objevily nevyplakané slzy, když se na to ptala nikoho konkrétního.

V hrudi pocítila svíravý uzel.

Od prvního týdne, co vkročila do tohoto paláce, dělala vše, co bylo v jejích silách, aby se Alfa králi zavděčila. I když ji k němu rodiče prodali. Nikdy tam nechtěla jít, ale brzy se se svým osudem smířila a snažila se ze všech sil Alfu potěšit.

Snažila se mu vařit, snažila se mu pomáhat s jeho věcmi, snažila se mu pomáhat s prací – ne že by to sice uměla, ale přesto se snažila. Dokonce se mu pokoušela otevřít, aby působila přátelštěji a přístupněji, ale on její gesta dobré vůle ani jednou nepřijal. Vždy ji odmítl tím nejkrutějším možným způsobem, což nebylo žádným překvapením.

Přesto po tom všem měla pocit, že na něj udělala alespoň nějaký dojem, jakkoli malý. Dostatečný na to, aby ji respektoval a choval se k ní s ohledem na její city, a tak čekala.

„Celý den pracuješ na té věci, už na mě nemáš ani chvíli čas,“ řekla ta dáma, která se na něj tiskla, s našpulenými rty.

„Moje práce je přednější než cokoli a kdokoli,“ odpověděl Viktor chladně, ale jeho hlas k Valerii nedolehl. Měl v tváři ten znuděný výraz, jako by mu na té dívce ve skutečnosti nezáleželo, ale žárlivost Valerii bránila to vidět.

Neslyšela, co říkají, jen pohyb jejich rtů jí prozrazoval, že o něčem pravděpodobně mluví.

„No tak, prosím. I kdyby to bylo jen pět minut. Prosím,“ žadonila.

„Zvážím to, až skončím,“ odsekl Viktor, aniž by spustil oči z notebooku.

Valerie naopak sledovala všechno; doufala, že Viktorovi nakonec dojde trpělivost, unaví ho ta dívčí dotěrnost a odstrčí ji od sebe, ale nic takového se nedělo. Místo toho dívčiny ruce začaly nestoudně bloudit po jeho těle.

Dívka vstala z pohovky a pokusila se přiblížit k jeho obličeji. Sklonila se k němu. Její vlasy mu zakryly tvář, takže Valerie nemohla vidět, co dělají.

„Líbají se… Líbají se?“ Snažila se ovládnout škytavku, která se jí drala z úst.

Právě když se zdálo, že veškerá naděje je ztracena a dáma nebude odmrštěna, ztratila rovnováhu a málem mu spadla z klína. Nebylo to sice tak, jak Valerie očekávala, ale i tak by přijala tento uspokojivý výsledek. Veškeré známky zadostiučinění však rázem zmizely, když Alfa dámu zachytil právě ve chvíli, kdy měla dopadnout na zem.

Opustil práci, na kterou se vždy tak soustředil, a věnoval dámě dostatek pozornosti, aby ji dokonce zachránil před boulí na hlavě, kterou by si tak zasloužila – něco, co pro Valerii nikdy neudělal, navzdory všemu, co pro něj dělala ona.

„Děkuji. Jsi tak sladký,“ šveholila dívka štěstím.

Na vteřinu si Valerie pomyslela, že všichni musí slyšet ten bolestivý, hlasitý a nepříjemný zvuk jejího lámajícího se srdce, ale když Alfa dívku zvedl a posadil si ji zpět na klín, uvědomila si, že je jediná, kdo ho slyší, a co bylo ještě smutnější, byla jediná, kdo ho cítí.

Potichu se vzdálila od dveří a spěchala zpět do pokoje.

Jakmile tam dorazila, práskla dveřmi a opřela se o ně, přičemž se ze všech sil snažila neplakat, protože proč by měla plakat? Vždyť ho nikdy ani nemilovala.

„Nikdy mě nemiloval. Byla jsem blázen, že jsem se ho snažila udělat šťastným. Byla jsem jen nějaký nástroj, který mu prodali, abych mu porodila syna. Nebyla v tom žádná láska, žádné přátelství, vůbec žádná spřízněnost. Byla jsem jen nástroj, který měl dělat to, co řekne jeho pán,“ křičela Valerie nahlas, jak jen mohla, zatímco ze sebe chrlila ta slova.

Valerie se prostě nechtěla smířit s tím, že ho právě viděla s nějakou jinou dívkou. Poté, co se dotýkal jí, se dotýkal i tamté.

Může to být ten nejkrutější nebo nejmocnější a nejbohatší Alfa, jaký kdy existoval, ale to mu nedává právo chovat se k ní tak, jak se choval.

„Nenávidím tě.“

Zasloužila si něco lepšího a věděla to.

„Už tu nezůstanu…“